18. ledna 2010 10:44 Lidovky.cz > Zprávy > Dobrá chuť

Restaurace Le Lapin Bleu:
králík, který hopsá příliš pomalu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
"Modrého králíka" najdete v působivé rekonstruované vile z konce 19. století. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy "Modrého králíka" najdete v působivé rekonstruované vile z konce 19. století. | foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny
Le Lapin Bleu (Modrý králík) doplácí na to, že nemá ve věcech jasno. Chce být mezinárodní, či český? Jestli se chce zařadit ke gastronomické špičce, bude muset přidat: šlehačka ze spreje je prostě faux pas. Na druhou stranu srnčímu guláši nebo drůbeži nebylo co vytknout.

Restaurace Le Lapin Bleu (v překladu Modrý králík) byla otevřena zhruba před osmi lety. Zahájení provozu hotelové restaurace, umístěné ve zrekonstruované vile Blaženka na pražském Smíchově, doprovázela poměrně velká reklamní kampaň a nápadité logo také stálo za povšimnutí. Mezitím se ale na "modrého králíka" tak trochu zapomnělo. Právem?

Uznejme, že vila Blaženka, postavená v 70. letech 19. století, své kouzlo má. Projdete-li kovovou zdobenou bránou, ocitnete se na obrovské terase, kterou v létě příjemně zastiňuje vzrostlý strom. Dům je romanticky nasvícen imitacemi pouličních lamp zavěšených po jeho obvodu. Takhle nějak jsem si vždycky představovala hotel Tichota z Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále.

Ale dost poetiky. Vejdete dovnitř – a znejistíte. Kam se vydat? Po levé straně je vidět konferenční sál odpudivého designu a hned naproti jsou dveře do (neoznačené) restaurace. O tom, že jdete správně, svědčí jen specifický zvuk otevírajících se elektrických dveří do kuchyně. Pěkný začátek. Ale ještě smutnější na tom je fakt, že slečnu za pultem recepce zajímá spíše časopis než bloudící zákazník. Pomoci se mi nedostalo, ani když jsem o pár minut později se zoufalým výrazem hledala toalety.

Schází jen diskokoule

V restauraci jsem tentokrát byla uprostřed týdne na obědě. Ale i v případech, kdy jsem si sem zašla na večeři, byla většinou poloprázdná. Mohla jsem aspoň nerušeně pozorovat okolí: interiér je laděn do modra, na zdech visí ponuré obrazy mrtvých zvířat a jejich hrdých lovců. Tmavé dřevo a polstrované sedačky vytvářejí ale nakonec překvapivě celkem příjemnou atmosféru. Ocenila jsem, že stoly byly vkusně až sterilně bíle prostřeny. Dominantou celého prostoru jsou tři boxy, které vám zajistí alespoň trochu soukromí. Ať si ovšem sednete kamkoli, nevyhnete se pohledu na nevkusný bar, jehož tvůrci vzali za vzor kýčovitá osmdesátá léta. Schází jen diskokoule.

Le Lapin Bleu

U Blaženky 1, Praha 5
Tel.: 251 564 532
www.ublazenky.cz
Po–Ne 11.00–23.00

Celkový dojem: 2 hvězdičky
Jídlo: 2 hvězdičky
Obsluha: 3 hvězdičky
Atmosféra: 1 hvězdička

Vysvětlivky:
čtyři hvězdičky: gurmánská bomba
tři hvězdičky: překvapivě dobré
dvě hvězdičky: průměr
jedna hvězdička: nic moc
žádná hvězdička: raději se vyhnout

Jídelní lístek původně vytvořili kuchaři Radim Brož a Tomáš Fiala, nikdo mi ale nebyl schopen říct, do jaké míry se podíleli i na aktuálním menu. Byli vůbec přítomni? Pátrala jsem po jejich existenci, ale jediné, co jsem v kuchyni zahlédla, byly zástěry ukrajinských pomocnic. Nesladěný jídelní lístek je však evidentně známkou toho, že v kuchyni vládnou dva králové. Na jedné straně snaha o kreativní, nepřekombinované nápady, na straně druhé pár klasických českých výkřiků absolutně nesouvisejících se zbytkem menu. Není tu nic, co by tyto dva styly spojovalo.

Nepochopila jsem ani nabízené denní menu. Ze zkušenosti vím, že ho musím rovnou odložit a nenechat se zlákat touhou po experimentování. Speciality dne mě již několikrát zklamaly. Proč nemůžou být obměňovaná jídla stejně kvalitní a dobrá jako ta stálá? Zeptala jsem se na to svého známého kuchaře, který mě (s arogancí, s níž se snad kuchaři už rodí) poučil o problému, který prý najdeme skoro ve všech českých kuchyních: denní nebo sezonní nabídky luxusních restaurací mají být něco zvláštního a kombinace ingrediencí nemá být moc jednoduchá. A v tom je podle něj kámen úrazu – když se jídlo připravuje jen jednou za čas, může to vést ke zhoršené kvalitě.

Bazalku trhat, ne krájet!

Zvolila jsem tedy raději jistotu a dala si jako předkrm srnčí guláš (140 Kč). Už vás vidím, jak se divíte. Guláš jako předkrm? Porce byla malá a venku chladno, tak proč ne? Jídlu nebylo co vytknout. Maso nebylo tvrdé ani gumové a omáčka byla lahodná a lehce pikantní. Jen cherry rajčátko (zřejmě ozdoba) mi připadalo zbytečné. Začátek mého hodování tedy vypadal slibně. Ale jen do okamžiku, kdy mi přinesli buvolí mozzarelu s rajčaty a bazalkou (150 Kč). Zdálo by se, že na tom se prostě nedá nic pokazit. Omyl – mozzarela byla osolená, a pouštěla proto zbytečně moc vody. A bazalka byla nasekaná, ne natrhaná, a tím pádem ihned zhořkla.

Buvolí mozzarela s rajčaty a bazalkou (150 Kč).

Místním hitem v hlavních chodech je prý vykostěné kuřátko Galetti (240 Kč). U nás se s ním setkáme častěji pod názvem baby kuře. Na výběr je hned z několika variant a nepřeberného množství příloh. Já jsem dala přednost přírodně zpracovanému steaku s lehce orestovanou zeleninou (30 Kč). Zelenina byla mdlá, navíc bych ocenila vyváženější poměr přísad. Lilek v kuchyni asi došel, zato rajčat bylo hodně. Připravit dobře zeleninu je mistrovské dílo, v němž zdejší kuchař neobstál. Na druhou stranu kuřátko nezklamalo. Bylo šťavnaté, nevysušené. Zdá se, že drůbež tu umějí připravit skvěle – zatím jsem tu nebyla zklamaná. Jen příště zvolím raději klasickou přílohu a vyvaruji se dietní zeleninové verze.

Podobně rozporuplný dojem jsem měla z dezertu: lívanců s borůvkami a šlehačkou (80 Kč). Těsto bylo nadýchané, borůvky šťavnaté, ale nerozměklé. Jenže vám na to dají syntetickou šlehačku ze spreje. Není to škoda?

Lívance s borůvkami (80 Kč).

Našla by se spousta dalších detailů, kvůli nimž je restaurace poloprázdná. "Králík" se zatím marně snaží dohopsat na pomyslný vrchol luxusní gastronomie. Profesionální obsluhou a záchvěvem talentu, který je cítit z kuchyně, by na to teoreticky i měl. Jenže nedotahuje věci do konce. Luxus se přece neměří podle lokality, ceny, a už vůbec ne podle množství zaplacené pozitivní reklamy. Dokonalá restaurace je ta, která si naopak zakládá na oněch malých velkých detailech, které tvoří ve finále luxus. Pokud majitelé restaurací aspirujících na přídomek luxusní toto nepochopí, doporučila bych jim zaměřit se na bufety nebo pizzerie s česnekovými girlandami na zdech.

Štěpánka E. Vágner, recenzentka restaurací




Najdete na Lidovky.cz