5. listopadu 2013 12:18 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Richard Tesařík: Otec se občas
choval jako carský důstojník

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Richard Tesařík na rozhovoru pro Lidové noviny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Richard Tesařík na rozhovoru pro Lidové noviny. | foto: MAFRA: Petr Topič
Odvážný, charismatický voják, který nejen svými 182 centimetry vyčníval z davu. Richard Tesařík si svým výkonem při bojích v Kyjevě vysloužil Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Spolu s ním i tankista Josef Buršík a velitel samopalníků Antonín Sochor. Po válce bouřliváka, který na Dukle přišel o oko, klidné časy nečekaly.

„Šla z něj hrůza. Já jsem narukoval v roce 1964, on už na vojně čtyři roky nebyl, a stejně všichni důstojníci věděli, kdo to je. Někdy zřejmě překračoval svoje pravomoci, ale vykládal si to tak, že když je hrdina Sovětského svazu, tak je hned druhý po Stalinovi. Alespoň podle historek, které jsem o něm slyšel,“ říká jeho syn Richard Tesařík, zpěvák skupiny YoYo band.

Vaši rodiče se brali uprostřed války. Bylo to válečné manželství?
Brali se na frontě a nemuseli. Já jsem se narodil až za rok.

Víte, jak se seznámili?
To nebylo tak těžké, když spolu byli zavření v lágru ještě před vznikem jednotky v Buzuluku. (smích)

Jak se stalo, že se vaše maminka narodila v Kyjevě?
Děda pocházel z moravské Chrastové a za první světové války přešel na ruskou stranu. V Rusku se seznámil s babičkou a už v Kyjevě „zkejsli“. Byli vedení jako Češi, takže hned první den druhé světové války si pro ně přišla NKVD a odvezla je do internačního tábora včetně téměř stoleté prababičky. Odtud se maminka i se svým mladším bratrem Aloisem Olšanem dostala jako dobrovolnice k jednotce do Buzuluku. Mimochodem po osmašedesátém se jako jeden z mála postavil Rusům a byl pak vedený jako nepřítel státu. A po sametové revoluci byl povýšen na generála.

Ke Svobodově jednotce přišli jako teenageři...
Těsně, ale ano. Matce bylo necelých dvacet, jejímu bratrovi ani ne osmnáct.

Váš otec byl v roce 1944 těžce zraněn, přišel o oko. Jak vaše maminka snášela jeho snahu se vrátit na frontu?
Na konci války měl být velitelem stráže prezidenta Beneše. Ale hrnul se do Ostravy bojovat. Moje matka si vymyslela, že je těhotná. A tak jsem vznikl. Otec tak zamířil k prezidentské stráži.

Co jste po otci zdědil?
Obě oči. Podobu...

Uvádí se, že měl i hudební sklony...
Babička, jeho matka, byla operní pěvkyně. Táta zpíval, ale naše máma zpívala líp. (smích) Jako naprostý profík. Kdyby se zpěvu věnovala, dostala by se v opeře hodně daleko. V jejím zpěvu byla taková ta slza. Táta měl krásný basbaryton. S bráchou jsme se styděli, když si zpíval ve sprše a operní árie byly slyšet až na dvoře.

Svatbu oslavili Tesaříkovi v tankové brigádě.

Slyšel jsem vyprávět historku, že váš otec chtěl, aby z vás byl lékař...
Sice jsem pořádně nevěděl, co chci dělat, ale rozhodně jsem věděl, že nechci být doktor. Dokonce jsme se kvůli tomu pohádali. Chtěl, abych šel do Hradce Králové na vojenskou medicínu. To bylo v době, kdy jsem byl na vojně, a řekl jsem mu: „Na vojně jsou debilové.“ On už byl z armády vyhozený a začal se rozčilovat na téma moje budoucnost. Dorazil jsem ho tvrzením, že budu jezdit pásákem. To ho vytočilo. Půl roku jsme spolu nemluvili, což mi vůbec nevadilo.

Předpokládám, že vás vojna nebavila...
Bavila. Jezdil jsem s tankem (Více o tanku T-34/76 čtěte ZDE), což byla mimochodem první věc, kterou jsem uměl řídit. Ovládat čtyřicetitunový kolos, když se valí šedesátikilometrovou rychlostí, to je dobrý adrenalin. Na vojně jsem hřešil na to, že důstojníci měli ze jména Tesařík hrůzu. Přesto, že otec už u armády nebyl.

Mluvili jste spolu o tom, co se po válce stalo s armádou?
Ne, nikdy jsem se o tom s tátou nebavil. Nebyl moc doma, a když už doma byl, měl potřebu řešit věci kolem mojí budoucnosti.

Komunistický režim z fotografie, na které jsou tři hrdinové od Kyjeva, vystřihl Josefa Buršíka. Cítila rodina tlak ze strany režimu?
Jako prvního zavřeli Buršíka. Ten byl nejstarší a pro nový režim zřejmě nejvíc nebezpečný. Vůbec se o něm nemluvilo, komunisté jej zkusili doslova vymazat z dějin. Sochor zemřel při podivné nehodě. Slyšel jsem, že si rodiče povídali o tom, že ho zabili. On sám se svěřil s tím, že má pocit, že jej sledují. Neustále chodil se zbraní.

ČTĚTE TAKÉ:

Otci nebylo ani třicet, když válka skončila. Hned jej poslali na školu do Moskvy, tam nikomu nepřekážel. Když se vrátil do Československa, nestačil se divit. Neustále s ním šoupali. Sloužil v Trenčíně, chvilku byl v Praze, pak na dalších místech po celé republice. Matka se však odmítala stěhovat a díky tomu jsme jako rodina zůstali v Praze.

Byl pod dozorem?
Měl pocit, že jej sledují. To zřejmě dělali schválně, aby jej dostali pod tlak. Když jej zatýkali, přijelo snad deset chlapů. Měli z něj strach. Zatýkali jej před naším domem v Dejvicích, když dorazil z Trenčína domů. Hned udělali domovní prohlídku. Jako malý kluk jsem to nechápal. Po bytě nám chodili cizí chlapi, svítili baterkami, matka brečela...

Když se člověk podívá na jeho vojenské záznamy, je to jako na houpačce. Po válce studoval v Moskvě na akademii tankového a mechanizovaného vojska. V roce 1947 byl povýšen na majora, o tři roky později už je podplukovníkem. V roce 1951 plukovníkem. To je kariéra jak na ministra obrany – a pak najednou měsíce ve vazbě?
Nejprve byl ve vazbě za údajnou ztrátu nějakého notýsku s vojenskými dokumenty. Pak přijel Chruščov do Prahy a ptal se: „Kde geroj?“ Tak tátu vytáhli z basy, ometli z něj pavučinu. Nakonec byl souzen za podivnou autonehodu, při které měl srazit chodce. Svědčil proti němu jeho kamarád, generál Bedřich. Vypověděl, že slyšel, jak o něco zavadili. Za tuto „nehodu“ dostal podmínku.

Pro zvětšení klikněte ZDE.
Více informací o tanku čtěte ZDE.

Na konci padesátých let jej šéfové znovu poslali do Moskvy, tentokrát na Vojenskou akademii Generálního štábu. To už byl generálmajorem. A pak přišel rychlý konec kariéry v armádě. Proč?
Měl tam celou řadu konfliktů. Říkala mi to matka, a to jí určitě neřekl všechno. (smích) Hádal se se sovětskými generály, kterým tvrdil, že armáda nestojí za nic. Hádal se s českými důstojníky. Jednoho z nich prý vyzval na souboj na kuchyňské nože. Celé to vyvrcholilo zfackováním východoněmeckého generála.

Jak to nesl?
Těžce. Upřímně řečeno, ve válce se našel. Pravda, občas se choval jako carský důstojník. Myslel si, že může povyšovat a degradovat vojáky na potkání. Šla z něj hrůza. Já jsem narukoval v roce 1964, on už na vojně čtyři roky nebyl, a stejně všichni důstojníci věděli, kdo to je. Honil je. Někdy zřejmě překračoval svoje pravomoci, ale vykládal si to tak, že když je hrdina Sovětského svazu, tak je hned druhý po Stalinovi. Alespoň podle historek, které jsem o něm slyšel. Na druhou stranu, záložáci si ho pochvalovali.

Podle dobových snímků se musel líbit ženám.
Ony se mu taky líbily. (smích) Ale žádný nevlastní sourozenec se ke mně zatím nepřihlásil.

Otextoval jste písničku se slovy: „Vídal jsem tě málo, pořád jsi někde byl. Málo jsi se zdržel, tak málo, jen pár chvil...“ To je o vašem vztahu s otcem?
Ano. Zemřel, když mi bylo necelých jednadvacet, a do té doby jsme byli spíš ve při.

Proč se jako místo úmrtí udává Ústí nad Labem?
Zemřel na večírku u přátel na chatě nedaleko Ústí. Byl nemocný, měl anginu pectoris. Užíval nitroglycerin.

Historický snímek, zleva: Jarmila Kaplanová, neznámý voják, Markéta Olšanová-Tesaříková

Z toho, jak historici zmapovali boje o Kyjev, vychází, že váš otec byl odvážný a velmi schopný voják.
Je otázka, jestli byl odvážný, nebo blázen jako Jaroš (kapitán Otakar Jaroš padl 8. března 1943 při obraně vesnice Sokolovo. Jako první cizinec za druhé světové války dostal vyznamenání Hrdina SSSR. Ač byl antikomunistou, komunistická propaganda z něj udělala ikonu odboje – pozn. red.). Moje matka vždycky vyprávěla, že Jaroš, když měl špičku, rád střílel do stropu jako kovboj. Buršík zase neustále zpíval písničku „Co ti to ve věži straší, copak to tam jenom máš...“.

Vaše maminka v Buzuluku nastoupila k minometné rotě. Co tam dělala?
Netuším. Byla zdravotnice, jeden čas byla i radistka. Po válce vystudovala filozofickou fakultu a pak učila na strojárně.

Myslíte si, že by váš otec po srpnu 1968 vrátil vyznamenání, jako to udělal Buršík?
To bych naprosto spekuloval.

O tom, co se v roce 1943 stalo v Kyjevě, jste se nikdy s otcem nebavili?
Ne. Znám to spíš z literatury. Akorát když jsem měl asi patnácté narozeniny, dal mi velké hodinky. Sundal si je ze zápěstí a povídá: „Tady máš k narozeninám hodinky, se kterými jsem velel při útoku na Kyjev.“ Už je nemám.

Zůstalo vám po otci něco?
V zásadě ne. Jenom mám stále trvalé bydliště v domě v Dejvicích, u kterého ho zatkli. Vůbec třeba netuším, kam zmizely jeho medaile. Byl jsem na něj hrdý, že je voják, a navíc hrdina Sovětského svazu. Ale na druhou stranu, když byl doma, tak jsem zas tak nadšený nebyl. Kladl mi všetečné otázky a kontroloval mi žákovskou. My jsem se pořád někde prali, takže jsem měl dost poznámek. Nakonec to vypadalo, že si myslí, že my s bráchou budeme svatí, a navíc geniální děti, když on je hrdina. S matkou šly tyhle věci vyřídit mnohem snadněji.

Vy sám jste se někdy do Ruska podíval?
V roce 1988 s kapelou, hráli jsme na akci Dny Prahy v Moskvě. Zarážející bylo, že se tam nedalo koupit nic k jídlu. Šel jste kolem řeznictví, které mělo pět obrovských výkladních skříní. V nich nebylo nic a na dveřích visel obrovský zámek jak z pohádky o Mrazíkovi. Lidé se k sobě chovali neurvale. Bylo to temné, smutné město. Taxikáře najíždějícího na staré lidi jste v Praze tehdy neviděli. Dětem jsem přivezl hračku na baterky, která fungovala jeden den. Po tomhle zážitku jsem začal chodit na protirežimní demonstrace dvakrát víc než předtím. Bál jsem se, že tady skončíme jako v tom Rusku.

Musel jste být v paradoxní situaci: syn „komunistického generála“ – a dělal jste muziku hodně na okraji...
Oficiálně se tomu, co jsme dělali, říkalo nemocné hlasy. Na přehrávkách jsem si vyslechl, že bych měl začít učit zpívat. Já se učil od Jamese Browna, Raye Charlese a Stevieho Wondera...

Co říkáte tomu, že se po listopadu 1989 na východní frontu zapomnělo?
Nedivím se tomu. To, jak komunisté zatočili s vojáky ze Západu, to byla naprostá nestoudnost. Chápu, že se pozornost věnovala jim. Komunisté ale zatočili i s lidmi, kteří bojovali na východní frontě. Snad se to časem vyváží.

Tomáš Málek
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz