Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Revoluce, Garáž i Havel. S Macháčkem pod hlučný povrch přítomnosti

Lidé

  8:07
Přinášíme ukázku z knihy komentářů Jana Macháčka Na tříkolce mezi tanky, která vyjde příští týden. Součástí publikace je také rozhovor, který s autorem vedla Anastázie Harris. Úryvek z něj zveřejňují Lidové noviny.

Jan Macháček mezi Lou Reedem a Václavem Havlem foto: ARCHIV JANA MACHÁČKA

LN: A teď k revoluci. Co jsi dělal 17. listopadu 1989?
Přivezl jsem ten den domů z porodnice dvojčata, jeli jsme na Petřiny taxíkem. Měl jsem před sebou dva koncerty s Garáží, tak jsem je jen odvezl a v pátek jsme pak jeli do Žďáru nad Sázavou a v sobotu do Zlína. Cestou jsme se ještě zastavili na Macoše. Na koncert ve Zlíně ale nepřišli naši kamarádi; divili jsme se, co se děje. A ona se děla revoluce. Jedna věc bylo sepisování protestů a podepisování, později jsme začali dělat demonstrace. Na těch jsem se podílel. Placák si vždycky dělá legraci, že jsem se bál. Je pravda, jak popisuje v jedné povídce, že jsme estébákům psali barvou v Bartolomějské na zeď nápis Vrazi, ale to jsme byli tak ožralí, že jsme se nebáli. Právě jsme se dozvěděli, že zavraždili ve vězení Pavla Wonku. Placák tam ale tvrdí, že jsem se bál a chtěl jít domů... V jeho literárním podání jsem vždycky blb a on hrdina.

Užili jsme si spoustu legrace; nemám rád, když se dnes na komunismus vzpomíná s takovou hrobovou vážností. Byli jsme mladí, byli jsme veselá parta, hodně času jsme trávili v hospodě a při tom jsme se bavili. To nebyl žádný odboj útrpně se tvářících. Byla to živá a zábavná činnost. Ale samotná revoluce byla pro mě komplikovaná. Leckdo vzpomíná na revoluční euforii – já to tak snadné neměl. Pracoval jsem jako topič na Břevnově. A začalo přituhovat. Nemyslím politicky. Byla to velká kotelna, musel jsem pěkně přitápět, aby kotle nezhasly. Taky jsem se musel naučit kotelnu obsluhovat. Měl jsem dost práce, a když jsem dorazil domů, bylo třeba přebalovat miminka, prát plínky... Nechápu kdy, ale taky jsme s Garáží hráli pořád studentům ve stávce.

A dělalo se mi špatně z toho, jak lidé převlékali kabáty. Přišel šéf z OPBH a říká: „Kluci, my tady zakládáme Občanské fórum, nechcete se připojit?“ Já byl signatář Charty a on za mnou přijde měsíc po revoluci, jestli nechci s nějakými komunisty zakládat Občanské fórum?! Nebo různí lidé, kteří nikdy nic nedělali, se najednou tvářili jako největší antikomunisté. Zíral jsem. A taky jsem měl úzkost z toho, co bude dál? Zůstanu pracovat jako topič?

LN: Doma to taky nemohlo být jednoduché...
Měl jsem manželku, která by bývala mohla za revoluce dělat spoustu věcí, a já jí pořídil dvojčata. Takže nebyla nejnadšenější. A sám jsem byl plný rozporuplných pocitů: všichni mí kamarádi mi najednou připadali moc důležití. Když jsem je potkal, neměli vůbec čas, běželi do Občanského fóra nebo jinam. Nebyl jsem jako Jiří Dientsbier, který jednoduše už do kotelny nepřišel. Volali mu, kdy už přijde zatopit do nějakého hotelu, a on na to: „Vy asi nevíte, že jsem ministr zahraničí...“ Na demonstrace na Václaváku jsem samozřejmě chodil, ale jen do chvíle, než to bylo jasné. Na Letnou jsem už nechodil, protože tam už chodili například i mí rodiče. Říkal jsem si, když už i oni chodí na demonstrace...

O demonstraci 17. listopadu jsem věděl, ale odhadnul jsem to tak, že na povolené svazácké akci se nic dít nebude. Jiří Peňás, kterého jsem občas někde potkal, říká, že jsem byl nafoukanej, a že když někdo zmínil, že je student, díval jsem se na něj opovržlivě jako na nějakého kolaboranta. Myslím, že přehání, kamarády jsem měl i mezi studenty. Na všech předcházejících demonstracích, na všech 21. srpnech a 28. říjnech jsem byl, poslušně jsem je absolvoval, často jsem byl zadržen na Barťáku (sídlo StB v Bartolomějské ulici, pozn. Red.).

Kniha Jana Macháčka

LN: Když tě zadrželi, volali vašim?
My byli docela dobře vyškolení; věděli jsme, že nemáme vypovídat. Takže když mě vzali k výslechu, nevypovídal jsem a oni mě po čase pustili domů. Při některých demonstracích jsme byli zadrženi všichni dohromady, postupně nás dali do jednoho autobusu. V tom komunismu byla skoro všechno sranda: jednou nás zadrželi, posadili do autobusu, a pokazil se motor. Takže nás museli přesadit do jiného autobusu a na tyči jsme pak ještě táhli ten prázdný, polámaný. Jednou s námi zadrželi nějakého Fina, dostal hysterický záchvat. Křičel: „Já jsem finský občan!!!“ Asi si myslel, že nás vezmou za město na louku a tam nás postřilejí. Úplně plakal, křičel, chtěl ven. Asi byl špatně informovaný.

LN: Kapitalistická propaganda...
Je třeba zdůraznit, že takové obavy tady v té době už nikdo neměl. Ale zpátky k revoluci. Hráli jsme studentům, ale neměl jsem moc času, musel jsem zatápět. Domácnost moc nefungovala – buď jsme se hádali, nebo míjeli. Žena zakládala básnické hnutí, myslím, že se do někoho zabouchla. Jenom jsme se střídali u dětí. Před Vánoci 1989 otec navrhnul, že půjdeme spolu koupit kapry. Řekl, jsem, že mám kamaráda, který je prodává v Dlouhé, tak že půjdeme tam. Byla tam strašně dlouhá fronta, tak já povídám otci: „Pojď, půjdeme dopředu, rovnou za Kryštofem.“ A otec se rozčílil: „Tak takhle to teď bude? Že vy chartisti budete chodit pro kapry bez fronty?!“ Vysvětloval jsem mu, že Kryštof není žádný chartista a doma mám dvě mimina, ale otec hudral celou cestu domů.

LN: Proměna v novináře
Zajímaly mne vždy tajné stavby v oblasti mého dětství. Třeba ta na Babím vrchu vedle školy Na Santošce, kam jsem chodil. Byla to estébácká vila, asi po Pečkovi. O tom byl můj první článek do Respektu. Se skautem jsme taky jezdili na takové posvátné místo v Brdech, proto jsem věděl, že tam zabetonovali celý hřeben. Musel to nutně být protiraketový bunkr. Nebo v Prokopském údolí byla tajná raketová základna a tajné raketové středisko. Celá osmdesátá léta tam jezdila jedna tatrovka s betonem za druhou. Lidé si toho nemohli nevšimnout. Ale nikdo o tom nemluvil ani nepsal; ani za socialismu ani po revoluci. Odhaloval jsem tyhle tajné stavby. Vím, že si generálové na mne začali stěžovat, tehdy už u Havla, co to tam ten Macháček v Respektu odhaluje za státní tajemství. Dneska bych ty články nechtěl vidět, určitě se moc nedaly číst. Ale protože na mne v Respektu byli hodní a věděli, v jakém průšvihu jsem doma, tak mne po čase i zaměstnali. Mohl bych popsat, jak vypadala redakce: počítač moc nebyl, hlavně psací stroje...

LN: Jak jsi vlastně do Respektu přišel?
Všechny ty lidi jsem znal. Všichni mí kamarádi byli U Řečických, ale já měl dvojčata, Garáž, takže jsem tam fyzicky nebyl. Ti, co něco dělalali před revolucí – distribuovali, přepisovali – celá Klamovka, všichni tam teď byli. V momentě, kdy jsem sebral sílu napsat článek, udělal jsem to a po dvou, po třech jsem se zeptal, jestli by mě nevzali.

LN: Proč zrovna psaní?
Dělal tam tehdy jeden z mých nejlepších kamarádů, bubeník Honza Brabec. Sice jsem hrál na kytaru, ale říkal jsem si, když může psát on... A pak jsem se povzbuzoval tím, že jsem měl matku intelektuálku, nevím. Hodili mi to vždycky na hlavu: Ivan Lamper nebo Tomáš Pěkný. Psal ta jeho „k“ jako „klišé“. Byl geniální editor. Tak jsem vzal čistý papír a začal znovu. A znovu mi to hodili na hlavu, a pak zase. A tak to šlo až do osmi do rána. První období jsem musel celou noc přepisovat a tím jsem se řemeslo naučil, čehož si hrozně vážím. Často jsem v Respektu spal na kanapi, protože doma jsme už byli dost rozhádaní a já neměl kde bydlet. V tom byl Lamper hodný: půjčil mi topičský byt v Rybalkově. Tomáš Pěkný mi později říkal, že jsem měl obrovskou vůli. Testoval mě, jestli odpadnu.

Psal jsem o dvanáctipatrovém podzemním hotelu v Krkonoších, zajímalo mě rozkrádání OPBH, jak se zakládají a rozpadají Občanská fóra. První měsíce se v Respektu moc nemluvilo o ekonomice, odhalovala se tabu, pronásledovali všelijací estébáci, odhalovaly se zločiny komunismu. Teprve půl roku po revoluci byla schůze o tom, že se chystá privatizace a kdo o tom bude psát. Nikdo jiný se nehlásil; jeden z důvodů proč jsem se přihlásil já, souvisel s mým krátkým docházením na VŠE. Všimnul jsem si, jak můj spolužák Roman Češka, který se na škole jevil ještě otrávenější než já, je najednou šéfem Fondu národního majetku, nebo náměstkem – protože to bylo pod Tomášem Ježkem. Myslel jsem si, že umím dobře anglicky, tak jsem si k tomu tématu hned začal číst a začal se víc seznamovat s lidmi, které to zajímalo. Bylo to geniální rozhodnutí a jsem rád, že mi to v Respektu umožnili. Mohl jsem dělat něco, čemu moc nerozuměli, takže se mi do toho moc nepletli. Editorsky samozřejmě ano, ale to jsem potřeboval. A protože se při privatizaci hodně kradlo, mohl jsem kombinovat různé žánry: investigativní reportáže, vysvětlující články, rozhovory o reformách, komentáře. Zajímavé bylo, že jsem téměř neměl konkurenci.

LN: Je ti líto, že ses nenamočil do politiky?
Já to bral tak, že jsem neměl moc na výběr – a nic jsem neuměl. Pokud bych nechtěl zůstat v kotelně, musel jsem se rychle něco naučit. Navíc v politice mi byl málokdo sympatický.

LN: A Václav Havel?
Havel ano, ale s ním jsem se první půlku devadesátých let skoro neviděl. Začali jsme se vídat až později. Spousta lidí z disentu, kteří byli v politice, neměla moje největší sympatie. První roky jsem byl rád, že jsem objevil spoustu lidí, kteří se podíleli na reformách. I když jejich minulost nebyla disidentská, přišli mi dobří v tom, že se prostě intenzívně zajímali o to, co s tou zemí dělat. Byli idealisté. Když jsem začal psát o ekonomice, našel jsem si je nebo oni mne. Karel Dyba, Tomáš Ježek, Pavel Kysilka, mladí poradci. Začal jsem s těmito lidmi občas chodit do hospody. Hrozně mě bavilo, že se tam nadšeně hádali, jak se má privatizovat, mělo to energii, bylo to dobrý, zajímavý. V průběhu let začal entusiasmus opadávat, a když se začali bavit o ženských, přestal jsem na schůzky chodit. Ale první dva tři roky to bylo skvělé: řešili, jak se může ekonomika transformovat, jak se má privatizovat. Objevil jsem lidi, kteří o věcech přemýšlejí hodnotově, protože mezi disidenty takových moc nebylo, většina jsou spisovatelé, umělci. Pro ně bylo důležité, že skončila cenzura, ale nějaká ekonomika je vůbec nezajímala.

Autor: