30. června 2014 14:06 Lidovky.cz > Zprávy > Zprávy řetězové

(1) Hůlová: Rozevírá se za ranní rosy
jako na jemný poklep chytrý telefon

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Petra Hůlová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petra Hůlová | foto: Jakub Hněvkovský, Lidové noviny
Lidovky.cz budou přes léto každý týden zveřejňovat jednu z povídek našich předních spisovatelů. Povídky vycházely minulý rok v tištěné příloze Lidových novin v rámci oslav 120 let od jejich založení.

Petra Hůlová: Rozevírá se za ranní rosy jako na jemný poklep chytrý telefon

Tady jsem, volám z balkónu, haló. Ale zezdola nikdo nereaguje. Lidé mašírují po svých denních povinnostech jako děti povinné školní docházkou, přestože snili o tom, že až skončí, budou konečně svoji. Svoji s tou copatou z přední lavice, co si namýšlela zlobidlo z řady u okna a na třídním srazu se nemohou poznat. Svoji se svým vlastním plánem o životě, který zahrnuje pobyt na polární stanici, později alternovaný bruselskou stáží a nakonec dvěma dětmi, co se udály jako malý zázrak, přestože to byl tak trochu omyl, ale tamten nemohl a ta první stará láska už měla vlastní. K mému oknu nevzhlédnou, jako by nikdy nepřestali věřit, že tu věc, kterou hledají, najdou jen tak ve vyschlé louži na chodníku cestou do práce. Když vydrží ještě týden, ještě rok, ještě jeden další celý život. 

Nekňourám si, konstatuji fakta. Že za okny bytů naproti vykukují hlavy a můžeme tomu říkat dopravový koridor, tam dole v ulici, kde lidé jezdí v obou směrech a jedou v kolejích jako mašiny a vozovna je definitiva a tu mají v očích za okny bytů ty staré hlavy na penzi, co mají jediné čas zastavit stát a hořce toho při pohledu na ten cvrkot litují. Že nejsou nikomu na nic a sobě k čím dál náročnější o pateře, když jednotlivé části těla jedna po druhé odcházejí a mávají na rozloučenou recepty na kloubní preparáty, cholesterol, vysoký tlak a depresi a nakonec infarkt nebo rakovina. V české populaci je to půl na půl a buď rána z milosti, nebo ze zálohy kudla do zad a to už si musí hlavou obsloužit každý sám. 

Hlava mu visí přes obrubeň vany, tolik vím. Děd u nás dlouho nezvonil, do jeho bytu mě poslala má matka. Tehdy se na telefon čekalo. Zvoníval do ticha a to už cítím, jak mi na bradě vyrážejí bílé vousy kmeta, hlava sesychá do lebky a jako na flašce s jedem na krysy je ta lebka škrtnutá zkříženými hnáty. Přestože já s těmi svými jen zlobně melu prsty kafemlejnek "staré zlaté dobré časy" a ne přes pařáty, ale přes papulu si zasloužím sekanec, protože staré časy jsou ty komunistické a nebylo to zlato, ale uran, co se ho v dolech natěžili hrdinové svého věku, zatímco můj děd, co mu hlava přes obrubeň vany visí bez vlády jak po šlupce kvalitního heráku, za smrt těch hrdinů se zápalem horlil na schůzích. 

Kaťata dole, klepla ho, když byl na velké. Přiznal se mě k kotou čurákem schlíplým v kadeřích šedých chlupů. Mrtvým čurákem zírajícím na mě na hajzlu dokázal říct to, co slovy nesvedl. Ten čurák jako by prosil, když jsem ho v koupelně tenkrát ještě téměř jako dítě objevila, a kdyby si hnus se strachem sbalili fidladla, jako přes oči mrtvého přejela bych přes ten úd rukou, aby se ztišil jako před mší. Spi, co už ty. Kdyby celé, na co jsem se zmohla, nebylo civění a ubouchané srdce. Jako by čurák byl bleskem, co rozčísl kmen stromu, jako starý fotoaparát, přikrytý hadrem, který někdo strhl a on se jako oživlý usilovně rozcvakal. Ha, svět a celý teď bude můj. Jako ryba, kterou mrskem vytáhli, poulí se, propíná a lapá po dechu a vždycky ho bude míň, než kolik je třeba, aby nechcípla. 

Jinak než šokem to nejde. Buď se cukem přeladíte na jiné rádio, jako když páteří trhne nešikovný ortoped a vyhřezne plotýnka, co ji chtěl naopak srovnat zpátky, nebo ať si dělá každý, co uzná za vhodné. Například hrabat se v hlíně je hojivost sama, a kdybyste šli kolem mého balkónu a náhodou nakonec skutečně vzhlédli nahoru, tak se přesvědčíte, že se nejedná jen o horlivost ženy chytnuvší se nějakého trendu urban gardening, co má ipad celý zabahněný, jak si při sázení rukoly prsty mastnými od hlíny poklepává na správný pracovní postup, ale příchylnost ke světu, který lze opatrovat. Jsem hlídacím hafanem, když mi kvetou moritelly a krakunda babirusmá své dny a to si s ní ladím ty své, a když se své zahradnice zeptáte, jestli menstruuje s krokusy, nebo růžemi, dozvíte se toho o ní mnohem víc než ze způsobu, jakým vám oštípe zakrslou třešeň. 

Chátrající mezilidskost dneška se futruje společným obhospodařováním půdy. Ve čtvrti nedávno otevřeli komunitní zahradu a tam to vře lidskostí jako žabincový močál. Drobotina se tam druží s drobotinou sousedů, zatímco jinak na sebe mávají jen z aut cestou na blbý kroužek, když jedna matka stojí na červené v odbočovacím pruhu, zatímco ta druhá jede rovně nach Kaufland. To se to mává z Fordu Mondeo a Toyoty Lexus, říkám si (z balkónu vidím na křižovatku jen za cenu vyvráceného krku), ale pozdravit se navzájem mezi regály už jde hůř. 

Ovšem dát vědět přes bitter jde opět kupodivu snadno a takovéhle vlny ano ne a lehké versus těžké jsou solí života. Nic nejde tak snadno, aby to nemohlo jít ještě snadněji, a tak jsem v zahrádkářském rauši nakoupila tolik květináčů a pytlů se zeminou, až jsem měla starost, že pod tou tíhou balkón s prominutím prdne. Je to historická budova a nějací památkáři a stavbyvedoucí mi pak našlapou v předsíni, když budou počítat poničené štuky, nebo na byt dají tip a další týden mě někdo v mé nepřítomnosti navštíví a můj laptop spolu s mými šperky si odnese zabalený v mém peršanu, říkám si. Ó, hrůzo. Tyhle nikdy nekončící strachy. 

Vidím se dole na ulici hrabat ven z trosek zříceného balkónu, celá od prachu, jako lidé ze sutin po teroristickém neštěstí a říkám si, tvůj teror je, že chceš od příliš věcí příliš, nejlépe od všeho vše. Zpod masky mého zaprášeného obličeje se na kolemjdoucí dívají dvě šedomodré zmatené oči, nebo spíš skrz ně, někam do dálky a je to fotogenický obraz neštěstí. Také mě hned někdo fotí na mobil a nevím, jestli soukromník pro účely své lačnosti po senzaci, nebo pro totéž nějaký profesionální agenturní fotograf. Oklepat se, nazout střevíce, dát se do pucu. Nehty se budou muset nalakovat znovu, hned jak na to bude klid, běží mi hlavou a kamenujte mě, že mé problémy byste chtěla mít, a jakmile byste je dostala, spadl by vám kámen ze srdce, jako když test gravidity konečně ukáže dva proužky a do té doby nic a vám je čtyřicet. To je pak úplně jedno, jestli muže máte v záloze nebo nemáte, protože radost ze života je radost ze života, kariéra už taky trochu byla, a jestli doteď ne, stejně vás už žádná velká nečeká. 

Takže z nehtů jen lehce sfouknu prach a jdu zpět do života s vědomím, že otřesy mu jen prospívají. Co člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí. 

Z balkónu sleduji frmol proto, abych si vyhlédla návštěvu. Toho, s kým si doma z gruntu promluvím a vzali bychom to od Adama a skončili bychom až dlouho po půlnoci a beze všeho bych mu i v takové pozdní hodině přispěla na taxi. A to ne proto, abych si ho zavázala a on musel přijít znova, byť nerad a z dlaně odpočítávat dlužné, ale z čiré radosti nad hovorem od srdce. Hovorem bez studu, že ví o mých dávných přehmatech, bez pomyšlení na to, jak špatně snáší hovor o svém otčímovi (to bych zase nevěděla já). 

Nejlépe se zkrátka hovoří na zelené louce, kde developer nanejvýš tak v uctivé vzdálenosti brousí kolem. Škoda že se v průběhu let ten plácek zastaví krabicemi, jež je třeba obcházet a rozhovoru trhají nit, takže se na tom cvičném hřišti popojíždí třicítkou a místy se zavřenýma očima a to i z čiré ohleduplnosti. Protože cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly, to přísloví někdo nevymyslel jen tak pro nic za nic. 

Co se mě týče, snažím se vyhnout světu jako celku, a když v šatní skříni bzíká mol, představím si svůj vlastní život v temnu mezi kabáty. Celoroční pobyt v zaprášeném flauši přerušovaný jen občasným vrzáním dveří oné skříně, když si tam jdu pro hacafrak, který dám do charity, teprve až bude dočista prožraný. Na tom pracuji v podobě té molice a pak zajásám nad vlastním obličejem, který se jako meloun zjeví ve škvíře otevřených dveří a zhodnotí kabátovinu jako dostatečně hnusnou. Kromě prožranosti už v té chvíli nemám co ztratit, kabát s lehkým srdcem pošlu potřebným a zaplaví mě víra v dobré lidské tváře. 

Jindy se utíkám do zpomalených minulých dob. Nekonečné odbíjení hodin v biedermayerovské domácnosti, (stejně jako dnes by se měl člověk umět dobře narodit), leštění nábytku a v mezičase mezi příchody ohlášených návštěv čas krácený vynálezy nových českých slov. Mluvililo, kloutna, hupajdák a přesnohled bych stihla vynalézt jen za moment, co by si návštěva frkla do šnuptychlu, a než by si utřela nos, měli bychom tu uspíchadlo, broučnici a runtovku, než by navoněný pár (jiné by ke mně nechodily) řekl švec. A to už by pod můj balkón přibíhaly věnce usoplených dětí a já bych jim po rumpálu dolů spouštěla košík plný lístků fungl nových slov a děti by pobíhaly po čtvrti a slova z lístků učily další děti, protože podchytit mladou generaci je jádrem úspěchu... 

Pokračování povídky


Povídka je rozdělena na dvě části, konec si můžete přečíst kliknutím 
na šipku 

Petra Hůlová
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.