Lovas & Lovas patří mezi nejpopulárnější poděbradské restaurace, přestože se nachází mimo lázeňské centrum – ve vile, kde by náhodný kolemjdoucí restauraci nejspíše nehledal. Jakmile sejdete po schodech do suterénu, otevře se před vámi barevný prostor laděný do oranžova v kombinaci s vínovou. Interiér je poněkud zvláštní, na těžkých kovových židlích se nedá pohodlně opřít, umístění v suterénu zas neumožňuje dostatečný přístup denního světla – a k tomu ty oranžové zdi. Proti gustu žádný dišputát, ale moje gusto to tedy rozhodně není.
Restauraci najdeme v suterénu poděbradské vily.
Menu je rozkročeno skutečně doširoka. Trocha Mexika, špetka Francie, plný talíř Itálie, k tomu pár amerických kuřecích křidýlek a čerstvé ryby. Pokud je v jednoduchosti krása, v lístku ji nenajdete. Přehršel nejrůznějších jídel a divokou kombinaci mnoha surovin doplňuje ještě zběsilejší využití nejméně čtyř různých jazyků sloužících k popisu jídel.
Že by pikantní kuřecí salát díky jménu Pikante de Pollo salat chutnal lépe? Nemyslím, a už vůbec nechápu takový název ve spojení s "francouzským dijon dressingem", který salát obsahuje. Zkrátka, přestože hovořím několika jazyky, preferuji menu v češtině a bez chyb. Nesmyslné názvy, které navíc obsluha nedokáže ani správně vyslovit, jen podporují můj dojem, že si restaurace Lovas & Lovas hraje na něco, co není. Navíc ani úplně přesně neví, čím by to vlastně být chtěla.
Interiér restaurace Lovas & Lovas.
Všechno se dá nahradit
Za nejpovedenější považuji hned první položku na lístku, kterou jsem ochutnala opakovaně, a to Pâté de canard (145 Kč). Jedná se o domácí paštiku z kachních jater a telecího pupku s pistáciemi, která by měla být doplněna o škvarkové chlebové crostini a domácí cibulovou marmeládu se zázvorem.
Už u předkrmu se projevil další nešvar podniku: když něco není, zkrátka se to nahradí něčím jiným, proč na to upozorňovat hosta předem. Škvarkové crostini došly – dáme topinku, cibulová marmeláda není – dáme něco s granátovým jablkem. Fotograf dostal při své návštěvě jen pár dní po mně tutéž paštiku s jahodami a borůvkami (v zimě!), zato bez marmelády uvedené v nabídce. To nic nemění na faktu, že paštika sama o sobě je velmi chutná, hrubší provedení dává rozeznat jednotlivé složky a vyvážený poměr koření z ní dělá skutečně zajímavé jídlo, které si dám kdykoliv ráda znovu. Jen si je nedám jako předkrm, protože má porce byla vždy tak velká, že konzumace hlavního jídla se kvůli ní změnila v nerovný boj (fotografova porce byla nepoměrně menší).
Kachní paštika. Personál ji pro potřeby focení překvapivě připravil v jiných verzích, než jaké dostala (opakovaně) recenzentka.
Z hlavních jídel musím pochválit pečenou telecí tagliatu (255 Kč) s glazírovanou karotkou a smetanovým špenátem s redukcí z Chianti. Pominu-li, že to, co mi přinesli, ve skutečnosti nebyla žádná tagliata. Typickým znakem tohoto pokrmu jsou tenké plátky masa, zpravidla svíčkové. Větší kostky masa, jako do guláše, tagliatou prostě nazývat nelze, přestože chutnají skvěle. Výrazná omáčka z červeného vína a sladkáměkká karotka dobře upravené maso výborně doplňovaly. Špenát byl skoro nadbytečný, ale chutný.
Menu versus realita
I tohle jídlo bych si docela ráda zopakovala, ale určitě bez všudypřítomné absurdní dekorace na talíři, která "zdobila" předkrmy i hlavní jídla. Pár klikyháků z balsamikové redukce, stéblo pažitky, půl pečeného česneku a čtvrt neoloupané cibule obalené na řezu snad v paprice, k tomu trocha mrkvové slámy (náš fotograf toho byl ale ušetřen). Česnek i cibule jsou v podstatě nepoživatelné, stéblo pažitky také pokrm nijak zvlášť nevylepší a balsamico, původně na lemu talíře, skončilo nejdříve na mém rukávu, pak na ubrousku a nakonec i na kalhotách. Na to, jak je to zbytečné, to musí být pro provozovatele vcelku drahý špás.
Nepodařená byla krůtí tagliata s medovo-levandulovým glase (185). Opět nešlo o tagliatu a opět je chyba v názvu. I kdybych prominula to, nepřenesu se přes špatně oloupané pomeranče, které suché medailonky z krůty doprovázely, a asi tak jednu lžíci levandulových květů, která z jídla ne moc dobře připraveného udělala pokrm téměř nepoživatelný. S levandulí by to mělo být jako se šafránem, přestože je levná a snadno k sehnání. Když to s ní přeženete, bude jídlo chutnat jako mýdlo – a to snad dobrovolně nikdo nejí.
Chutná telecí „tagliata“. Jídlo je na talířích až příliš přezdobené a obsahuje zbytečné množství ingrediencí.
Ani dezerty dojem nevylepšily. Piemontské brulée (95 Kč) s višněmi marinovanými v Grand Marniere bylo opravdu nepovedené a budiž ke cti slečny servírky, že nám je sama aktivně vyškrtla z účtu a za závěrečné faux pas se omluvila. Při další návštěvě jsme vyzkoušeli podle lístku šťavnaté ananasové carpaccio "au gratin" (90 Kč), které mělo být s ostružinovo-borůvkovou hroudou krémové zmrzliny a pomerančovým mascarpone.
Popisu odpovídal pouze ananas. Tedy v tom smyslu, že byl v dezertu přítomen – ovšem nakrájený na půl centimetru tlusté plátky (a opět špatně oloupaný). Gratinový rozhodně nebyl. Bílá zmrzlina nebyla ani ostružinová, ani borůvková, ani krémová, šlo nejspíš o citronový sorbet a pomerančové mascarpone v kuchyni nahradila krásná dekorace – z karamelu. Tentokrát se nad mojí výhradou, že dezert obsahuje úplně jiné složky, než jsou uvedené v nabídce, nikdo ani nepozastavil.
Provozovatelům ani personálu téhle poděbradské restaurace jistě nelze upřít snahu. Snaha ale nestačí. Podnik se prostředím, prezentací jídel i jejich složením zasekl o několik let zpátky. Snaží se vypadat jako nóbl restaurace světové úrovně, ale do té mu toho opravdu hodně schází, nebo spíš přebývá – dekorace na talíři, komplikovaná jídla složená z přemíry ingrediencí i příliš velké porce.
