Literatura o Fellinim u nás samozřejmě existuje, „dokonce“ už v druhé polovině 80. let vyšla jeho rukověť režiséra Dělat film, v 90. letech pak rozhovory s Costantinim a objevila se i zpověď americké novinářky Já, Fellini, kde popisuje svůj vztah s Mistrem. Kezichova kniha je ale výjimečná z několika důvodů. Jednak tím, že vyšla v několika vydáních (poprvé v roce 1988) a toto poslední, opravené a doplněné, je pro vyznavače Felliniho skutečnou biblí.
Dokonalá znalost tématu
Je to strhující kniha napsaná nejen s dokonalou znalostí tématu, ale také s vášní a láskou pro ně. Jde o zasvěceného průvodce po režisérově tvorbě a životě, který se nebojí otevřít mnohé jeho problematické kapitoly. Vztahy a život s Fellinim jako s každým geniálním tvůrcem nebyly žádnou procházkou růžovým sadem, byl nepochybně komplikovaný, sebestředný a mimořádně senzitivní, což bývá pro okolí vražedná kombinace.
Kezich o všem píše s velkou empatií, bez laciné senzacechtivosti skládá jeho tvůrčí i lidský portrét a snaží se proniknout ke skutečné podstatě jeho osobnosti a jako archeolog postupuje od jedné vrstvy ke druhé, přičemž dokáže rozeznat, co je pravé a co falešné. A to skutečně vyžaduje velké úsilí, protože Fellini rád všechny kolem sebe mystifikoval a pak se tím sám bavil.
Kniha třeba hned v úvodu demytizuje historky o dětství v Rimini, které proslavil Amarcord. Včetně té, že se Federico měl narodit ve vlaku, kdyby ovšem takový vlak 20. ledna 1920 mohl vůbec vyjet, inkriminovaného dne totiž stávkovali nádražáci. Autor se také důkladně věnuje Felliniho odchodu do Říma a následnému působení v novinách, které se postupně přehouplo v práci pro rozhlas a odtud byl jen krůček k filmovým scénářům. Brzo také pochopíme, že felliniovská poetika se měla odkud napájet, slavný režisér odjakživa přitahoval kuriózní situace, tím spíš, že v dobách jeho mládí, jež spadá do období fašismu a války, o ně nebyla nouze. A v Římě dvojnásob.
Fellini versus Visconti
Co také hned na monografii upoutá, je vědomí souvislostí, Kezich představuje Felliniho jako jedinečnou a integrální osobnost, jejíž výpověď o světě nikdy není náhodná, ale prochází vývojem a nabírá stále rafinovanější podoby, aniž by se původnímu krédu jakkoli zpronevěřila. Kapitoly jsou posléze věnovány jednotlivým filmům, což by se někomu možná mohlo zdát jako otrocké, ale tady to má svou logiku a umožňuje sledovat vývoj v jeho celistvosti.
Dozvíme se u každého filmu jeho podrobnou historii, od často složitého skládání obsazení přes vznik definitivní verze scénáře až po nekonečné tahanice s producenty, které ještě nezřídka bývají korunovány tlaky ze strany katolické církve. Tento fakt by sám o sobě vydal na přímo kafkovský román.
Jsou tu detailní rozbory a přesné vystižení charakteru daného snímku, třeba Osm a půl je podle Kezicha povzbuzující explozí geniality a připomíná ve spojení s tímto snímkem Prousta, Pirandella, ale také Itala Sveva a jeho Zenovo svědomí. Právě objevování těchto jemných vzájemně propojených nitek a vlivů je nesmírně poutavé. Je to úžasná kronika doby, svědectví o tom, jak je v každé době těžké prosadit uměleckou vizi a neuhnout. Kezich neopomíjí ani nerealizované scénáře či odložená témata.
Píše i o absurdních sporech s herci, režisérových depresích a samozřejmě o ženách, které jsou jedním z Federicových témat. Byť mu feministky dělaly celý život předhůzky, jak ženy uráží, Fellini je miloval, obdivoval a svými filmy jim stavěl celoživotní pomník. Pochopitelně nebyl monogamní a po jeho smrti se přihlásilo hned několik utajených partnerek, které s nímúdajně prožily paralelní vztahy.
Autor to uvádí na pravou míru a citlivě a s porozuměním vysvětluje, jak fungoval jeho vztah s Giuliettou Masinou, jeho skutečnou a jedinou láskou. Připomíná, že manželství bylo hned v počátcích těžce poznamenáno smrtí narozeného dítěte. Fellini měl v průběhu let dramatické vztahy i s dalšími spolupracovníky a kolegy.
Tullio Kezich: Federico Fellini, život a filmy Přeložila Eva Zaoralová |
Například desetiletou nevraživost mezi Fellinim aViscontim vyvolalo udělení Stříbrného lva Silnici v roce 1954 v Benátkách. V soutěži byla i Viscontiho Vášeň s Alidou Valli; Kezich líčí, že tehdejší porota, místo „aby volila mezi nádherným obrazem doby 19. století a antropologickou bájí, mezi hraběnkou Serpierovou a tulačkou Gelsominou, vybere Romea a Julii Renata Castellaniho, slušnou ale poněkud napomádovanou shakespearovskou adaptaci“.
Ta dostala Zlatého lva a při vyhlášení těch stříbrných se viscontiovci a felliniovci servali a oba režiséři spolu deset let nepromluvili. O Sladkém životě se Visconti vyjádřil, že „takhle vypadá šlechta z pohledu mého sluhy“. Ke smíru došlo až v roce 1963 na festivalu v Moskvě, kde ovšem Felliniho s filmem Osm a půl čekala další protivenství. Ostatně popisu intrik a partikulárních zájmů, které vždy doprovázely filmové festivaly, je věnovaná nejedna pasáž této výtečné knihy.
Čeští čtenáři mají ovšem velké štěstí, že jim tento text z italštiny zprostředkovala Eva Zaoralová, sama znalkyně felliniovské tematiky. Nejde jen o přesnost reálií, ale také o kritické rozbory filmů. Jsou to autorské texty na vysoké literární úrovni, která se neobejde bez jazykové abstrakce. Díky Zaoralové si toto vše může čtenář vychutnat v dokonalém převodu.
