Rigoletto v kartonové krabici a drtivá Elektra z MET. Operní panorama Heleny Havlíkové

Pařížská národní opera přizvala poprvé ke spolupráci renomovaného německého režiséra Clause Gutha, který inspiruje a provokuje svými režijními koncepcemi napříč těmi nejvýznamnějšími operními divadly – připomeňme z dřívějších přenosů ze Salcburského festivalu jeho kontroverzního Giovanniho jako feťáckého ztroskotance s neosobní brutalitou konce v díře uprostřed lesa nebo zahájení sezóny Scaly Lohengrinem jako nalezencem bez identity a minulosti, který se náhle ocitá před úkolem hrdiny. Guthovy režie bývají razantním příspěvkem do diskuse, jak z dnešní perspektivy inscenovat klasickou operu a jeho provokativní přístupy nás nutí zaujímat postoj – můžeme Gutha zatracovat nebo ho obdivovat, ale nutí nás přemýšlet.

V případě pařížského Rigoletta tentokrát zůstalo spíše jen u výtvarně zajímavého obalu, pod kterým ale rozkrytí obsahu a vrstev této Verdiho opery chybí.

Rigoletto, Opéra Bastille 2016

Chlapík oblečený jako současný bezdomovec, s klaunsky nalíčeným bílým obličejem, červeným nosem a rty přivleče na scénu kartonovou krabici, která se používá pro stěhování, a začne z vytahovat pierotovskou pelerínu s různobarevnými kosočtverci a bílé zkrvavené šaty. Protlouká se pak coby němá postava celou operou, kterou uzavírá ji šklebem hořkého chechotu. Scénu pak tvoří obří replika jeho otevřené krabice, ze které vystupují ožívající postavy Rigolettova příběhu v kostýmech od renesance po současnost – rozverná Gilda, ke které se zjevují dubly od holčičky přes slečnu, uhlazený Vévoda ve smokingu i ozipované černé kožené bundě, který si dodává kuráž fetem. Sparafucile zrcadlovými pohyby jako Rigoletto dává na srozuměnou, že tento nájemný vrah a šašek mají mnoho společného, Maddalena svádí Vévodu jako vyzývavá prostitutka v korzetu obklopená barovými tanečnicemi ve stříbřitých plavkách. Když jsou ještě tu a tam přidány projekce, třeba filmové repliky malé Gildy, která běží po rozkvetlé louce, vypadá to zajímavě. Jenže retrospektivní odvíjení příběhu je dost obehrané a ani Guthovi se nepodařilo věrohodně vyřešit únos Gildy Rigolettovi přímo před očima zakrytýma maskou (a není tak jasné, proč si ji nesundá).

Rigoletto, Opéra Bastille 2016

Rigoletto, Opéra Bastille 2016

Všechny ty ožívající postavy z krabice vzpomínek životního zkrachovalce Rigoletta vlastně nic nepřinesly nic k tématu mechanismů, kdy a proč lidé zaprodají svou čest, když přisluhují nejrůznějším vládcům a vůdcům, a zároveň doufají, že si uchovají pod touto maskou čisté svědomí, nebo k tématu oběti ve jménu lásky.

Ještě že se v klíčových rolích dobře zpívalo – rozložitý Quinn Kelsey vládne podobně rozložitým a přitom tvárným barytonem, Olga Peratyatko byla pěvecky suverénní Gildou, Michael Fabiano měl pro Vévodu průrazný tenor s výškami, jakkoli při přenosu ne vždy tak úplně vyšly. Rafal Siwek měl pro Sparafucila příliš světlý bas. Přes zkušenosti italského dirigenta Nicoly Luisottiho však orchestr zprostředkovaný přenosem zněl těžkopádně a tvrdě.

Drtivá Elektra z MET

Poslední premiérou letošní sezóny přenosů z Metropolitní opery byla 30. dubna 2016 Elektra Richarda Strausse. Příležitostí slyšet, či spíše zažít Straussovu Elektru, je u nás pohříchu málo. Není se zas až tolik co divit, interpretační nároky s obtížnými party a hlavně rozsáhlým orchestrem předurčují toto dílo skutečně pouze pro ty největší operní scény.

Uvidíme, jak to zvládne Státní opera, kde bude premiéra v hudebním nastudování Rolanda Böera a v režii Keitha Warnera uvedena v červnu na konci této sezóny. Toto základní operní dílo počátku 20. století Richarda Strausse od strhujícího koncertního uvedení v pražském Národním divadle v roce 1995 pod taktovkou Jiřího Kouta se odvážila scénicky nastudovat v roce 2012 brněnská opera: Ve výtvarně impozantním gestu čtyř monumentálních kvádrů jako znaku pyšné moci vládců mykénského královského paláce, mezi které byly vklíněny úzké klaustrofobní uličky strachu, úzkosti, děsů a vražd, však Rocc, který byl zároveň výtvarníkem i režisérem, popřel sílu antického mýtu, když svévolně rozehrál příběh Amazonky Elektry, mondény Chrysothemis a hejska Oresta. Po inscenacích z roku 1910 a 1933 se jediné poválečné pražské scénické provedení v Národním divadle se datuje lety 1961-64.

Elektra, MET 2016

Čerstvá premiéra Elektry v MET (14. dubna 2016) byla věnována památce francouzského režiséra Patrice Chéreaua (1944-2013), mimo jiné tvůrce filmu Královna Margot, který vešel do dějin opery svým „Prstenem století“, když ke stému výročí festivalu ve Wagnerově Mekce Bayreuthu v roce 1976 dosavadní tradicionalistický přístup otevřel modernímu pojetí. Chéreau Elektru připravil již pro uvedení na festivalu v Aix-en-Provence v roce 2013, kde byla přijata s nadšením. Tato koprodukce byl pro MET skvělou volbou. Elektra tak navázala na mimořádně úspěšnou linii skvělých inscenací oper 20. století – Šostakovičův Nos, Bartókův Modrouvousův hrad, Bergovu Lulu. Právě tyto inscenace patří k tomu nejzajímavějšímu, co MET zařazuje do přenosů.

Virtuóz opery Strauss po wagnerovských počátcích svými dekadentně expresionistickými adaptacemi biblického námětu v Salome a antické mytologie v Elektře rozpoutal dramata mravně rozvrácených postav, vymykajících se lidskému řádu, plná sexuálních excesů, temné extáze pomsty, morbidních triumfů smrti. Šokoval – a konečně tento brilantní symfonik dosáhl jako čtyřicátník úspěchu (i finanční nezávislosti) také v žánru opery, kterou v mohutnosti výrazu i barev dovedl k fascinující síle. (Pro časovou orientaci připomeňme, že Její pastorkyňa, kterou padesátiletý Janáček usiloval o své uznání jako operní dramatik, měla svou brněnskou premiéru v roce 1904, o rok dříve než Salome, a pražskou v roce 1916.) Elektra byla poprvé uvedena v roce 1909 v Drážďanech.

Elektra, MET 2016

Pokud byla Salome vystupňovaně smyslná až k závojovému tanci a následnému zhnusení z polibku rtů uťaté hlavy proroka Jochanaana, Elektra je ještě temnější, dusnější, tvrdší. Opera vychází ze Sofoklova zpracování Homérova vyprávění o osudech hrdinů trojské války. Zaměřuje se na téma pomsty a osud Elektry, kterou, stejně jako její sestru Chrysothemis, trýzní vlastní matka, vražedkyně svého manžela a jejich otce Agamemnóna, jednoho z nejslavnějších řeckých hrdinů Trójské války. Elektra, dychtivá touhou po vraždě matky i jejího milence, doufá v návrat bratra Oresta z vyhnanství, aby tento skutek vykonal. Stane se - Elektra na vrcholu extáze z vítězného triumfu padá vysílena k smrti.

Strauss graduje prostředky opery v mohutném výrazu, rozvolněné harmonii na hranici tonality a ve zvukových erupcích mimořádně rozsáhlého orchestru. Právě proto šlo zvláště v tomto případě „závidět“ divákům v MET - přes všechny vymoženosti pětikanálového systému přenos plné plasticity dynamicky a barevně tak mnohotvárného zvuku i sebedokonalejší technika nutně degraduje. Nicméně i v kině Aero bylo zřejmé, že hudební a dramatický potenciál partitury finský dirigent (a skladatel) Esa-Pekka Salonen (1958) plně využil a dosahoval účinku drtivého pléna, zlověstné hrůzy v hlubokých nástrojích i záblesku zvroucněného uklidnění při setkání Oresta s Elektrou. (Pro nás je zajímavé, že v MET debutoval - také v tandemu s Chéreauem - v Janáčkově opeře Z mrtvého domu v roce 2009).

Letitý spolupracovník Chéreaua (a Bouleze), francouzský scénograf Richard Peduzzi (1943), připravil pro Elektru jednoduchou scénu, ve které prázdnou plochu jeviště pouze s jediným otvorem uprostřed vymezují vysoké stěny s úzkými otvory oken a krátké schodiště vedoucí na zvýšenou úroveň podlahy v pozadí, odkud se vstupuje do paláce. Bez konkrétního historického ukotvení navozuje rozlehlost mykénského královského domu. Boční otlučené železné posuvné dveře v popředí jsou uzamknuty visacím zámkem, takže se vkrádá pocit ponurého vězení, ve kterém je uzavřena Elektra se svou umanutostí po pomstě. Také kostýmy (Caroline de Vivaise) žen v soudobých pracovních šatech a rozcuchané Elektry jako houmlesačky v roztrhaném špinavém triku a Klytamnéstry v dlouhých přiléhavých šatech posouvají nadčasovou roli antického dramatu směrem k dnešku.

Výtvarná strohost, až jednoduchost umožnila Chéreauovi se soustředit na psychologický rozbor komplikovaných vztahů protagonistů natolik, že ve výsledku přihlížíme až jakýmsi záznamům ze „sezení“ terapeutické skupiny – ovšem dokonale navazující na Straussovo hudební pojetí. Je však otázka, nakolik zobrazení vražd přímo na jevišti, v antickém divadle zapovězené a podle libreta opery také umístěné za scénu, kdy navíc Klytamnéstřina milence Aigista nevraždí Orestes, ale jeho vychovatel, toto soustředění nerozptyluje.

Vynikající sestava sólistů

Třebaže v kině nejde poznat, nakolik se v prostoru MET podařilo vyvážit hlasy sólistů nad mohutným orchestrem, protože zvukaři namíchají pro přenos optimální úrovně, v obsazení byli sólisté proslulí velkými dramatickými hlasy. Švédská sopranistka Nina Stemme (1963) vytvořila v roli Elektry, která během bezmála dvouhodinové opery téměř neodejde ze scény, ženu posedlou a zároveň trýzněnou pomstou natolik věrohodně, že budila hrůzu a lítost zároveň. Znovu a znovu se jako divoká kočka vrhá do obsedantních trýznivých úvah o svém úkolu, zároveň se jak před matku tak zejména před Aigistem dokáže předstíraně lísat do jejich přízně, aby mohla o to výbušněji zaútočit.

Klytaimnestra v pojetí Waltraud Meier (1956) nebyla panovačná vládkyně, ale spíše stárnoucí žena, která dbá, aby si udržela svou atraktivitu a status quo a hlavně se zbavila nočních děsů. Do role vnesla i komplikované a často bolestné vztahy mezi matkou a dcerou. A další wagnerovská pěvkyně – kanadská sopranistka Adrianne Pieczonka (1963) doplnila jako Chrysothemis trojici hlavních ženských o lidský rozměr - sice s Elektrou sdílí nenávist k matce, ale sevřena z jedné strany vraždou otce, na které se podílela její matka, a z druhé umanutou Elektrou, se nechce kvůli pomstě vzdát své touhy po „obyčejném“ rodinném štěstí. Zatímco Waltraud Meier pěvecky zrazovaly hluboké polohy a je otázka, nakolik se přímo v MET její menší hlas dokázal prosadit, plné znělé hloubky byly naopak devízou amerického basbarytonisty Erica Owense (1970), který sice vůči Elektře projeví bratrský cit, ale po vykonání vraždy odchází, aniž by Elektru utěšil. Ta po zběsilém křečovitém tanci nepadá v této inscenaci mrtva, ale zůstává zapouzdřena ve svém šíleném světě pomsty.

Inspirace na dny příští

Umberto Giordano: Andrea Chénier
Hudební nastudování Petr Kofroň, dirigent též Jan Chalupecký, režie Michal Dočekal, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Kateřina Štefková, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Andrea Chénier: Rafael Alvarez / Hector Sandoval, Carlo Gérard: Roman Janál / Svatopluk Sem, Maddalena z Coigny: Anda-Louise Bogza/ Petra Alvarez-Šimková, Hraběnka z Coigny: Yvona Škvárová / Simona Procházková, Bersi: Kateřina Jalovcová / Michaela Kapustová, Madelon: Lenka Šmídová / Eliška Weissová, Roucher: Luboš Skala / Jakub Tolaš, Fouquier: Luděk Vele / František Zahradníček, Majordomus / Mathieu: Pavel Kacjušin / Pavel Švingr, Abbé / Neuvěřitelný: Václav Lemberk / Josef Moravec, Pietro Fléville: Aleš Hendrych / Tomáš Jindra, Schmidt: Tomáš Jindra / David Vaňáč, Dumas: Karel Drábek / Tomáš Křovina. Sbor a Orchestr Národního divadla

Premiéry v Národním divadle 5. a 6. května 2016, 19:00 h.

Maurice Ravel: Dítě a kouzla
Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie SKUTR / Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Martin Veselý. DÍTĚ - druhé já Karolína Bubleová-Berková / Vladimíra Malá, Matka / Čínský šálek / Vážka - Romana Strnadová / Miroslava Veselá, Oheň / Princezna / Slavík - Veronika Holbová / Olga Jelínková, Čajová konvice / Učitel matematiky / Žába - Josef Falta, Ondřej Koplík, Pohovka /Kočka / Veverka / Pastýř - Kateřina Falcníková / Šárka Hrbáčková, Pastýřka / Sova / Netopýr - Zdislava Bočková / Jana Málková, Hodiny / Kocour - Aleš Janiga / Martin Štolba, Křeslo / Strom - František Brantalík / Peter Paleček, Dítě - Nikolas Harrington / Ondřej Janeček. Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla.
Premiéra 6. května 2016 19:00 h.

Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu
Dirigent James Levine. Osoby a obsazení: Belmonte (Paul Appleby), Konstance (Albina Shagimuratova), Blonda (Kathleen Kim), Pedrillo (Brenton Ryan), Osmin (Hans-Peter König), Selim paša (Matthias von Stegman). Sbor a orchestr Metropolitní opery v New Yorku.
Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku na stanici Český rozhlas Vltava, sobota 7. května 2016 19:00 h.