Ve videích, která z turné ke své jedenácté desce The Heavy Entertainment Show každé úterý zveřejňuje na internetu, Robbie Williams řekl, z čeho má největší strach. „Stál jsem na pódiu a vedle mě bylo asi tisíc volných míst. A já si řekl: to je ono, takhle vypadá konec kariéry. Pak mi manažer řekl, že všichni tančili v prvních řadách.“ Jenže výraz v jeho očích prozradil, že ani on svému manažerovi tohle úplně nespolkl. Strach z prázdných tribun proto zahání tím, že své aktuální koncerty nestaví zcela na novém materiálu.
Koncerty, které stejně jako ten v Praze začínají na minutu přesně, otvírá celkem překvapivě skladba od Eminema. Jde o jakési zahřívací kolo k nástupu bojovníka, jehož mezi šňůry doprovází i hymna God Bless Our Robbie. Pak už zazní singl z nové desky The Heavy Entertainment Show – jeden ze tří tohoto večera. Na pódiu se objevuje postava v boxerském župánku, sundává kapuci a otáčí se davu.
Úsměv a lumpárny v očích zůstávají, přibyly vrásky, kila a obavy. I proto jsou první vteřiny lehce rozpačité, než hvězda nabere dech. Publikum si ale uvědomuje, že energickou show musí uzpívat a odtančit čtyřicátník, který má za sebou odvykací kůru, neúspěšný pokus o tabákovou abstinenci a především polovinu turné. Napětí opadá a z Robbieho se opět stává bavič par excellence. Bavič, kvůli němuž slovo showbyznys dává perfektně smysl.
Průpovídkami baví dav i sám sebe. Čtyřicátníkům mává, na třicátnice mrká a lidem kolem dvacítky se slušně představí. „Ahoj, jmenuju se Robbie Williams. Kdysi jsem byl fakt slavný a mnohem hubenější.“ Na svou váhu upozorní ještě několikrát, což dělá i v aktuálních rozhovorech, kde se nechal slyšet, že se nejvíc bojí obezity a hanby, která s ní přichází. O to víc je ale lidem sympatičtější, protože stárne tak nějak spravedlivě.
Pořád je to ale „ten“ Robbie Williams – nekorektně si utahuje sám ze sebe, svých kolegů a nepovedených okamžiků ve své diskografii. Zarapuje skladbu Rudebox, která jeho fanoušky léta polarizuje a jako stejnojmenná deska patří k těm zajímavějším nahrávkám. Přihodí swingovou polohu a večer prošpikuje jistotami v podobě Come Undone, Rock DJ, Feel i výběrem převzatých hitů, které nechá publikum dozpívat. (V tu chvíli ovšem domácí strana lehce zaváhá, protože k Williamsovu velkému překvapení nezná většinu slov.)
Po více než pětadvaceti letech ve světových hitparádách na sebe umí Williams strhnout pozornost tak, že si publikum sotva všimne, jak skvělou kapelu má v zádech. Dojem umocňují i projekční plochy, na nichž se objevují nejrůznější výtvarné efekty. V nové písni Party Like Russian, u které Williams mnohokrát vysvětloval, že zpívá o ruské chuti k životu nikoli o Putinovi, přibyly motivy ruského konstruktivismu. U skladby Monsoon se pomyslně rozpršelo, starší hity zase „zrnily“ jako ve starých televizorech.
A právě novoty od Williamse nikdo neočekává. Naopak. V recenzích i ohlasech se nadšeně opěvoval návrat Guye Chamberse, s nímž nahrál rádiové jedničky a který mu zaručí, že dav bude umět odzpívat i refrén z nové desky. Což se skvěle ukázalo u nové skladby Love My Life, věnované Williamsovým dětem.
I rodina byla jedním z témat sobotního večera. Kdysi divoch, který zval na pódium polonahé fanynky, sahal jim do výstřihů a před vyprodanými stadiony podepisoval obnažená pozadí, teď na jeviště vytáhne svou manželku. Ta zaskočila za Nicole Kidmanovou v duetu Something Stupid, ale pouze svou přítomností. Melodii odzpívala jedna z vynikajících vokalistek.
A aby těch příbuzných nebylo málo, bouřlivý potlesk sklízí i Williamsův otec. Ten ve smokingu odzpívá Sweet Caroline od Niela Diamonda. Když se táta se synem obejmou a v refrénu zazní, že „se dobré časy nikdy nezdály tak skvělé“, zdá se, že se víc sentimentu se na letňanské letiště nemůže vejít.
Tak snad ještě žádost o ruku. A ta přichází před blokem s přídavky. Williams zpívá She’s the One, čerstvá snoubenka přímo na jevišti usrkává šampaňské, snoubenec si užívá to, co Williams na každém koncertu: zážitkem příjemně opilý dav, který teď už opravdu sborově zpívá Angels a závěrečnou tečku My Way.
Zpěvák odchází do šatny s pocitem, že stále utáhne velké koncerty a nepatří do hudební historie – což si mimochodem dokazovali i předskakující Erasure, kteří svou blyštivou (necelou) hodinkou potěšili především starší část publika.
Williams stále obstojí v první lize zábavního průmyslu, jeho písničky si ale za padesát let patrně nikdo zpívat nebude. Možná i proto, že jediná věc, kterou stánky s jeho oficiálními upomínkovými předměty nenabízely, byla právě nová deska.