21. července 2015 15:39 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Říká se o mně, že jsem obrozenec,
líčil před rokem nakladatel Horáček

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ladislav Horáček na snímku z roku 2006. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ladislav Horáček na snímku z roku 2006. | foto: MAFRA
PRAHA V úterý zemřel Ladislav Horáček. Přinášíme rozhovor, který se zakladatelem nakladatelství Paseka vedl loni v dubnu na stránkách Lidových novin historik Petr Zídek.

S nakladatelem Ladislavem Horáčkem o Velkých dějinách zemí Koruny české, lásce k Josefu Váchalovi a záludnostech knižního trhu.

V ročníku 2014 literární ceny Magnesia Litera bodovaly knihy z nakladatelství Paseka ve dvou kategoriích: Jan Trachta dostal cenu DILIA Litera pro objev roku za svou práci Tichý dech, v níž reflektuje své působení v humanitární společnosti Lékaři bez hranic v Africe a na Haiti, a devatenáctidílná série Velkých dějin zemí Koruny české, která se stala vůbec největším dokončeným vylíčením českých dějin, získala cenu v kategorii nakladatelský čin.

LN Máte ještě nějaký nakladatelský sen, nebo jste si vydáním Velkých dějin zemí Koruny české již všechny sny splnil?
Skoro si říkám, že už jsem udělal vše, co jsem chtěl, takže bych už na tom světě nemusel být... Chtěl jsem opravit Portmanův dům v Litomyšli a restaurovat tamní nástěnné malby Josefa Váchala, to se mi povedlo hned na počátku 90. let díky příjmům z vydání Tarzana. A taky se mi podařilo napsat zpěvohru podle Krvavého románu i ji režírovat. Divadlo bylo vedle knih má největší láska. 27 repríz, a všechny vyprodané. Hrálo je ochotnické divadlo Filigrán z Litomyšle. Na to jsem byl opravdu pyšný. 

LN Jak vás to vlastně s tím Portmoneem napadlo? Vy přece nejste z Litomyšle...
Když jsem v roce 1990 vydal Váchalův Krvavý román, poslal mi Martin Machovec dopis, že asi nevíme, že dům, který je v románu popsán jako Portmoneum v Litomyšli, opravdu existuje a je v dezolátním stavu a bylo by potřeba s tím něco udělat. Tak jsem tam v roce 1991 odjel s restaurátory, které jsem znal z hospod. Dům jsem koupil od Národní galerie v Praze, která ho měla ve správě a nevěděla co s ním. V realizaci nám pomáhal hodně pan starosta Brýdl. Dva roky jsme pak v Litomyšli bydleli na staveništi a dávali to dohromady. Klukům se tam líbilo, tak jsme tam založili restaurátorskou školu, kterou jsme po osmi letech předali pardubické univerzitě. 

LN A jak jste objevil Váchala?
Váchala mi objevili kamarádi z Protialkoholní společnosti doktora Řimsy, nazvané podle postavy z Krvavého románu, která paroduje skutečného doktora Šimsu, vlastníka prvního protialkoholního sanatoria v Krči. Váchal se s ním přátelil, a proto si z něho dělal legraci jako téměř ze všech lidí, které znal. Tuhle společnost jsme založili za normalizace zejména proto, abychom se tehdy neunudili k smrti. Takže jsme pořádali v rámci společnosti recesistické kongresy a na nich řešili různé absurdní problémy metodou marxismu-leninismu a dialektického materialismu. Většinou se při tom všichni dost opili...

Hradní Paseka. Paseka vydávala v devadesátých letech mimo jiné projevy Václava Havla. Ladislav Horáček (druhý zleva) s Václavem Havlaem a grafikem Pavlem Štefanem během uvedení jednoho svazku Havlových projevů.

Hradní Paseka. Paseka vydávala v devadesátých letech mimo jiné projevy Václava Havla. Ladislav Horáček (druhý zleva) s Václavem Havlaem a grafikem Pavlem Štefanem během uvedení jednoho svazku Havlových projevů.

LN ...protialkoholní spolek, jehož členové se spolu opíjejí, to je sám o sobě hezký příklad dialektiky...
Ano, to určitě... 

LN Začít rozjíždět na přelomu let 1989/1990 soukromé nakladatelství vydáváním Váchala, to asi nebyl úplně dobrý byznysplán?
No, byznysplán asi ne, ale nic jiného jsem tehdy ani vydávat nechtěl. Váchalova kniha mě dost ovlivnila, na konci komunismu jsme dokonce podle ní začali s Ivanem Beránkem a Lenkou Starou na kameru Admira 8 mm točit němý film. Nakladatelství Paseka – nazvané také podle Váchala – pak vzniklo z lidí, kteří se podíleli na tom natáčení. První redakce byla u mě v garsonce v 6. patře bez výtahu...

LN Jak probíhala transformace do standardního nakladatelství?
Koupili jsme si auto Škoda 100 a začali objíždět tiskárny, které s námi nechtěly nic mít, že se soukromníky nespolupracují a že mají dvouleté lhůty na vytištění, ledaže bychom jim dali něco bokem. Prý na noční směny, ale bylo jasné, že je to nějaké šméčko. Po půl roce jsme sehnali tiskárnu, kde brali soukromníky vážně, a mohli jsme začít vydávat, nejprve Váchala, pak Ladislava Klímu – Utrpení knížete Sternenhocha... 

LN Nakladatelé se tehdy prali o exilové a samizdatové autory, vy jste se dali trochu jinou cestou. Předpokládám, že ani na počátku 90. let se na Váchalovi či Klímovi nedal získat žádný velký kapitál...
Základní kapitál jsme získali až vydáním Tarzana. Ale i na Váchalovi nebo Klímovi se dalo slušně vydělat, protože se jich prodalo 30–40 tisíc kusů. Na začátku moc problémy nebyly, ty začaly, až když jsme vydali i knížky, na kterých jsme festovně prodělali... 

LN Co byl festovní prodělek?
Třeba Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy. Fotografická publikace. Vydali jsme dvacet tisíc a prodali asi šest. Léta se to vyprodávalo za pár korun. I ten Váchal se pak prodával pomalu.

LN V jednom rozhovoru jste řekl, že asi čtvrtinu knih, které jste vydal, jste vydal kamarádům z hospody. Takové druhé nakladatelství asi na světě nebude.
Třeba právě Velké dějiny zemí Koruny české napsali tak ze 60 procent autoři, které znám ze studií na filozofické fakultě, což tedy fakticky znamená z hospody U Modré štiky, kde jsme se spolužáky trávili nejvíce času. Za komunismu se nic moc jiného dělat nadalo. Petr Šabach jednou v takzvané Brčálce v Široké ulici, kde jsme seděli v podstatě dnes a denně, dostal nápad, že by komunisti do Prahy vozili turisty jako do skanzenu a ty turisti by nám rovnou platili to pivo... Pracoval jsem tehdy jako redaktor Středočeského nakladatelství a měl jsem za rok dohlídnout na tři knihy, což byla asi tak dvacetina práce, kterou dělám dnes. Takže volného času bylo opravdu hodně.

LN Když se rozhodujete, co vydat, řídíte se instinktem, nebo dáte na mínění svých redaktorů?
Mám tu lidi, zejména svou dceru, která je ekonomka, kteří mi řeknou – tohle ne. Teď už dám dost na jejich názor, dřív jsem to bral víc jako hru: jednou jsme na něčem hodně prodělali a pak zase na něčem jiném vydělali. Když mě napadlo, že bychom mohli vydat reprint Ottova slovníku naučného, tak mi všichni zaměstnanci i ostatní přátelé říkali, že jsem cvok a šílenec. A když za mnou přišel Geňa z Arga (přezdívka šéfa nakladatelství Argo Milana Gelnara – pozn. red.), že má stejný nápad a podobné reakce zaměstnanců, dali jsme to dohromady. Prodávalo se to dobře, protože je pořád dost lidí, kteří chtějí mít doma základní díla a trochu se s nimi chlubit návštěvám. 

LN Je dnes knižní trh tvrdší, než byl v 90. letech?
To je nesrovnatelné. Po úmrtí knihkupce Bohuslava Fišera jsem od jeho dědiců koupil známé knihkupectví v Kaprově ulici. On z toho jednoho obchodu měl v 90. letech zisk kolem milionu ročně. My jsme minulý rok měli z toho knihkupectví zisk devět tisíc. Kdybych z toho měl žít, tak je to necelých osm stovek měsíčně... 

LN Pozorujete, že by se nějak měnil vkus českých čtenářů?
Jednu dobu byl silný odklon od beletrie k literatuře faktu, ale dnes se to trochu vrací zpět.

LN Z toho, co vydáváte, např. edici Zmizelé Čechy, mám dojem, že jste nakladatelství pro nostalgiky. Cítíte se také trochu jako nostalgik?
Nostalgik nevím, ale když jsem začal působit v Litomyšli, říkali mi, že jsem takový obrozenec, že bych se hodil více do 19. století. Hrál jsem v Litomyšli patnáct let ochotnické divadlo, nosil cylindr a vraceli jsme se do dvacátých let Krvavého románu.

LN Dost obrozenecky působí i to, že miliony vydělané na Tarzanovi dáte na restaurování nějakých fresek. To by mnoho současných českých kapitalistů asi nenapadlo...
Já jsem za nějaké osobní potřeby – kromě piva – nikdy moc neutratil. Rád jsem peníze vždy dával do práce, protože si nedovedu představit život bez ní, takže jsem je dal všechny do Paseky. Stačí mi tak 30–40 tisíc na kontě, abych měl jistotu, že budu mít příští týden na pivo a na cigára.

Ladislav Horáček během udílení cen Magnesia Litera v roce 2014.

Ladislav Horáček během udílení cen Magnesia Litera v roce 2014.

LN Před několika lety se zvýšila daň z přidané hodnoty na knihy, nakladatelé a knihkupci tehdy plakali, že zkrachují, ale běžný čtenář nějaký propad nabídky zatím nezaznamenal. Ohrozilo vás to?
Zvýšily se ceny knih, takže se jich prodá mnohem méně. U nás to může dělat dvacet procent obratu. Navíc to přišlo v době, kdy se mluví o krizi. A protože o ní mluví politici, lidé to berou vážně a šetří. Vítám, že současná vláda tu sazbu chce zase snížit. Ony rostou i další náklady, třeba dříve se neplatilo skoro nic za poštovné, zatímco dnes poslat knihu poštou už stojí skoro více než ji vyrobit.

LN Vaše nakladatelství nevydává moc knih v elektronické podobě. Proč?
Vydáváme elektronicky třeba Petra Šabacha i další knihy, zatím to tvoří asi jen dvě procenta knižního obchodu v Česku, podobně jako audioknihy. Myslím, že je to dobrá cesta, ale že papírové knihy nikdy nezaniknou. Znám spoustu lidí, kteří dostali čtečku třeba k Vánocům a říkají: „Mám tam osm tisíc knih, ale stejně nakonec jdu do knihkupectví pro tu jednu, kterou si chci číst.“ Takové Velké dějiny zemí Koruny české samozřejmě elektronicky vydávat nelze, to by byly podivné dějiny, kdyby nebyly na papíře a v hezké vazbě.

LN Dostali jsme se obloukem zpět k Velkým dějinám zemí Koruny české. Vy jste se na stránkách LN stal objektem i subjektem určité diskuse, v jejímž jádru je otázka, zda je normální, aby dílo tohoto významu pro národní kulturu vycházelo bez jakékoliv podpory z veřejných zdrojů, zatímco stát dost velkoryse financuje mnohé historické projekty, jejichž výstupy jsou – eufemisticky řečeno – mnohem méně uspokojivé. Měl by tedy stát nějakým způsobem podporovat i podobné nakladatelské počiny?
Já myslím, že ne, že nejlepší je, když je člověk na hraně, protože pak se více snaží. Když mu uděláte dobré zázemí, tak zleniví a nedělá nic.

LN Takže nejlepší pro nakladatele je být permanentně krůček před bankrotem?
Ano. Já jsem vždycky byl.

LN Takže nějaký speciální grant byste odmítl?
Grantů jsem nikdy moc nedostal, ale neodmítal jsem je. Když jsme vydávali 400 kusů knih Květy Legátové Želary, dostali jsme na to asi 20 tisíc, když pak měla náklad 40 tisíc, poslal jsem peníze zpátky na ministerstvo kultury. Myslím, že žádný podobný případ se ministerstvu nepřihodil. Granty by však neměly být zbytečně moc vysoké, protože když má člověk dost peněz, tak je hrozně líný. Myslím zkrátka, že moc peněz vadí, a to nejen při vydávání knih. Vytvářejí se pak nesmyslné věci, které k ničemu nejsou.

  • 0Diskuse
Petr Zídek

Autor

Petr Zídekpetr.zidek@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na Lidovky.cz