12. dubna 2017 6:52 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Retrománie v obýváku. Nábytek ze začátku 20. století se vrací do módy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Takzvaný nový originál křesla H-269 podle návrhu Jindřicha Halabaly z roku 1933. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Takzvaný nový originál křesla H-269 podle návrhu Jindřicha Halabaly z roku 1933. | foto: Modernista
Máte doma umakartovou židli, které byly kdysi k vidění všude? Nevyhazujte ji. Co bylo před patnácti lety běžnou součástí českých domácností, se rychle proměňuje v retro a získává na ceně.

Restaurátorská dílna Tomáše Grunda sídlí v areálu bývalé Pragovky v pražských Vysočanech, kde se v poslední době usadila řada umělců, kteří tam pořádají výstavy a pronajímají si ateliéry. Už to samo o sobě naznačuje, že činnost, jíž se Grund zabývá – restaurování a prodej nábytku z období art deca a funkcionalismu –, je takzvaně in.

Ostatně svůj sklad a dílnu sem umístili i Grundovi bývalí kolegové z Nanovo, rychle rostoucího prodejce retro nábytku a užitého umění z druhé poloviny minulého století. Uprostřed areálu stojí dvě nabílo natřené pragovky, na zdi ohraničující pozemek umělecky provedené graffiti. Staré tapety na stěnách a sem tam vypadlá tabulka skla podtrhují tu správnou atmosféru.

„Vyučil jsem se v oboru umělecký truhlář a dlouho jsem působil v Ateliéru Fiala, kde jsem se věnoval restaurování historického nábytku. Ale postupem času mě místo barokních komod začaly zajímat novější věci: 20. a 30. léta minulého století, především funkcionalismus,“ vysvětluje Grund, proč si před třemi lety založil vlastní firmu Retrohome. Mezi slavnými křesly H-269 od Jindřicha Halabaly v různých stadiích renovace se v dílně proplétá jeho pes Monty. Jedno z křesel je v takovém stupni rozkladu, až se laikovi nechce věřit, že by mohlo ještě někdy vypadat jako nové. „To se všecko dá opravit,“ usmívá se Grund, „jen na tom bude trochu víc práce.“

Aby vypadalo „jako za mlada“, stráví na takovém křesle truhlář čtyři až pět dní čistého času. Ve skutečnosti však trvá oprava ještě déle, protože se většinou používají původní postupy a materiály. Například dřevo se lakuje několika vrstvami speciální politury, jíž se říká šelak. Vyrábí se z vysoce viskózní přírodní látky, získávané z výměšků červce lakového, brouka, který jimi chrání své larvy. Truhláři šelak pro lakování používají už od 18. století. Dováží se z indického Ásámu či Thajska, jež jsou jedinými dvěma lokalitami na světě, kde tento brouk žije. Výhodou šelaku je kromě jeho původnosti také vysoký lesk, nevýhodou nutnost nanášení několika vrstev, které vždy musejí dokonale zaschnout. Celý proces opravy křesla tak trvá zhruba měsíc.

Lehátko vyrobené nově podle návrhu Adolfa Loose z přelomu 30. a 40. let, originál byl umístěn například v pražské Müllerově vile.

Lehátko vyrobené nově podle návrhu Adolfa Loose z přelomu 30. a 40. let, originál byl umístěn například v pražské Müllerově vile.

Zatímco truhlář se věnuje dřevěným částem, sedák a opěradlo dostane na starosti čalouník. Postupuje se pokud možno původními technikami, i když někteří zákazníci dávají přednost pružinovému roštu před originálními ručně vázanými pery a výplni z molitanu místo africké trávy. Důvod je jednoduchý: cena, která je při skutečně původním postupu práce samozřejmě vyšší. Čalounické práce mohou trvat až čtrnáct dní, ale za výsledek jsou lidé ochotni zaplatit.

„H-269 se v renovovaném stavu prodává za zhruba 30 až 32 tisíc korun,“ říká Tomáš Grund. Je to kousek, který nezestárne, a majitel si může být jistý, že jeho hodnota jedině poroste. „Halabalova křesla šla během několika posledních let neuvěřitelně nahoru. Před deseti lety se dala sehnat v předrenovačním stavu od majitele za pětistovku, před pěti lety za tři a půl tisíce a dnes, když ho najdete na půdě, prodáte ho za sedm až deset tisíc.“

Každý čudlík byl umění

Obliba nábytku z 20. století stoupá už minimálně od konce 90. let, ale to, co se děje v posledních několika málo letech, je skutečný boom. A netýká se jen funkcionalismu, jímž to všechno začalo, ale i dalších stylů: ještě staršího kubistického nábytku, který je v podstatě českou raritou, ale třeba také 40. let a takzvaného bruselského designu 60. let. Nejnovějším hitem je nábytek, užité umění a průmyslový design let 70. a 80.

Retro je zkrátka v módě – ostatně v názvu své firmy ho má nejen Tomáš Grund, ale i několik jeho konkurentů. V Chebu mají od loňského jara Retromuseum coby pobočku tamější Galerie výtvarného umění, podobný projekt se připravuje i v Brně. V Praze zase muselo Národní muzeum svou výstavu Retro pro velký zájem prodloužit až do května 2017. Přitom vlastně nikdo pořádně neví, co přesně „retro“ znamená.

„Je to spíš takový marketingový než odborný pojem. Používá se volně – někteří si pod něj zařadí i funkcionalismus, obvykle se ale používá pro období od ,bruselu‘ dál,“ vysvětluje Daniela Karasová, kurátorka sbírky nábytku 20. a 21. století v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. Naráží na takzvaný bruselský styl, označující výtvarný směr v architektuře a užitém umění v Československu od konce 50. do 70. let 20. století. Název odkazuje k československé účasti na výstavě Expo 58 v Bruselu, jejíž úspěch podnítil produkci designově zajímavých předmětů od nábytku přes užité umění až po obálky knih a předměty denní potřeby.

„To, čemu se u nás říká brusel, byl vlastně takzvaný organický styl, který v té době převládal na Západě. Brusel ho k nám zanesl a zpopularizoval. Jeho jádro bylo ve skandinávském designu, ale podobné prvky najdeme třeba i u Le Corbusiera,“ vysvětluje genezi nového stylu Karasová. „Přišel ve chvíli, kdy už lidé měli jaksi dost studeného funkcionalismu, který mnohým evokoval zubařské čekárny. Brusel ale také přinesl masivní použití plastu v nábytku, se kterým začal už na konci 30. let Američan Charles Eames a Fin Eero Saarinen.“

Původní otočná židle na kovové trnoži s novým čalouněním, 70.–80. léta
Křeslo Tulešice

Cateringový manažer Radim Blažko, který se v Brně chystá otevřít již zmiňované druhé retro muzeum v Česku, zase vyzdvihuje „určitou jednoduchost, barevnost a zároveň srozumitelnost“ designu 60. a 70. let: „Dnešní výrobky jsou všechny stejné. Samé displeje, univerzální tlačítka. Dříve byl i nejmenší detail, například vypínač na vysavači, nějak výtvarně zpracován.“ Ve svém muzeu chce mít všechno – od exponátů přímo z výstavy Expo 58 přes nádobí, obaly výrobků a hračky až po kompletně vybavený obchod Jednota či socialistický byt, takzvané Husákovo 3+1, odkazující na 70. a 80. léta, kdy v čele někdejší československé federace stál prezident Gustáv Husák a kdy byla postavena většina panelových sídlišť. To všechno už má dnes podle něj muzeální hodnotu – bez ohledu na to, že v Husákově 3+1 dodnes řada lidí žije.

Když ceny rostou přes noc

Najdete-li dnes u rodičů či prarodičů „brusel“, můžete si být jisti, že jde o kvalitu, kterou prověřil čas a za niž jsou obchodníci s retrem ochotni dobře zaplatit. Vůbec nejlepší je nic podobného neprodávat, protože jedno je jisté: cena bude jedině stoupat.

„Brusel je dnes starožitnost a ty špičkové kousky se už shánějí daleko hůř než třeba před deseti lety, kdy byly za rozumnou cenu,“ potvrzuje Jan Jeništa, polonista a překladatel z Univerzity Palackého v Olomouci, velký obdivovatel, znalec a sběratel bruselského stylu, který před jedenácti lety začal sepisovat příběhy jednotlivých předmětů na blog Brusel Expo 58. Ačkoli historii umění nestudoval, jeho blog je dnes respektovaný nejen v komunitě obchodníků s retrem, ale i u odborníků. Uspořádal několik výstav v Česku a Polsku a momentálně připravuje v Madridu srovnávací výstavu československého a polského designu 60. let. Své vlastní sbírce, která stála u zrodu jeho zájmu, však paradoxně spíš uškodil.

„Nejsem bohužel dobrý stratég. Kdybych byl, předměty bych nejdříve nakoupil a pak teprve popsal na blog. Protože jakmile uveřejním obrázek nějaké dosud méně obvyklé věci na blogu, okamžitě se její cena na Aukru a podobných serverech zvýší o jednu nulu,“ usmívá se Jeništa, majitel jedné z nejrozsáhlejších sbírek bruselského designu u nás. „Stalo se mi tak například, že jsem si nemohl dokoupit zbytek série nádobí, protože jsem na něj už prostě neměl. Ty předměty jsou sice popsané v odborné literatuře, ale k té nemá široké publikum přístup. Tím, že jsem je dal na web, měli obchodníci okamžitě podklad ke zvednutí cen – někdy naprosto nepřiměřeně, protože ty věci takovou hodnotu prostě nemají.“

K růstu cen výkupu i prodeje nábytku a designu 60. let však existuje ještě jeden důvod. Přestože se vyráběl sériově, množství dochovaných kusů není neomezené. „Je toho méně, než jsme čekali,“ upozorňuje Jeništa a udává příklad váz z lisovaného skla, které se před deseti lety vykupovaly za dvě stě korun – a dnes jejich cena dosahuje dvou až tří tisíc. Právě proto, že už jich je k dispozici málo. Nejžádanější předměty se na Aukru objeví třeba jednou za rok a jdou na dračku.

Originály a nové originály

Podobný vývoj potkal zhruba o deset let dříve i kubistický a funkcionalistický nábytek. „Zájem o nábytek 20. a 30. let je kontinuálně vysoký už zhruba od roku 1998,“ říká David Kmínek z firmy Modernista, která se na konci 90. let jako první prodejem nábytku z tohoto období začala zabývat ve velkém. Zatímco dříve tvořily největší část prodejů původní zrenovované kousky, dnes většinu představují kopie – Kmínek jim říká nové originály.

„Těch věcí rapidně ubývá a některé jsou už vysloveně sběratelskou záležitostí. Třeba kubistická Janákova nebo Gočárova knihovna, to jsou kousky, které se nedají sehnat – originály vlastní muzea, případně sběratelé. Ale týká se to třeba i oblíbených trubkových židlí holandského architekta Marta Stama z 30. až 50. let. Ty jsme tak dlouho vykupovali a renovovali, až se na trhu přestaly vyskytovat. Zájem zákazníků ale nepolevoval, tak jsme je začali vyrábět. Byla by škoda, kdyby ty krásné designy zanikly,“ odůvodňuje výrobu „nových originálů“.

Mentolový konferenční stolek v bruselském stylu.

Ačkoli odborníci uznávají, že za nějakých třicet padesát let bude možná těžké odlišit kopii od originálu, podobnou praxi nijak neshazují. „Je to normální proces, totéž se dělo třeba v 19. století s pseudogotikou nebo pseudorenesančním nábytkem. Historie se opakuje,“ říká smířlivě kunsthistorička Daniela Karasová.

Ostatně Modernista nedělá nic jiného než desítky podobných obchodů, které už dávno fungují například ve Skandinávii nebo Itálii a žijí z nekonečných replik ikonických kusů nábytku, jako je například židle Eames od firmy Vitra. Tuzemské obchody s kopiemi mají přitom velkou výhodu v tradici českého kubistického nábytku. Zatím je to sice záležitost spíš pro fajnšmekry, ale kubistický nábytek má velký potenciál, myslí si Kmínek z Modernisty. Klíčem k úspěchu je podle něj kombinace výroby oblíbených stálic – jako třeba Halabalových křesel a Stamových trubkových židlí či Loosova křesla – a originálních kusů kubistického nábytku. Dobře se prodává nejen takzvaná šípová židle od architekta Pavla Janáka, ale v poslední době i Janákova kubistická knihovna.

„Výjimečnost kubismu, jenž byl dlouho spojován jen s výtvarným uměním, případně architekturou, v užitém umění si začíná uvědomovat čím dál větší množství lidí. A co je zajímavé: zatímco v počátcích existence Modernisty tvořili 60 procent zákazníků cizinci, dnes zde nakupují především Češi. Jejich podíl se zvýšil na 80 procent,“ pozoruje Kmínek.

Jeho firma se přitom musí vyrovnat i s dědici autorských práv. Jediný, komu vypršela, je zatím Josef Gočár, u mnoha dalších tedy jde o licencovanou výrobu, při níž se řemeslníci musí velmi přesně držet tvaru i materiálu originálu. „Změny jsou povoleny jen v drobnostech, například v potazích, jejichž materiál, vzor i barvu si zákazník volí sám – jinak by to bylo těžko prodejné. Jinak jde o tradiční manufakturní výrobu,“ říká Kmínek.

Taková retro IKEA

Zatímco třeba v Berlíně už před patnácti lety existovaly kavárny kompletně zařízené ve stylu 70. let minulého století, s umakartovými stolky a židlemi, čeští návštěvníci německé metropole si klepali na čelo: „Komu se tohle může líbit?“ Jedním z důvodů mohlo být i to, že sektorovým nábytkem z doby normalizace měla v té době ještě zařízeny své byty řada lidí. Dnes už ve většině českých obýváků přežívají jen jednotlivé kousky. Obývákové stěny ustupují velkým obrazovkám, plyšové „ušáky“ křesílkům z IKEA. Přitom je docela dobře možné, že v domě vedle sebe bydlí dvě rodiny – jedna ty věci vyhazuje coby nemoderní, a druhá si stejně starými kousky, jen nově barevně nalakovanými, byt zařizuje, protože je to in. Zatímco „bruselský“ nábytek začíná být v renovovaném stavu drahý, bytové zařízení ze 70. a 80. let se dá sehnat za zlomek ceny – a retro je to také.

Z podobných úvah vycházel Daniel Petr z Brna, když v roce 2010 zakládal svůj obchod Novoretro: „Jsme taková retro IKEA. Máme věci z různých období od 20. do 70. let minulého století, které renovujeme a barevně upravujeme. Vtip je v tom, že můžete krásně kombinovat třeba chromované kousky ze 30. let s plastovými ze 70. let.“

Typickými zákazníky jeho obchodu jsou prý kreativní lidé, ovšem nikoli z nejvyšších platových kategorií. „Bývají to třeba herci, grafici, lidi z reklamek, malíři, novináři,“ vypočítává Petr. O tom, že by začal vyrábět kopie, zatím neuvažuje. „Cena výroby je velmi vysoká. Když jsme si nechávali vyrobit jednu nožičku k něčemu, stálo to tisíc korun. Komoda na míru vyjde na padesát šedesát tisíc. Repasovanou prodáváme za dvanáct.“

Trubková židle vyráběná firmou Modernista podle originálu ze 30.–50. let, který vycházel z návrhu Marta Stama z roku 1927.

Na nedostatek zákazníků si ani Daniel Petr nemůže stěžovat. Naopak. „Funguje to čím dál líp, protože pro cizince jsou věci ze 60. a 70. let nové. Oni znají dánský design, americký a italský, ale český nábytek neznají,“ říká. Stává se, že se v Petrově brněnském showroomu objeví třeba dvě dámy z Jižní Koreje, jimž cestovní kancelář uspořádala „tour“ po středoevropských obchodech s poválečným retro nábytkem. Jeden den jsou ve Vídni, druhý v Brně, třetí v Krakově. A všude nakupují. Podobné návštěvy z ciziny jsou stále častější.

Aby bylo o čem si povídat

A co bude dál? Pomyslíme-li na nábytek poslední dekády minulého století, je naděje, že i on se časem dostane do sběratelské kategorie retro? Čeští obchodníci s retro nábytkem zatím 90. léta obcházejí obloukem. Přitom třeba v Polsku už existují první vlaštovky, sběratelé, kteří se „fialové hrůzy“ devadesátek nezalekli. Své o tom ví Jan Jeništa, který s polskými sběrateli často spolupracuje.

„Předpokládali jsme, že v 90. letech nebude co sbírat, všichni si je spojujeme s levnými výrobky z Číny. Ale mýlili jsme se. V Polsku už existuje poptávka po postmoderním nábytku, po takovém tom typickém vybavení bank z 90. let. Je to ošklivé, ale ty věci se na rozdíl od 80. let dělaly na zakázku, obvykle tam byl i nějaký architekt, takže se na nich dá vypozorovat určitá originalita. Jsou to prostě solitérní kusy – a to je to, co se cení, i když osobně bych si to do bytu nenastěhoval,“ říká. „Je to jako s gramodeskami a kazetami. Nějakou dobu po nich pes neštěkl, a dnes jsou zase v módě. Nejen gramodesky, které se už zase ve velkém vyrábějí, ale i ty kazety, u nichž to už nikdo nepředpokládal. Sbírání je nekonečné.“

Je tu však ještě jeden důvod, proč má smysl oživit si interiér bytu starším nábytkem: může to být dobré téma ke konverzaci. Zvlášť když se sejde víc generací. Myslí na to i Radim Blaško, který nyní jedná s brněnskou radnicí o budově pro své retro muzeum: „Lidé si tu dobu už třeba nepamatují, ale když si nějaký ten retro nábytek do bytu pořídí, jakákoliv starší návštěva ho pozná. A hned je tu příběh: ‚Na to jsem jako mladá šetřila!‘ – ‚Taková křesílka měl doktor v čekárně na středisku!‘ – ‚Na téhle židli jsem se učila do školy!‘ A podobně. Retro vlastně propojuje generace – a to mi na něm přijde nejlepší.“

LUCIE ZÍDKOVÁ
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.