27. prosince 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Rok seniorů. Nová a leckdy skvělá alba hudebních veteránů, ale i odchody

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
David Bowie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy David Bowie. | foto: Antonín Kratochvíl
Praha  Až budou hudební historikové zpětně hodnotit probíhající desetiletí, není pochyb, že u roku 2016 zdůrazní nebývalou albovou produkci hudebních veteránů – navíc vesměs výbornou. Celá řada zasloužilých hudebníků letos vydala nová alba, a mnozí z nich dokonce po mnoha a mnoha letech dosáhli své někdejší vysoké kvalitativní laťky. Začal to už 8. ledna David Bowie albem Blackstar.

Svým způsobem tahle deska nalinkovala atmosféru celého roku v hudbě. Kdekdo se k ní v dalších měsících vztahoval – k její originalitě, komplexnosti, její existenciálnosti, k obrazové stránce písní obsažené v klipech. A v neposlední řadě k tomu, co bezprostředně následovalo: mnozí recenzenti, dokonce i deníkáři se ještě ani nestačili k albu vyjádřit, a už museli psát o jejím autorovi texty zcela jiného typu, totiž nekrology.

Smrt jako umělecké dílo

David Bowie zemřel v devětašedesáti letech, pouhé dva dny po vydání Blackstar a zpětné analýzy našly předpovědi jeho brzké cesty na onen svět už v hudbě posledního alba a videoklipech, které ho provázely. „Vlastní smrt jako umělecké dílo“ se stalo jakýmsi mottem Bowieho odchodu a byla připomínána umělcova role Ziggyho Stardusta ze sedmdesátých let. Koncerty Bowieho alter ega tehdy končily písní Rock’n’roll Suicide, při které protagonista přímo na pódiu umíral. Možná už tehdy si Bowie předsevzal pracovat až do poslední chvíle.

I když o Bowieho epitafu byla na hudební scéně řeč vlastně po celý rok 2016, nejvíce byla připomínána v říjnu. Tehdy totiž hudební scéna ztratila další osobnost nejvyššího kalibru – písničkáře Leonarda Cohena. Proč? Jeden z nejvýznamnějších hudebních a literárních umělců, které světu dala Kanada, vydal 21. října skvělé album You Want It Darker, jedno ze svých nejsilnějších – a pár dní nato, 7. listopadu, vydechl naposledy.

Cohenovy písně z posledního alba byly doslova prošpikovány motivy očekávané smrti. V jednom z klíčových refrénů ostatně tento věčný duchovní hledač, balancující ve svých písních mezi judaismem, křesťanstvím a buddhismem, zpíval: „Jsem připraven, můj Pane.“ Což samozřejmě u dvaaosmdesátiletého muže není nic divného, ovšem načasování vydání a následného úmrtí mnohým připomínalo právě skon Davida Bowieho. Poslední slovo – poslední tón – poslední den na tomto světě.

Případy Davida Bowieho a Leonarda Cohena asi už jednou provždy budou rok 2016 rámovat. V pozitivním i negativním slova smyslu. Jedná se o dvě z absolutně nejlepších alb roku a zároveň dvě nejcitelnější ztráty světové hudební scény.

Staré rychlé prsty

Rok seniorů rámují dva „hořkosladké“ počiny, ty ostatní z hudební scény, které stojí za připomenutí, už ale patří vesměs k radostným zážitkům. Nedlouho po Bowiem, konkrétně 18. března, přišel s novinkou jeho starý parťák z divokých 70. let Iggy Pop. Když domlouval spolupráci s mladým kytaristou a producentem Joshem Hommem, leaderem kapely The Queens Of The Stone Age, prý měl na mysli právě léta strávená s Davidem Bowiem v Berlíně, což mělo za výsledek jedno z Popových nejslavnějších alb The Idiot.

A skutečně: společné letošní album s Hommem a jím sestavenou partou muzikantů, nazvané Post Pop Depression, se zvukem i celkovou atmosférou právě oné berlínské éře velmi blíží. Devětašedesátiletý „kmotr punku“ se dokonce vydal s kapelou, jež album nahrávala, na turné – jeho část bohužel odehrála jiná, byť kvalitní doprovodná kapela, a do těchto termínů spadal i jinak vynikající pražský koncert na červnovém festivalu Metronome na pražském Výstavišti. Jak to ale Hommeho kapele s Iggym Popem svědčilo na pódiu, je naštěstí jednou provždy uchováno na nedávno vydaném živém albu a DVD.

Jaro 2016 pak patřilo dvěma kytarovým ikonám. Nejprve přišel 15. dubna devětašedesátiletý Carlos Santana s projektem, který potěšil zejména jeho staré, ba přímo nejstarší fanoušky. Dal dohromady svoji někdejší kapelu, se kterou zazářil v roce 1969 na nejslavnějším festivalu rockových dějin ve Woodstocku, a natočil s ní album nazvané stroze Santana IV. Jasně tím tedy naznačil, že v tomto sdružení hodlá navázat na to, co v roce 1971 po albu Santana III ukončil, respektive přerušil. A podařilo se mu to – včetelá ně zřetelných dobových psychedelických nálad, které z alba tryskají všemi směry.

Druhým kytarovým „čarostřelcem“, jenž mimořádně zaujal jarní albovou novinkou, pak byl jednasedmdesátiletý Eric Clapton. Ten v posledních letech vydával alba spíše diskutabilní, jako by se snažil najít konec nitě, který ztratil někdy na začátku 90. let. Po pokusech s popem, jazzem, spolupracemi s jinými slavnými hudebníky (B. B. King, J. J. Cale) se vrátil k tomu, co mu jde nejlépe, a 20. května nabídl album I Still Do, které je převážně bluesové, ale nebývale lehkonohé, hráčsky i pěvecky invenční, bez známky jakékoli úporné snahy zaujmout někoho jiného než vlastní dlouholeté fanoušky, kteří na podobnou desku věrně čekali.

Zahraj něco na rozehřátí. Nové album Rolling Stones vzniklo prý tak, že začali s nahráváním autorského materiálu, ale chtěli se ve studiu „rozehřát“ nějakou bluesovkou.
Hudebník, básník, romanopisec a kreslíř Leonard Cohen.

Ještě jednoho kytarového hrdinu musíme připojit k předchozím dvěma. Jestliže Santana i Clepton vsadili na klasiku a návrat k vlastním kořenům, naopak jejich generační souputník, dvaasedmdesátiletý Jeff Beck, se otočil k současnému mládí. K přípravě alba Loud Hailer, vydaného 15. července, si přizval vlastně o dvě generace mladší muzikantky z londýnské kapely Bones: zpěvačku Rosie Bonesovou a kytaristku Carmen Vandenbergovou. Deska je to sice svým způsobem bluesrocková, ovšem v tom nejmodernějším slova smyslu. Mladé muzikantky (a jejich italští vrstevníci na postech rytmických nástrojů) dodaly nahrávkám mladistvou energii, kytarista-veterán svoje zkušenosti a hlavně nezaměnitelný hráčský rukopis. A v neposlední řadě i současná témata pro texty. Je to ostatně za poslední dekády spíš výjimka, když Jeff Beck natočí zpívané album. A Loud Hailer je navíc skutečně jedno z jeho nejlepších.

Mezi aktuální alba „starých mistrů rychlých prstů“ se 3. června včlenil se svojí novou studiovou kolekcí pětasedmdesátiletý americký písničkář Paul Simon – ostatně sám také velmi dobrý, byť jaksi nenápadný kytarista. Jeho album Stranger To Stranger je vybroušený klenot jeho stylu včetně ústrojného použití afrických a jihoamerických rytmů, ale tentokrát i elektroniky a samplů. Specialitou desky pak bylo zapojení avantgardních postupů a speciálních hudebních nástrojů kultovního inovátora americké hudby Harryho Partche. Několik písniček, které Paul Simon z alba vybral pro koncertní provedení, krásně zapadlo i do víceméně hitového setlistu písničkářova říjnového vystoupení v pražské O2 Areně.

Tohle od „Stounů“ už nikdo nečekal

Mezi veterány patří nepochybně i pětašedesátiletá Chrissie Hyndeová, kytaristka a zpěvačka sice možná ne tak slavná jako všichni ti, o nichž dosud byla řeč, ale její album Alone, natočené pod hlavičkou kapely Pretenders, patří také k tomu velmi zajímavému, čím letos hudebníci její generace přispěli rockové a popové scéně. V tomto případě je podstatnou část úspěchu potřeba připsat producentovi Danu Auerbachovi, který album svou rukou, cítící a ctící schopnosti, prostředky a potřeby starších muzikantů, dokázal výborně vybalancovat na hraně mezi vzpomínáním a současností.

Jedna z nejočekávanějších veteránských desek roku pak letopočet 2016 de facto uzavřela – album Blue & Lonesome „největší rock’n’rollové kapely na světě“ Rolling Stones. Jestli někdo z letošního roku zašel ke svým kořenům opravdu hodně hluboko, jsou to právě oni. Kapela, o níž se vždycky mluvilo nejen v rockových, ale také, a často zejména, v bluesových souvislostech, ve skutečnosti vlastně nikdy čistě bluesové album nenatočila. Až letos, kdy je jejím protagonistům kolem sedmdesátky.

Na až neuvěřitelně syrové album „Stouni“ soustředili tucet převzatých písniček, vybraných vesměs z pokladnice chicagského elektrického blues 50. a 60. let, tedy hudby, jakou jsou sami odkojeni, na jejímž základě se dali dohromady a jakou mají vlastně po celou svoji kariéru v žilách. Ze skladeb Jimmyho Reeda, Willieho Dixona, Little Waltera nebo Howlin’ Wolfa ovšem nevybrali prvoplánově ty největší hity, naopak spíše materiál pro fajnšmekry, jimiž ostatně sami jsou, a natočili je za pouhé tři dny, bez playbacků a prakticky bez úprav v londýnském studiu. Výsledkem je deska, jakou od Rolling Stones, po pravdě řečeno, asi už čekal málokdo. Takový závěr hudebního roku, jenž tak smutně začal, si nejen staromilští fanoušci zasloužili.

Rok seniorů v datech

24. ledna, Daladierův papoušek triumfuje

Vítězem Cen české filmové kritiky se stal snímek Ztraceni v Mnichově scenáristy a režiséra Petra Zelenky. Vrstevnatá mystifikační komedie o papouškovi, který patříval francouzskému premiérovi Édouardu Daladierovi, získala ocenění za nejlepší film roku 2015 i ceny za nejlepší režii a scénář.

28. února, Pyrrhovo vítězství bílých herců

Víc než o filmech se v souvislosti s Oscary mluvilo o barvě pleti. Výhradně „bílé“ herecké nominace rozhořčily mnoho černošských osobností a přiměly americkou filmovou akademii k razantním změnám v budoucím způsobu hlasování. Nejlepším snímkem byla vyhlášena oslava poctivé novinařiny Spotlight.

6. března, Kobry, užovky, Hádkové

Nejvíce Českých lvů – šest – získal film Jana Prušinovského Kobry a užovky. Zvítězil v kategoriích Nejlepší film a Nejlepší režie a ocenění si odnesli také herci Matěj a Kryštof Hádkové, kteří ztvárnili ústřední bratrskou dvojici, a herečka Lucie Žáčková. Oceněn byl i kameraman snímku Petr Koblovský.

20. března, Jak to viděl Adolf Eichmann

Ceny divadelní kritiky určily jako Inscenaci roku 2015 Slyšení, jež uvedla Komorní scéna Aréna v Ostravě. Hru Tomáše Vůjtka nastudoval Ivan Krejčí. Marek Cisovský v ní ztvárnil nacistického zločince Adolfa Eichmanna, který se snaží před bohem vylíčit svůj pohled na vraždění Židů.

5. dubna, Nejlepší věty jsou točité

Knihou roku cen Magnesia Litera se stal román Daniely Hodrové Točité věty. Porota ocenila čtenářsky náročnou sugestivní autorskou zpověď, v níž se citlivě prožívané přátelství vypravěčky se spisovatelkou Bohumilou Grögerovou a výtvarnicí Adrienou Šimotovou doplňuje s osobitými reflexemi tvůrčího procesu.

22. května, Ten strašný britský systém

Zlatou palmu, nejvyšší ocenění filmového festivalu ve francouzském Cannes, získalo sociální drama Já, Daniel Blake anglického režiséra Kena Loache. Snímek líčí modelový případ řemeslníka se zdravotními problémy, který propadne britským sociálním systémem a tragicky podlehne v nerovném v boji s byrokracií.

9. července, Štěstí rodiny Hajdu

Hlavní cenu MFF Karlovy Vary převzal maďarský režisér Szabolcs Hajdu za snímek Rodinné štěstí. Do filmu, který točil ve vlastním bytě, obsadil své příbuzné i sebe sama. Ve Varech díky tomu získal také cenu za herecký výkon. Mezi ženami uspěla Slovenka Zuzana Mauréry, která zaujala ve filmu Jana Hřebejka Učitelka.

29. října, Normální česká radost

Na rozdíl od předchozího ročníku festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kdy porota nedala cenu žádnému českému snímku, uspěly tentokrát hned dva zároveň: FC Roma Tomáše Bojara a Rozálie Kohoutové a Normální autistický film Miroslava Janka. Cenu pro světový dokument získal snímek Strašidla obcházejí Evropou.

8. listopadu, Poslední kniha Zuzany Brabcové

Cenu Josefa Škvoreckého získal posmrtně vydaný román Voliéry spisovatelky Zuzany Brabcové. Jde o pátý román autorky, jež zaujala už svým debutem, románem Daleko od stromu, vydaným nejprve v exilu roku 1987. Voliéry jsou intimní deníkovou výpovědí o neuroticky přecitlivělém vnímání okolního světa.

22. listopadu, Touha po nebezpečí

Laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého byl vyhlášen Matyáš Chochola. Na výstavě finalistů ve Veletržním paláci představil rozměrnou instalaci, která přivádí návštěvníka blíž k temné straně lidské přirozenosti a její sexualitě, zkoumá touhu po tělesnosti a nebezpečí, po němž toužíme, ale zároveň se ho bojíme.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz