10. června 2015 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Rozséval jsem válku a nenávist, píše Američan, který zmasakroval nevinné Afghánce

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 75Diskuse
Robert Bales (vlevo) na archivním snímku z roku 2011. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Robert Bales (vlevo) na archivním snímku z roku 2011. | foto: ČTK
Pod rouškou tmy vyklouzl ze základny a se zbraní v ruce zamířil k nedaleké vesnici, aby zabíjel. Oné březnové noci seržant Robert Bales zmasakroval šestnáct nevinných Afghánců včetně devíti dětí. „Moji mysl pohltila válka. Rozséval jsem nenávist a sklízel násilí,“ píše na doživotí odsouzený Bales v dopise, jímž marně žádal o zmírnění trestu. Plné znění listu publikoval server The News Tribune; přinášíme jeho překlad.

12. března 2012 - datum, na které armáda Spojených států nikdy nezapomene. V tu noc se její seržant, tehdy devětatřicetiletý Robert Bales, vyplížil ze základny v jihoafghánské provincii Kandahár a se zbraněmi v ruce, armádní oblečení skryté pod tradičním afghánským oděvem, zamířil pěšky do nedaleké vesnice Alkozaj. 

Tam postřílel čtyři její obyvatele a šest jiných vážně zranil. Poté se opět vydal na cestu a přes stanoviště své jednotky zamířil do 2,5 kilometrů vzdáleného Nádžibanu, kde zavraždil dalších dvanáct lidí. Těla některých z nich se pak pokusil spálit. „Udělal jsem správnou věc,“ svěřil se svým spolubojovníkům, když se potřísněný krví svých obětí vrátil zpět na základnu, kde složil zbraně a vzdal se nadřízeným důstojníkům. O rok a půl později, na konci srpna 2013, nad ním vojenský soud ve Washingtonu vynesl ortel doživotí. 

Takzvaný kandahárský masakr, v němž přišlo o život celkem šestnáct afghánských civilistů včetně devíti dětí, je jedním ze zásadních momentů vojenského angažmá USA v Afghánistánu. Jedná se o nejhorší (známý) zločin, který americký voják v zemi spáchal, a jako takový představuje nepříjemnou skvrnu na štítu nejen amerických ozbrojených sil, ale také zahraniční politiky Spojených států. 

Afghánská vláda označila Američanův čin za úkladnou vraždu a dožadovala se Balesova vydání do rukou státní justice a následného veřejného soudu. Washington se za smrt nevinných Afghánců sice omluvil, ale požadavek afghánských úřadů odmítl a trval na uplatnění amerického vojenského práva. Stál si také za tím, že vraždil pouze Bales, přestože afghánský tým vyšetřovatelů s odvoláním na svědectví místních naznačil, že pachatelem mohla být celá skupina amerických vojáků. Tato verze událostí však zatím nebyla oficiálně potvrzena. 

Zbabělý zločin

Robert Bales se během soudního procesu doznal a prohlásil, že svého zločinu, který označil za „zbabělý“, lituje. U soudu však také zaznělo, že Balesova lítost je účelová, a vojenští prokurátoři rovněž zmínili záznam telefonátu obviněného s manželkou, během něhož se oba při rozhovoru o šestnáctinásobné vraždě smějí.

Dosud také není jasné, co přesně Balese k masakru přimělo. Spekulovalo se o kombinaci mnoha faktorů, od zneužívání omamných látek a steroidů přes osobní a finanční problémy ke zdravotním komplikacím v podobě následků zranění hlavy a posttraumatické stresové poruchy vyvolané nasazením v Iráku. Psychické problémy však nebyly u Balese stoprocentně prokázány, připomněla v souvislosti s procesem americká média. 

Justice poslala Balese za mříže na doživotí, bez možnosti propuštění. Odsouzenec se její rozhodnutí přesto pokusil zvrátit. V dopise, který na konci roku 2014 adresoval plukovníku-generálovi Stephenovi Lanzovi, vrchnímu veliteli I. sboru amerických pozemních sil, prosí otec dvou dětí o zmínění trestu, aby se mohl postarat o svou rodinu. S odvoláním na svůj údajný posttraumatický stresový syndrom se rovněž nabízí jako dobrovolník, který by mohl pomáhat podobně postiženým vojákům.

Roste ve vás nenávist

Bales svůj list začíná i uzavírá pátráním po příčinách svého zločinu, těch se však s jistotou nedobírá. „Během dvou let ve vězení jsem pochopil, že „proč“ neexistuje, existuje jen bolest,“ píše na samém závěru. Přiznává ovšem, že ctižádost, jíž se na počátku své vojenské kariéry vyznačoval, se pod vlivem traumatických zkušeností z iráckého a později afghánského bojiště měnila ve stále hlubší paranoiu. 

Stihomam Balese prý vedl k tomu, že Afghánce přestal vnímat jako lidi a všichni se pro něj stali nepřítelem. To, zda spolupracovali s táliby, nebo se jednalo o nevinné a s radikály nijak nespojené civilisty, pro něj ztratilo význam. „Zatvrdil jsem se vůči nim a přestal je považovat za lidi, všichni to byli nepřátelé. (...) Roste ve vás nenávist – nejen k povstalcům, ale ke každému, kdo není Američan. Moji mysl pohltila válka. Převážnou část těch deseti let jsem rozséval nenávist a válku a sklízel násilí. Po dvou letech ve vězení si uvědomuji, že to, co jsem považoval za normální, vůbec normální není. Byl jsem součástí války a konal jsem zlo.“

„Ve své misi jsem zklamal a přivodil hanbu a hrůzu těm, kterých si nejvíc vážím, své rodině, své armádě a své zemi. Kdybych mohl ty afghánské muže, ženy a děti přivést zpět, udělal bych to. Omlouvám se,“ kál se v dopise Bales. Marně. Letos v březnu Lanza jeho žádost zamítl, o tři měsíce později pronikla Balesova prosba v plném znění do médií.

Robert Bales tak zůstává v armádním vězení Fort Leavenworth v Kansasu a vše nasvědčuje tomu, že na svobodu už se nepodívá. Podle právního experta Dana Conwaye, který má bohaté zkušenosti s obhajobou amerických vojáků odsouzených za nezákonná zabití během misí v Iráku a Afghánistánu, proti němu hraje závažnost jeho provinění. Vojáci, kteří zabíjeli ve vypjatých bojových situacích, mají šanci, připomíná Conway případy dodatečného zmírnění trestu. Bales je ovšem jiný případ: „Spadá do kategorie lidí odsouzených za úkladnou vraždu,“ vysvětlil Conway pro server The News Tribune.

DOPIS ROBERTA BALESE (redakčně kráceno)

Pane,

chci začít tím, že se omlouvám. Kdybych mohl ty afghánské muže, ženy a děti přivést zpět, udělal bych to. Každý den se trápím tím, čeho jsem se dopustil, a co to způsobilo rodinám zabitých. Přemýšlím o zmařených příležitostech v životech, které skončily. Některý z těch lidí se mohl stát novou Matkou Terezou, Gándhím nebo dr. Kingem. Nevěřím, že mír v Afghánistánu nebo Iráku je možný. Přesto bylo mojí prací chránit civilisty a umožnit jim, aby si utvářeli svou budoucnost. Ve své misi jsem zklamal a přivodil hanbu a hrůzu těm, kterých si nejvíc vážím, své rodině, své armádě a své zemi.

O svých činech přemýšlím pořád. Nepřestávám si klást tu jednu a samou otázku stále dokola: „Proč jsem to udělal?“ Pořád čekám, že se z té noční můry probudím. Na začátku jsem se nemohl přimět uvěřit, že jsem zabil nevinné Afghánce. Vždycky jsem se měl za dobrého člověka nebo za někoho, na koho se můžete  v případě potřeby spolehnout. V den, kdy mě zatkli, jsem dokonce řekl jednomu vojákovi: „Myslel jsem si, že dělám tu správnou věc.“

Zpočátku jsem sám sobě zapíral, co se stalo. Později jsem se snažil svoje činy ospravedlnit a rozzlobil jsem se. Ale nakonec jsem si uvědomil pravdu: došlo mi, že jsem špatný člověk. Zabíjel jsem muže, ženy i děti. Rozdíl mezi vojákem a zločincem se zbraní je v oprávnění, a já to oprávnění neměl. Udělal bych cokoli, abych tím špatným člověkem nebyl.

Odborníci to vysvětlovali vším možným, od PTSP (posttraumatická stresová porucha – pozn. red.) po cosi, čemu jsem moc nerozuměl, od příliš vyvinutých impulsů do nedostatečně vyvinuté mozkové kůry. O tom nic nevím. Pořád ještě mám potíže přiznat si, že PTSP opravdu existuje. Vždycky jsem si myslel, že je to jen výmluva pro zbabělce.

Po svém třetím nasazení jsem vyhledal léčbu kvůli TBI (traumatické poranění mozku – pozn. red.). Četl jsem něco o symptomech, jako například bezdůvodný vztek. Jednou jsem umýval nádobí a zničehonic začal křičet na svou čtyřletou dceru, a došlo mi, že s tím musím něco udělat. Už od svého druhého nasazení jsem měl problémy se spánkem a od roku 2007 užíval prášky na spaní. Většinu nocí jsem prospal jen tři hodiny. Když jsem měl štěstí, spal jsem 4-5. To, že je to kvůli TBI, jsem si myslel hlavně kvůli tomu, že jsem trpěl velkými bolestmi hlavy. Takže jsem se rozhodl pro TBI kliniku v Old Madiganu. Lékař mě podrobil testu na PSTP a všechny otázky v dotazníku odpovídaly mým symptomům. Ale v té době jsem PTSP moc nepovažoval za opravdovou nemoc, chtěl jsem jen, aby doktor léčil moje bolesti hlavy. Po několika schůzkách jsem si začal myslet, že mi doktor nepomáhá, protože mi pořád říkal, že můj vztek jen maskuje jinou emoci. Jakou emoci! Jediné, co jsem cítil, bylo to, že mluvit o pocitech je slabost. Tam, odkud pocházím, muži takhle nemluví. Řekl jsem lékaři, že se mi daří lépe. Mohl bych úplně přestat docházet, ale nechtěl jsem, aby uvědomil moji jednotku, protože v té době zrovna jednoho odstřelovače odvolali kvůli tomu, že kvůli PTSP někam chodil, a nechtěl jsem přijít o práci. Přestože mi hodně doktorů stanovilo diagnózu TBI a PTSP, pořád odmítám připustit, že to byly jediné příčiny toho, co jsem udělal.

Jiní říkají, že to byl alkohol, steroidy a prášky na spaní, případně kombinace všech tří, co mě vykolejilo. K téhle výmluvě se neuchýlím. Vím, že za to můžu já. Dobře jsem věděl, že během nasazení nemám pít. Začalo to pomalu, pár drinků a několik prášků, abych usnul. Tehdy to dělalo hodně lidí. Nepřišlo nám to jako nic zásadního. Byla to neškodná neřest. Na prášky se mi začala zvyšovat tolerance. Bral jsem je skoro dva roky. Většina lidí by po tom množství, které jsem užíval, dávno spala. Vědomě jsem užíval steroidy, z několika důvodů. Zaprvé jsem věřil, že po nich budu větší, silnější a rychlejší. Opravdu jsem si myslel, že díky tomu budu ve výhodě. Když jsem je začal brát, hodně mi pomohly s bolestmi kolen a zad. O tom, jak mi ovlivňují náladu a emoce, jsem v podstatě nepřemýšlel. Opakuji, že se nevymlouvám. Rozhodl jsem se udělat špatnou věc.

Další tvrdí, že na vině byly moje finanční problémy. Vlastnil jsem několik domů, kterým prudce poklesla hodnota. Pokoušel jsem se je prodat, přišel jsem kvůli nim o 250 000 dolarů a i při osmiprocentní návratnosti bych na tom byl zle ještě dalších deset let. Opozdil jsem se s platbami, protože moje nemovitosti se dva roky nepronajímaly a moje manželka byla skoro tři roky nezaměstnaná. (…) Po třech nasazeních mi hrozilo, že přijdu o všechno. Pak má žena konečně našla práci a mě poslali do Afghánistánu. V pondělí 5. března 2012, kdy (jméno začerněno) přišel o nohu a pět dalších skončilo v péči lékařů kvůli IED (improvizované výbušné zařízení – pozn. red.) útoku, jsem se se ženou ošklivě pohádal. (…)

Nevěřím, že PTSP, TBI, alkohol, steroidy a prášky na spaní byly jediné faktory, které způsobily to, co jsem 11. března 2012 udělal. Myslím, že roli hraje hodně dalších věcí. Tvrdě jsem pracoval, aby ze mě byl nejlepší voják v armádě. Byl jsem posedlý studováním příruček a čtením o povstalcích. Později jsem se začal měnit. Nechtěl jsem na bojišti špatně rozhodnout a ztratit některého ze svých mužů. Tvrdě jsme trénovali a většina mužů věděla, proč to děláme. Chápal jsem, že v boji lidé umírají, ale nemyslím, že bych mohl sám se sebou žít, kdyby to byla moje vina – tím, že jsem na ně nebyl tvrdší, nebo že jsem udělal špatné rozhodnutí. Prošel jsem na bojišti mnoha situacemi. Takže když jsem byl počtvrté nasazený, měl jsem zkušenosti.

Normálně by to bylo dobře, ale dnes vím, že (ty zkušenosti) ve mně vyvolaly paranoiu. (…) Strávil jsem 40 % z posledních deseti let v nasazení a 30 % (zbývajícího) času tréninkem na příští misi. Věřím, že když se to spojilo s tím, co jsem na bojišti zažil, přemohl mě stihomam. Nevybavuji si pocit strachu, jen lítost, že nemůžu udělat víc. Jste na pomezí mezi beznadějí a bezmocností. Když se vrátíte z mise domů, zpětně hodnotíte svoje rozhodnutí a přejete si, aby dopadla jinak. Před dalším nasazením si slibujete, že se zachováte lépe. Znovu prožíváte každý střet a snažíte se z něj poučit, ale místo toho se zaseknete. (…) Kdybych si tehdy všiml toho, že na silnici nejsou lidé, možná bych tu bombu objevil. Kdybych jen býval vystřelil, (…) mohl mít pořád nohu. Seznam toho, co jsem mohl udělat, je nekonečný. (…) Nejde o to, jestli vy a vaši přátelé zemřete, ale o to, kdy. Zatvrdil jsem se vůči nim (Afgháncům) a přestal je považovat za lidi, všichni to byli nepřátelé. Vina a strach vás provázejí ve dne v noci. Vaše zážitky po čase předsudky ještě utvrdí. IED výbuch v obydlené čtvrti znamená, že špatní jsou všichni. Museli to přece vidět. Vyhloubili tam obrovskou díru a pod zem ukryli sedmdesátikilovou bombu. Rakety, minomety, bomby, granáty, ostřelovači, které nemůžete dostihnout, to všechno vás frustruje. Něco jako když vás šikanují ve škole, každý den dostanete ránu a viník pokaždé vyvázne bez trestu. Roste ve vás nenávist – nejen k povstalcům, ale ke každému, kdo není Američan. Moji mysl pohltila válka. Převážnou část těch deseti let jsem rozséval nenávist a válku a sklízel násilí. Po dvou letech ve vězení si uvědomuji, že to, co jsem považoval za normální, vůbec normální není. Válka je zlo. Teď už to vidím. Byl jsem součástí války a konal jsem zlo. 

(…) Pane, vím, že jsem spáchal mnoho špatných věcí, a ať už ve vězení nebo na pohovce, ty obličeje mě budou strašit navěky. Modlím se za duše (Afghánců, které jsem zabil). Popravdě, modlím se za všechny lidi, které jsem ve válce zabil. Válka je ošklivá. Za svůj podíl na ní se nenávidím. (…) Vím, že jsem neměl právo udělat to, co jsem udělal 11. března 2012, stejně jako nemám právo, abych vás prosil o další šanci. Nikdy se nebudu pokoušet ospravedlnit neospravedlnitelné, přesto prosím, abyste mi tu šanci dal. (…) Zpět k mé počáteční otázce: „Proč?“ Během dvou let ve vězení jsem pochopil, že „proč“ neexistuje, existuje jen bolest.


Předem Vám děkuji za pomoc.


Robert Bales.  

 

  • 75Diskuse
Magdalena Slezáková

Autor

Magdalena Slezákovámagdalena.slezakova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz