Rusko-ukrajinské vztahy komplikuje minulost a ruská menšina

Postavení ruské menšiny

Rusko v minulosti obviňovalo Ukrajinu z porušování práv rusky hovořící menšiny. Podle ruského prezidenta Putina byl ruskojazyčný jihovýchod země k Ukrajině v sovětské éře připojen neprávem a poté, co ruské jednotky ovládly počátkem měsíce Krym, Putin prohlásil, že si Rusko vyhrazuje právo bránit své zájmy a zájmy rusky mluvících obyvatel na východě Ukrajiny či na Krymu.

V nedávném referendu se Krymský poloostrov (včetně Sevastopolu) velkou většinou hlasů vyslovil pro svou budoucnost v rámci Ruské federace a připojení k Rusku se nyní blíží ke schválení ruského parlamentu. V rámci Ruské federace tak mají vzniknout dva nové subjekty - Krymská republika a město federálního významu Sevastopol.

S tím souvisely i spory kolem jazykového zákona z roku 2012, který umožňoval úřední používání jiného než jen ukrajinského jazyka v místech se silnou přítomností menšin. Nové ukrajinské vedení zákon chtělo zrušit, což Moskva interpretovala jako zákaz používání ruštiny na Ukrajině. Úřadující ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov slíbil, že rozhodnutí nepodepíše.

Velké nacionalistické bouře vypukly v roce 2000, když byl po hádce v kavárně ve Lvově na západě země zabit populární skladatel a zpěvák Ihor Bilozir. Podle názoru místních nacionalistů se stal obětí "etnického střetu". Byl prý totiž surově zbit dvěma Rusy jen za to, že nechal v kavárně vypnout hlasitou ruskou estrádu a zpíval sám ukrajinsky. Následkům zranění podlehl a jeho pohřeb se stal protiruskou akcí.

Historie

Rusku vadí používání pojmu genocida v souvislosti s hladomorem v 30. letech 20. století, který si vyžádal hlavně na Ukrajině životy milionů lidí. Rusko se brání tím, že se nejednalo o plánovité vyhlazování ukrajinského národa, protože útlakem bolševiků tehdy trpěly všechny sovětské národy včetně Rusů. Podle Moskvy se jedná o falšování dějin s cílem ukrajinského vedení rozeštvat Ukrajince a Rusy. V roce 2006 ukrajinský parlament označil hladomor za genocidu.

Do vzájemných vztahů také vstupuje postava vůdce Ukrajinské povstalecké armády za druhé světové války Stepana Bandery, který je pro řadu Ukrajinců hrdinou, který bojoval proti sovětskému režimu, část jeho krajanů i příslušníků jiných národností ale považuje Banderu za zločince a kolaboranta s německou mocí. Bývalý ukrajinský prezident Viktor Juščenko v roce 2010 nechal Banderu jmenovat národním hrdinou, což ale soud zrušil. Úspěchem neskončil ani pokus pojmenovat Banderovým jménem lvovské mezinárodní letiště. Ruský prezident Vladimir Putin nedávno tvrdě kritizoval nové ukrajinské vedení s tím, že je vystaveno vlivu "neonacistů, fašistů a ideových pohrobků Bandery".

Putina bouřlivě přivítali členové ruského parlamentu:

Dodávky ropy a plynu

Ukrajina je silně závislá na dodávkách zemního plynu z Ruska. Rusko již několikrát přerušilo energetické dodávky do Ukrajiny, což zasáhlo i Evropu, kam ruský plyn i ropa proudí přes Ukrajinu. Důvodem byl většinou ukrajinský dluh a spory o výši cen surovin a tranzitních poplatků. Vážné spory vypukly v letech 2006 a 2009. Ukrajinská krize nyní přiměla EU k posílení snahy o snížení závislosti na ruském plynu.

Oranžová revoluce

Ukrajina dlouho náležela do ruské sféry vlivu, ale během tzv. oranžové revoluce, kterou vyvolalo druhé kolo prezidentských voleb z listopadu 2004, začal boj o směřování země. Vítězem kontroverzních voleb byl vyhlášen proruský, nedávno sesazený Viktor Janukovyč, ale opozice se kvůli zfalšování voleb vzbouřila a prezidentem se nakonec stal Viktor Juščenko, který byl zastáncem prozápadní orientace země, včetně členství v NATO.

Ukrajina se od té doby rozdělila na dva tábory - na převážně agrární a chudší západ a na východní, rusky mluvící průmyslové regiony a toto rozdělení se promítlo i do současné krize.

Plánovaný vstup Ukrajiny do NATO

Ukrajina od takzvané oranžové revoluce usilovala o užší vztahy se Západem včetně členství v EU a v NATO. Rusku se ukrajinská snaha o členství v NATO nelíbí, protože Moskva to vnímá jako ohrožení svých zájmů. Pod vlivem některých západoevropských zemí, obávajících se dalšího zhoršení vztahů s Ruskem, NATO v roce 2008 na summitu v Bukurešti nezařadilo ani Ukrajinu, ani Gruzii do programu přípravy na budoucí členství v alianci, ale prohlásilo, že v budoucnu se obě země členy NATO mohou stát.

Konflikt v Jižní Osetii

Rusko Ukrajině vyčetlo, že se v rusko-gruzínském konfliktu ohledně Jižní Osetie jednoznačně postavila na gruzínskou stranu, a obvinilo ji ze spoluodpovědnosti na vyvolávání konfliktu kvůli tomu, že dodávala Gruzii zbraně a také z toho, že ukrajinští experti tyto zbraně pomáhali zprovozňovat a obsluhovat. Ukrajina obvinění odmítla. Tehdejší ukrajinský ministr obrany Jurij Jechanurov sice naznačil, že 21 ukrajinských vojáků se zúčastnilo manévrů v Gruzii právě v době, kdy konflikt vypukl, ale dodal, že hned příští den byli staženi domů.

Výsadkářská loď Cezar Kunikov vyplouvá ze Sevastopolu na ukrajinském Krymu.

Černomořská flotila

Jablkem sváru mezi Ruskem a Ukrajinou byla od roku 1991 ruská černomořská flotila, na jejímž rozdělení se obě země dohodly v roce 1997. Podle dohody může mít Rusko na svých základnách rozmístěno až 25.000 svých vojáků. Ruský prezident Dmitrij Medveděv a Janukovyč se v dubnu 2010 dohodli na tom, že ruská Černomořská flotila bude moci setrvat v Sevastopolu až do roku 2042 s možností prodloužit pronájem ještě o dalších pět let. Opozice tehdy dohodu označila za vlastizrádnou.

Náboženství

Pravoslaví je zdaleka nejrozšířenější vírou na Ukrajině a ukrajinská pravoslavná obec je po ruské druhá nejpočetnější na světě. Po rozpadu SSSR se ale ukrajinská církev rozdělila. Většina věřících podle oficiálních údajů uznává autoritu moskevského patriarchátu, ale poměrně četné stoupence má i "disidentský" kyjevský patriarchát a existuje i menší samosprávná církev. Tyto dvě "disidentské" ukrajinské církve však nejsou uznávány Moskvou ani jinde v zahraničí.