Richard Belcredi zažil ve Svobodné Evropě agenta Minaříka i bombu od Carlose

Rod Belcredi pochází ze severní Itálie a na Moravě se usídlil v 18. století po sedmileté válce. „My nejsme žádná pobělohorská šlechta nebo něco takového. My jsme se v 18. století přiženili. Ta rodina pochází z Lombardie,“ říká o svém rodu Richard Belcredi, který dodává, že jeho předci se velmi rychle sžili s českým prostředím. „Nějak ten vývoj rodiny byl od samého začátku sžitý s českým živlem. Takže pro nás další generace už to bylo automatické.“ Například jeho pradědeček Richard Belcredi se zasloužil o zřízení prvního českého gymnázia v Brně a jako ministerský předseda rakouské vlády se snažil o posílení autonomie národů v císařství a samosprávu pro české země.

Konfiskace majetku nacisty

Dětství prožil Richard Belcredi spolu se sourozenci a rodiči Karlem a Terezií, rozenou Kalnoky, na zámku v Brně-Líšni. „To mládí bylo tak harmonické. My jsme neznali žádné napětí mezi rodiči. Já jsem v tom hnízdě dostal tolik teplých a dobrých kalorií.“

Otec Karel Belcredi nebyl jen majitelem zámku Brno-Líšeň, ale také předsedou Svazu moravských velkostatkářů. Vynikal jako zemědělský odborník a ekonom. Jako správci se mu podařilo zachránit několik krachujících velkostatků. Karel Belcredi se vždy cítil jako občan Československa, a proto se v roce 1938 spolu s bratrem Richardem připojil podpisem k prohlášení české vlastenecké šlechty obhajující zájmy republiky a nedotknutelnosti státních hranic. To po mnichovské dohodě a následné okupaci znamenalo uvalení nucené německé správy na jeho majetek a okamžité opuštění všech funkcí, které do té doby zastával. Otec odmítl jakkoli spolupracovat s německým správcem a často za sebe posílal nejstaršího syna Ludvíka, který byl již plnoletý. Richard Belcerdi vzpomíná, že tenkrát rodině hodně pomohl strýc Richard z Jimramova a překvapivě také předseda agrární strany v Brně a hlavní názorový odpůrce Karla Belcredi Viktor Stoupal. „Tehdy to byl ten krásný moment. To bych chtěl také připomenout. Na Moravě byl šéfem agrární strany Stoupal. Člověk s velkou mocí v Československu a otec a on měli během první republiky strašné problémy, protože ten byl pro pozemkovou reformu a můj otec byl pro přibrzdění pozemkové reformy. Když otce ze všeho vyhodili, tak jednoho dne ten Stoupal mému otci zavolal. Měli společného známého advokáta a říkal: ,Pošlete někoho k tomu advokátovi a ten advokát mu něco předá.‘Otec tam poslal jednoho známého a ten přišel s obálkou a tam byl milion korun. Tak otec mu volal: ,Prosím Vás, to nemůžu přijmout.‘ Říká: ,Vemte to. My jsme dneska na stejné lodi. Až se Vám zase bude dařit, tak mi to vrátíte.‘“ Viktor Stoupal zemřel v roce 1944 na podlomené zdraví po propuštění z nacistického vězení.

Osudy 20. století Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa. Chcete podpořit dokumentování vzpomínek dalších pamětníků? Přijďte na Běh pro Paměť národa o víkendu 10. - 12. června v oboře Hvězda v Praze. Běžíme za všechny, kteří to nevzdali. Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Válka poznamenala celou rodinu. Richard Belcredi musel v roce 1943 opustit
gymnázium v Brně. „Na gymnáziu v roce 1943 byly čistky a museli odejít ti, kteří měli židovskou krev, a protože byl otec neustále strašně pronásledován, tak jsem musel také odejít.“Bratr pamětníka Hugo byl adoptován rakouským diplomatem baronem Leopoldem Andrianem von Werburg, a proto nabyl rakouskou státní příslušnost. Po anšlusu Rakouska byl Leopold Andrian nucen emigrovat do Jižní Ameriky, protože jeho dědeček měl židovský původ. Přesto se Hugovi nepodařilo zrušit adopci a jako rakouský státní občan byl nucen narukovat do wehrmachtu. Prošel boji ve Francii a Rusku, kde zažil tažení na Moskvu. Při pozdějším ústupu mu omrzly nohy a byl poslán na léčení, které se kvůli komplikacím protáhlo. V roce 1944 z německé armády dezertoval a skrýval se v lesích u Jimramova a osvobození se dočkal jako partyzán.

Další konfiskace a emigrace rodiny

Krátce po ukončení osvobozujících bojů byl rodině vrácen zámek a veškeré pozemky.„Tehdy do posledního hřebíku byl celej majetek v momentě vrácen. Kdežto teďka, když byla restituce, tak dodnes musíte dokazovat každej ručník, každej hadr, každý pole a každou mez,“ glosuje Richard Belcredi. Ten vzpomíná také na jednu událost, která se stala krátce po osvobození. Byl totiž svědkem brněnského pochodu smrti, kdy bylo zhruba 20 tisíc Němců odvedeno pěšky na rakouské státní hranice. „Nerad o tom mluvím, protože to bylo hrozné. Ti prominenti byli všichni pryč, ale byli tam ti domovníci, které pochytali. Ti, co měli obchody v Brně a v předměstí Brna. Já jsem zažil, jak je tam honili a seřazovali ten pochod hladu do Pohořelic. A to se přiznám, že jsem tak zatrpkl, že jsem si umínil, že odjedu do Kanady nebo co nejdál odtud a nikdy už se nevrátím, protože to bylo hnusný. Já jsem viděl lidi, úplnej dobytek, jinak to nemůžu říct, který mlátili ty nevinný Němce, a nebyl k tomu vůbec důvod.“

Otec pamětníka Karel Belcredi v průvodu Orlů (uprostřed zcela vpravo)

Národním správcem majetku se stal nejstarší syn Ludvík, který byl absolventem Vysoké školy zemědělské. Ihned rozjel nejen zemědělskou výrobu, ale také modernizoval cihelnu, protože správně předpokládal, že po válce bude velký zájem o stavební materiál. I přesto, že po 2. pozemkové reformě byly jeho polnosti a lesy zredukovány na 50 hektarů, Ludvíkovi Belcredi se dařilo. Jeho snahy zpočátku nezastavil ani komunistický puč a následné znárodnění cihelny. Dokonce v červenci 1949 dostal diplom podepsaný Klementem Gottwaldem a Antonínem Zápotockým, že jako první na Moravě splnil dodávky obilí. Za necelé dva měsíce však již seděl ve vězení a zámek byl mezitím vykraden. Ludvík Belcredi strávil dva roky v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu a až v roce 1951 byl ve velmi špatném zdravotním stavu propuštěn. V Československu zůstal s manželkou Miloslavou, která se za něj provdala v době jeho věznění. Nikdy nedostal práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci, a lidi, kteří si ho pamatovali, ho poznávali jako pomocného dělníka, průvodčího v městské hromadné dopravě nebo vrátného v nemocnici.

Ludvík jako dědic byl posledním členem rodiny, který v komunistickém Československu zůstal. V době jeho zatčení byli kromě Huga, který měl ale rakouské státní občanství, všichni rodinní příslušníci již v emigraci. Otec si byl vědom, co pro rodinu znamená nástup komunismu, a tak již v dubnu 1948 spolu s manželkou a nejmladším synem Egbertem svou zemi opustil. V roce 1950 emigroval také Hugo, který dnes žije v Austrálii. Rodiče nakonec zakotvili ve Vídni, kde se otec stal ředitelem továrny na zpracování dřevotřísky NOVOPAN a. s. Karel Belcredi i Terezie Belcredi nakonec v exilu zemřeli a jsou pochováni ve Vídni. Do konce života ale doufali v návrat. Otec prý velmi často vzpomínal na Líšeň a v paměti mu zůstala jména všech jeho sousedů. Matka zase vzpomínala na zahradu v Líšni a rozdělenou rodinu. „V té zahradě mimo dva měsíce v zimě pořád něco kvetlo. Ona pečovala o ten park. Ten byl tak krásně udržovanej. (...) Matka, ta hrozně trpěla. Hlavně také tím, že rodina byla rozdělená.“

Matka Terezie s dětmi. Zleva Richard, Ludvík, Marie Terezie a Hugo

Pamětník s rodiči neemigrovat, protože chtěl nejprve dokončit právnickou fakultu. To se mu však nepodařilo, neboť v roce 1949 byl vyloučen. Stalo se to v květnu, kdy v Brně probíhala propagandistická akce komunistické strany s názvem Mládež vede Brno. Trvala tři dny a prosadil ji tehdejší krajský tajemník Otto Šling. Mladí lidé tenkrát nahradili vedoucí pracovníky ve městě. Do akce byly zapojeny továrny, školy, úřady, dopravní podniky, redakce rozhlasu, novin a časopisů, nemocnice, ústavy sociální péče, Sbor národní bezpečnosti i armáda. Dokonce ve vedení města zasedali mladí lidé. „Byla akce Mládež vede Brno a to tehdy organizoval pan Šling. Mladí lidé a studenti najednou řídili tramvaje, byli na úřadech a mladí komunisté převzali vedení KSČ a na schůzi KSČ, kterou ten den řídila mládež, bylo rozhodnuto, že já musím přijít do kárnýho tábora, protože moje přítomnost ruší demokratickou mládež. No, zkrátka a dobře přišel za mnou jeden z těch členů komunistické strany, který byl můj dobrý přítel, a říkal: ,Richarde, prosím tě, zmizni. Oni tě chtějí zavřít do kárnýho tábora. Budeš mít asi tři dny, víc nebudeš mít.‘ Jelikož jsem si stále připravoval možnost jak utéct, kdyby to hořelo, tak jsem honem použil jedné z cest a pod Lanžhotem jsem přebrodil přes řeku Dyji a dostal se do Rakouska. Tak začala moje odysea v exilu. To mně bylo třiadvacet let.“ Přítel, který pamětníka svým upozorněním zachránil, se jmenoval Stanislav Jágr.

Vyorání první poválečné brázdy. Za pluhem bratr pamětníka Ludvík Belcredi

Závěrečné rozhodnutí o vyloučení pamětníka však musela vyřknout nějaká kompetentní osoba. Richard Belcredi tvrdí, že o tom tenkrát rozhodl PhDr. Jaroslav Šabata, který ve škole dělal vrchního kádrováka a po roce 1968 se stal chartistou a disidentem. Takto pamětník popisuje celou událost kolem emigrace rodiny. „Rodiče utekli hned v roce 1948, protože jakmile došlo ke komunistickému puči, tak v dubnu 1948 otec, matka a ještě ten malej bratr utekli do Rakouska. Otec říkal: ,Prosím vás, přijďte co nejrychleji.‘ Otec se hodně zabýval bolševickou revolucí a věděl dost podrobně, co a jak se v tom Rusku událo. A on říká: ,Tady z nás nemá nikdo šanci. Jedině pryč.‘ Já jsem otci řekl: ,No, počkej, já bych chtěl dostudovat.‘ Samozřejmě mě pak pan Šabata vyhodil, takže mně nic jinýho nezbylo. A ten druhej bratr z Jimramova, ten odešel do Rakouska. Sestra už studovala v Ženevě a můj nejstarší bratr vždycky říkal: ,Jeden tady musí zůstat. Já tady zůstanu.‘ Zůstal tam, oženil se a strašně s ním zacházeli. Když já jsem utekl, tak oni ten den ve čtyři hodiny ráno přišli pro mě. Jenže já už jsem tam nebyl, takže si vzali bratra. A on byl v tom táboře u Kunštátu a tam s ním dost krutě zacházeli. Oni ho bolševici pronásledovali celou tu dobu. Tragédie je, to mu nemůže nikdo zazlívat, on se z toho stal alkoholikem.“

Jak už se Richard Belcredi zmínil, hranice překročil přebroděním řeky Dyje s přítelem otce. Pomohl jim přitom jakýsi skaut, který je přivedl k brodu přes řeku. S pomocí dalších ochotných lidí se potom dostali přes sovětskou zónu Rakouska do Vídně, kde se ubytovali v českém domě. „To bylo už tehdy, když jsme přišli, plný emigrantů.“ Příbuzní z Vídně pamětníkovi obstarali falešnou legitimaci na jméno Richard Buler, aby dokázal přejet sovětskou zónu obklopující Vídeň. Dostal se do Innsbrucku, kde ho vojenská správa odvedla do utečeneckého tábora. Ten ale hlídal bývalý slovenský fašista a pamětník v něm odmítl zůstat. Od francouzského důstojníka vyžadoval doklady, aby mohl odcestovat za příbuznými. Ty ale mohl dostat až po třech týdnech, a tak mu francouzský voják po usilovném naléhání dal razítko na utržený kus novin. „Tak on vzal noviny, jak tam ležely, utrhl z toho kus papíru a povídá: ,Jak se jmenujete?‘ Já povídám: ,Richard Belcredi.‘ Datum narození, razítko tam dal, podepsal a to byla první moje legitimace jako uprchlíka a s tím jsem začal jezdit.“

Redaktor Rádia Svobodná Evropa

Nakonec Richard Belcredi získal vízum a odcestoval do Francie, kde dostal azyl a uprchlickou legitimaci. V Paříži začal na Sorboně studovat práva. Profesoři ale trvali na tom, že právníci musí perfektně ovládat francouzštinu, a tak nakonec odešel do Štrasburku, kde se tehdy zakládala Univerzita Svobodné Evropy, a začal studovat politické vědy. Koncem roku 1952 se na univerzitě objevil Pavel Tigrid, aby naverboval československé studenty do Rádia Svobodná Evropa. „Já jsem říkal: ,Tak nás tady nechte dostudovat a potom přijdeme.‘ – ,A kdepak, za dva roky jsi v Praze.‘ A než jsem se otočil, tak jsem byl v Mnichově. Tam jsem strávil třicet let ve Svobodné Evropě,“vzpomíná Richard Belcredi na první setkání s mužem, který tolik zasáhl do jeho života.

Manželka pamětníka Mabille rozená Rohan se syny Richardem a Alleinem

Svobodná Evropa zahájila provoz v Mnichově 1. května 1951, a tak se pamětník stal jedním z prvních redaktorů. Nakonec zůstal až do roku 1983. Nejprve byl v zahraničním vysílání a později připravoval zprávy. „Tak jak my jsme byli informovaní... My jsme jako reportéři měli každej den takový kupy papírů. Výňatky z novin, co se děje ve světě, články z významných časopisů. Byli jsme fundovaní. My jsme si z toho mohli vybrat.“

V průběhu činnosti Svobodné Evropy se pokusily Československé bezpečnostní složky dostat do rádia své agenty, což se v několika případech opravdu podařilo. Asi nejznámějším agentem byl Pavel Minařík, který v rádiu pracoval v první polovině 70. let. Richard Belcredi vzpomíná, že se mu od začátku nezdál a jeho podezření mu potvrdil bratr Ludvík při setkání ve Vídní, kdy mu řekl, že Minařík je estébák. Když to potom pamětník oznámil svému nadřízenému Juliu Firtovi, tak ten odpověděl: „To je typicky český. Jakmile se objeví nějaký mladý schopný člověk, tak ho všichni pomlouvají.“ Na Julia Firta ale pamětník i dnes vzpomíná jako na čestného člověka. Pavel Minařík se v roce 1976 vrátil do Československa, kde byl využit režimem pro diskreditační kampaň proti Svobodné Evropě. Pamětník také vzpomíná, že i jeho se StB pokusila kontaktovat, ale bez úspěchu. „Jeden mi vlezl do bytu. To jsem hned poznal, že je to estébák, tak toho jsem vyhodil.“

Státní bezpečnost získávala své agenty ve Svobodné Evropě různým způsobem. Nejčastěji ale používala vydírání. Prostředkem k tomu byli rodinní příslušníci, kteří zůstali v Československu a StB emigrantovi vyhrožovala, že jim zničí život, což byla reálná hrozba. Někteří však spolupracovali ze zištných důvodů. „Dodatečně jsem zjistil, že to bylo totálně prolezlý Státní bezpečností. Hlavně takoví kolegové, kterým jsem stoprocentně důvěřoval, tak každý nějakým způsobem byl s těma estébákama ve styku,“ komentuje Richard Belcredi, jak se dozvěděl o některých agentech StB v Rádiu Svobodná Evropa.

V knize Prokopa Tomka Československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa „Objekt ALFA“ je o těchto agentech psáno. U agentů však často není vyloučeno, že byli řízeni proti StB cizí zpravodajskou službou, což je případ i Oldřicha Lauřima, jehož jméno v knize Richarda Belcrediho nejvíce šokovalo. Ten byl veden jako agent JÁCHYM a ve Svobodné Evropě pracoval jako písař ve druhé polovině padesátých let. „To byl člověk, kterému jsem stoprocentně důvěřoval. Zajímavé je, že sotva byl převrat 89', tak se sebral a emigroval do jižní Afriky. Úplně zmizel.“

O tom, že být redaktorem Rádia Svobodná Evropa bylo nebezpečné povolání, svědčí 21. únor 1981, kdy se pamětník jen shodou náhod vyhnul bombovému atentátu. Ten den totiž v jeho kanceláři vybuchla bomba nastražená Johannesem Weinrichem, členem teroristické organizace „Ruce světové revoluce“. Vedl ji známý terorista Illich Ramiréz Sanchez, známý jako Carlos a akci u něj objednala rumunská zpravodajská služba. Při útoku došlo k destrukci části budovy a zranění tří zaměstnanců. Takto na to vzpomíná Richard Belcredi. „Víte, já jsem byl obětí. To proto, že to byla moje kancelář, která vyletěla do vzduchu. Tehdy to bylo v době, kdy moje manželka byla těžce nemocná a já jsem měl večer službu a přišel ten druhej redaktor a povídá mně: ,Richarde, jdi domů, máš nemocnou manželku. Tady se dnes stejně nic neděje. My už to tady do půlnoci zvládnem.‘ Sotva jsem přišel domů, už mi někdo volal a říkal: ,Ježišmarja, to je štěstí, že slyším tvůj hlas.‘ Já říkám: ,Proč? Co se děje?‘ – ,No, právě hlásili v bavorském rozhlase, že byl útok na Svobodnou Evropu.‘ Myslím, že to byli Rumuni, pokud si pamatuje, a postavili tu výbušninu přímo pod okny mojí kanceláře, takže tu kancelář to úplně roztrhalo. Té sekretářce to tady utrhlo polovinu tváře. Ten tlak musel být tak ohromný, že toho redaktora to stlačilo pod ten psací stůl. Ten hlasatel, co tam seděl, tak ten myslím oslepl na jedno oko a ten redaktor byl v bezvědomí. A když se probouzel, tak říkali: ,Richarde, neblbni, co děláš?‘ Mysleli, že jsem to já. Zkrátka a dobře ta moje kancelář byla úplně zničená.“

V roce 1982 zemřela pamětníkovi manželka Mobile Rohan-Guémenée, která také pocházela z Československa, kde jejímu rodu patřil zámek Sychrov. Následující rok odešel Richard Belcredi z Rádia Svobodná Evropa.

Jednatelem Opus bonum a pašování knih do východního bloku

V roce 1972 založil opat břevnovského kláštera benediktinů Anastáz Opasek ve Frankfurtu společnost Opus bonum, ale na konci sedmdesátých let vypukly mezi jeho členy spory, které ohrožovaly existenci společenství. V roce 1979 Anastáz Opasek přišel za Richardem Belcredim s prosbou, jestli by organizaci vedl a stal se jejím jednatelem. Richard Belcredi nechtěl do žádných emigrantských spolků, protože tušil, že se v nich pohybují agenti StB. Nakonec však kvůli Anastázi Opaskovi funkci přijal. Dodnes totiž na něho vzpomíná jako na obdivuhodného muže. „On byl jako můj otec, proto jsem taky to Opus bonum převzal. Jenom kvůli němu, protože jemu jsem vyhověl ve všem. On byl v celé řadě církevních věcí dost liberální a někteří faráři a jiní katolíci to hrozně odsuzovali a já jsem ho vždycky obhajoval, protože to byl skutečně svatý člověk. Já jsem se dokonce snažil dosáhnout v Římě toho, aby byl jmenován kardinálem.“

Pamětník nejprve značně protřídil řady Opus bonum a organizace začala opět fungovat a stala se jednou z nejznámějších v emigrantském prostředí. „První, co jsem udělal, tak jsem přestěhoval sídlo do Mnichova a druhý bylo, že jsem vyházel většinu z těch členů. Zbylo nás pět. To bylo pět mých věrných a dluhy.“ Po roce 1979 se na činnosti organizace podílely takové osobnosti jako Milan Kubes, Ivan Medek, Antonín Měšťan, Milan Schulz, Karel Skalický, Ivana Šustrová a Pavel Tigrid.

Opus bonum pečovala zejména o mladé emigranty, vydávala knihy a organizovala proslulá setkání ve Frankenu pro Čechy a Slováky žijící v zahraničí. „Kdokoli přijel do toho Frankenu, ať už to byl bývalý bolševik nebo katolík nebo cokoli, tak všem se řeklo, pozor tady každý mluví sám za sebe, nikdo tady nesmí něco propagovat, a proto se to vždycky povedlo.“

Jedno z nejznámějších setkání se konalo v říjnu 1989 na téma: Československo 89 – dialog nebo konfrontace a byli na něj přizváni zástupci Svazu československých spisovatelů. „Tam byla strašně srandovní atmosféra, protože Tigrid je neustále provokoval. To bylo něco pro Tigrida, ti bolševičtí spisovatelé. Ale ti Slováci, ti vůbec ne, hlavně ten Šutovský, tem měl referát jako kdokoli z emigrantů. To bylo zajímavý, už ten rozdíl mezi názory Slováků a Čechů.“

Koncem osmdesátých let byli organizátoři čím dál odvážnější. Dokonce během jednoho semináře došlo k telefonickému spojení s Václavem Havlem. „V dalších letech jsme měli pořád větší kontakt s domovem. Například Havel úplně normálně telefonoval a my jsme to pustili nahlas v té konferenční místnosti. Diskusi s Havlem přes telefon a ještě byl bolševický režim v Praze a už to šlo.“

Richard Belcredi se účastnil i další protitotalitní činnosti. Po odchodu ze Svobodné Evropy ho oslovil Pavel Tigrid, aby se přidal k jeho organizaci, která do zemí východního bloku pašovala zakázanou literaturu. „Tak jsem byl ve Svobodné Evropě do roku 83. V roce 82 zemřela manželka a mě už to přestalo bavit, tak jsem s tím sekl a chtěl jsem jít dělat něco jiného. Měl jsem něco připraveného a najednou zvoní telefon. ,Zvu tě na výbornej oběd.‘ – ,Jo, to zveš.‘ Tigrid: ,Poletíš letadlem první třídou. Víš, že já platím zlatem.‘ Vždycky říkal. ,Přijedeš sem, potřebuju se s tebou pobavit.‘ Já jsem říkal: ,Co ty máš zase za lubem?‘ Tak jsem přijel. ,Víš, já potřebuju někoho, kdo umí německy, takže oni nepoznají, že to není ausländer, a kterej bude dirigovat ty akce na pomoc disidentům.‘ – ,Pavle, já co jsem teď odešel ze Svobodné Evropy, tak jsem se zařekl, že nebudu v nějaké emigrantské organizaci nebo pro nějaké emigranty dělat.‘ – ,No, to je úplně něco jinýho.‘ Tigrid ukecal každýho a já jsem to potom dělal. Přestavěný auta jsme posílali do Prahy. Ty nádrže byly rozmontovaný. Ty nádrže těch aut byly plný knih a časopisů a tam byla jenom taková malá škvíra na benzin, takže jsme museli furt tankovat.“

Nejednalo se ale jen o Československo, Richard Belcredi vzpomíná, že posílali Bible například do Sovětského svazu. „Já jsem posílal Bible na Ukrajinu a do Ruska. To jsem posílal hlavně přes námořní sovětskou dunajskou plavbu. Oni chtěli peníze, aby si mohli něco koupit, protože to byli chudáci, ti sovětští námořníci v těch lodích. Měli ukradenej kaviár, tak oni mě zásobili kaviárem. Za ten já jsem jim taky ještě zaplatil. Co my jsme měli tehdy kaviáru, to nemáte ponětí. Oni zase ty Bible, co my jsme jim dali, prodávali. Nemyslím si, že je tam rozdávali. My jsme jim dávali, aby je tam rozdávali. Ale já jsem si jistej, že je tam prodávali. Protože sehnat tam Bibli, to byla senzace a to oni dobře věděli. Ti byli mazaní.“

Po čtyřiceti letech doma

V listopadu 1989 padl symbol železné opony Berlínská zeď a 17. listopadu vypukla v Československu sametová revoluce, která vyústila v pád komunistického režimu. Už v prosinci se Richard Belcredi vydal do své rodné vlasti navštívit místa svého dětství. V restituci mu byl vrácen zámek v Brodku u Prostějova, jehož posledním rodovým vlastníkem byl strýc Gustav Kálnoky. Nejprve k němu lidé z obce neměli příliš důvěry, ale to se změnilo, když se stal velvyslancem a napomohl obci k dotaci na plynofikaci.„Bylo to takový napjatý, ale když jsem se stal velvyslancem, tak se najednou úplně změnila atmosféra a oni říkali: ,On je náš.‘“

Pamětník také vzpomíná, jak se krátce po návratu do Československa sešel s Václavem Havlem. „On přišel a byl úplně kamarádský. ,Vždyť já Vás znám. Ale odkud?‘ Znal mě z těch kazet, z těch frankenských seminářů, které tam natáčeli. To nebyl žádnej prezident. To byl pan Havel a já. My jsme seděli, kouřili a povídali si.“

Dnes pan Belcredi žije na svém zámku v Brodku u Prostějova a výbornou češtinou, na které se nepodepsalo ani čtyřicetileté odloučení, na závěr vypráví, v čem on osobně vidí největší zlo komunismu. „Ta bestialita, ta surovost, ten způsob, jak oni krutě zacházeli s odpůrci v domnění, že oni připravují nějaký lepší život. Není to pravda. To vedení si připravovalo lepší život pro sebe, a ne pro ty ostatní. Hrůzné je to utlačování člověka v tom režimu. Tam skutečně neexistovala ta svoboda mezi těma bolševikama.“