Rozporuplné osudy: Příliš velký bohém pro komunisty

Když jsem se s Františkem Grossem několik let před jeho smrtí poznal, tak to byl milý a vtipný starý pán. Občas si zapálil, i když byl po infarktu a měl se šetřit. Byl velkorysý, psal jsem text o jeho grafice a on mi hned několik listů daroval. Pak mi dokonce vnutil pětistovku do kapsy u košile a řekl mi, že má peněz dost, že je už stejně celkem na nic nepotřebuje.

Seriál Rozporuplné osudy v LN Osudy osobností české kultury ve 20. století ovlivňovaly dva totalitní režimy. Po válce, kdy konečně větší část Evropy tvořila svobodně, vznikla u nás další totalita a lidé dělali kompromisy, úlitby a křivili si charaktery. Letní seriál s názvem Rozporuplné osudy, který v LN vychází v úterý, nechce nikoho soudit, ale spíš připomenout, že skutečnost nikdy není černobílá a život se často skládá z mnoha paradoxů, které nikdo nedokáže předvídat. Více na www.lidovky.cz

Žil skromně a přesto, že dost prodával, tak si skoro nic nepořizoval. Neměl potřebu si draze zařizovat byt nebo ateliér, měl starý nábytek a netoužil po žádném velkém komfortu. Zato bylo možné v jeho bytě obdivovat Zívrovy malé sošky nebo krásný Dominguézův obraz.

Pracoval v ateliéru v Lucerně, kam jsem za ním párkrát zašel a vždycky mě přijal velmi vlídně. Jednou vyndal z regálu obraz, ve kterém byl zamontovaný knoflík. Řekl mi, že ho našel někde na zemi, když se před lety nastěhoval. Snad patřil Františku Tichému, který dřív ateliér užíval. Byla to taková milá vzpomínka na dalšího velkého malíře, kterého si zřejmě velmi vážil.

Soudruhu, máte něco proti míru?
Takhle vlídný prý vždy nebýval a nešlo jen o pomýlení umělecké, o příklon k socialistickému realismu. Někteří pamětníci vzpomínají, že

Talent z okruhu Skupiny 42 Gross byl určitě jeden z nejvýraznějších talentů z okruhu Skupiny 42, která se formovala od konce třicátých let a ustavila v nepříznivém období druhé světové války. Je až neuvěřitelné, že právě tehdy vytvořili malíři – hlavně Gross, Hudeček a Lhoták (ale i Kotík, Smetana, Souček a Matal), sochař Zívr, fotograf Hák a básníci Blatný, Kainar, Kolář a Hauková spolu s teoretiky Chalupeckým a Kotalíkem tak pozoruhodnou a autentickou skupinu.

když byl ještě horlivým funkcionářem svazu, tak uměl promluvit jako fanatický partajník.

Jiří Načeradský například vyprávěl, že se kdysi ironicky pousmál jakémusi "socialistickému" zadání tématu obrazu. Gross si toho všiml a s nepříjemně nebezpečnou dikcí se ho otázal – soudruhu kolego, máte snad něco proti míru? Ale jinak si ho Načeradský jako malíře vážil a uznával jeho nezpochybnitelné místo v rámci české avantgardy. Dokonce na něj do jisté míry navazoval.

František Gross sice nikdy z komunistické strany nevystoupil, ale stejně se jejím představitelům zcela nezavděčil. Získal jen titul zasloužilého umělce, ale národního umělce spojeného s tučnými požitky nikdy nedostal. Bylo až příliš jasné, že svou povahou rozhodně nepatří k nomenklaturním kádrům. Ve službách strany zůstával, i když ke stáru značně vystřízlivěl a o politice moc nebo spíš vůbec nemluvil.

Pro charakteristiku Františka Grosse je nezbytné aspoň náznakem zmínit i Františka Hudečka. Byl to introvert, který žil ve svém

Nezaměnitelné rukopisy Každý z umělců skupiny 42 byl výraznou osobností, každý by se prosadil i sám. Na několik let je však spoutala společná estetika vycházející z obdivu k životu velkoměsta a k technickému pokroku. Vznikl nový střídmý civilismus, který měl někdy i dost silnou romantickou složku. Každý ze členů Skupiny 42 byl jiný, každý měl i značně odlišnou povahu. Ale všichni se uměli vyjádřit nezaměnitelným způsobem, jejich rukopisy se okamžitě poznají. V době trvání skupiny, která byla nakonec rozpuštěna v roce 1948, byly názory a postoje členů hodně blízké, aby se pak zase (možná o to výrazněji) rozešly.

ponurém světě nočních chodců, ale neustále cosi objevoval. V každém období přispěl něčím novým a zároveň typickým, jeho celé dílo je velmi různorodé a nakonec vlastně sevřené a logicky utvářené.

František Gross byl v mnoha ohledech jeho pravý opak, i když se spolu odjakživa přátelili. Byl to však zvláštní a trochu podivný vztah. Hudeček vůči Grossovi trpěl určitou zahořklostí, Gross naopak ke stáru Hudečkovi vyčítal, že nakonec úplně přestal pracovat.

Gross byl daleko víc otevřený různým vnějším podnětům, živě reagoval na to, co se dělo kolem něj. Měl úžasný smysl pro absurdní humor, pro groteskní figury i pro prolínání dějů v interiérech a na ulici. Jeho tvorba z období před skupinou a v době skupiny je obecně nejuznávanější. Vychází z kubismu a surrealismu, které však malíř osobitě přetváří. Jeho projev však byl vždycky společensky a do jisté míry i politicky angažovaný, i když vždycky prostřednictvím rafinovaných metafor.

Dokázal opustit socialistický realismus a vrátit se ke svému
Dočasný obrat Františka Grosse k socialistickému realismu v období po roce 1948 byl vždy hodnocen záporně, a přitom postihl celou řadu výrazných osobností (Tittelbach, Sychra…). Také se traduje, že tehdy po komunistickém převratu přispěl k rozpadu skupiny. Sám byl pak nejdříve aktivním a později pasivním členem strany, zprvu dokonce působil ve strukturách nově ustaveného uměleckého svazu.

Do jeho tvorby vstoupila témata spojená s budováním socialismu, tedy konkrétně s těžkým průmyslem a těžbou uhlí v severních a západních Čechách. Z dnešního pohledu je zřejmé, že se sice na několik let podřídil myšlenkám totalitního režimu, ale stejně v něm naštěstí přežívala i v tomto problematickém desetiletí povaha svobodného umělce.

Gross byl v podstatě bohém, někdy tvořil v jednom zátahu řadu dní takřka bez odpočinku, jindy naopak klidně na nějakou dobu práci přerušil. Prostě byl zvyklý pracovat, jen když přišla inspirace. Byl tak skvělý malíř, že dokonce ani jeho socialisticky realistická tvorba, kdy maloval těžní věže či stavební stroje, není tak zavrženíhodná.

Přečtěte si další Rozporuplné osudy Rozporuplné osudy. Ten, kdo zrušil Grossmanův exil Rozporuplné osudy: Pokus o objektivní obraz Jiřího Kotalíka Rozporuplné příběhy: mystifikace Evžena Sokolovského

Vlastně se tehdy svým tématům zas natolik nevzdálil. Vždyť k jeho nejtypičtějším námětům od konce 30. a počátku 40. let patřily stroje a strojky či figury a hlavy, které se vzájemně prorůstají. Přesto se však v 50. letech dostal do určitého útlumu a zčásti ztratil dříve tak výraznou tvůrčí sílu. Jeho pozdní dílo, tedy od 60. let až do smrti v roce 1985, není již odborníky a sběrateli tolik ceněné. Ale přitom rozhodně stojí za to.

Neustrnul
Byl totiž jedním z mála, kteří se dokázali po kritických 50. letech vrátit ke svému původnímu projevu a ještě ho s novou energií a inspirací rozvinout. Ještě se mu podařilo posunout svou tvorbu dál, maloval se stále narůstajícím smyslem pro monumentalitu. Jeho výstava v Galerii Václava Špály, uspořádaná ještě za jeho účasti, ukázala, že je schopen své motivy stále rozvíjet a překvapivě kombinovat, že na rozdíl od jiných neustrnul.

Nakonec je to jasně vidět i v monografii, kterou několik let po jeho smrti napsala znalkyně Skupiny 42 Eva Petrová. Je však nutné připomenout, že již v roce 1963 připravil jeho menší monografii také Jiří Kotalík, který sledoval jeho dílo od počátku. Tak je dnes naštěstí zmapované z více pohledů.

Smůla jedné generace
Až do své smrti v roce 1985 intenzivně pracoval. Když jsem ho v květnu 1985 naposledy navštívil, tak mu už nebylo moc dobře. Měl dlouholeté potíže se srdcem, které se nezlepšovaly. Řekl mi, abych přišel, až se vrátí z letního pobytu na chatě na Slapech, že mi dá obraz. Ale pak v červenci zemřel a už jsem šel jen na jeho pohřeb. Jeho bratr Karel mu byl tak podobný, že jsem měl v první chvíli dojem, že na vlastním pohřbu stojí sám František.

O síle jeho bohatého a rozsáhlého díla až po létech vypovídala retrospektiva uskutečněná v Městské knihovně Galerií hlavního města Prahy. Ta o žádné rozporuplnosti malířovy osobnosti nevypovídala, čímž se ovšem liší od životopisu. Když se totiž vynechají či aspoň redukují obrazy padesátých let, tak jasně vidíme, že jde o umělce svým významem srovnatelného s Josefem Šímou (kterého si velmi vážil), Františkem Hudečkem nebo Václavem Boštíkem.

Nevěřím, že by dílo Grossova formátu vytvořil člověk slabého charakteru
Při hodnocení díla je totiž nutné odmyslet si dílčí životní omyly. Vždyť přece také například nemůžeme s jistotou tvrdit, jaký byl člověk třeba Karel Škréta, Kubištu nehodnotíme podle toho, že byl důstojníkem rakouské armády, ale podle jeho osobitému přínosu k vývoji českého i evropského kubismu. Stejně však nevěřím, že by dílo Grossova formátu mohl vytvořit člověk slabého charakteru.

A ještě k mezinárodnímu srovnání. Celá jeho generace měla smůlu, že nejdřív dozrávala za války a pak žila v izolaci. Jinak by se Gross

či Hudeček určitě výrazněji vřadili do evropského kontextu. Tam by totiž za jiných podmínek s naprostou samozřejmostí patřili, stejně jako třeba členové mezinárodní skupiny COBRA. Doba jejich svobodnému uměleckému projevu nepřála.

Vzpomínám, že Gross líčil, jak někdy v první polovině 80. let byly jeho kresby vybrány ze zahraničních sbírek na obsáhlejší výstavu českého umění v Paříži. Dostal dopis od jakési mladé obdivovatelky, která byla jeho tvorbou okouzlena. Pak ale s nadsázkou dodával: "K čemu mi to je, když jsem starý a nemocný a ani na tu výstavu nemůžu jet."