LN Kdy jste začal na projektu pracovat? Měl jste od počátku představu, o jak obrovský materiál půjde?
Intenzivně jsem začal někdy po létě 2004. Jestli jsem měl představu o rozsahu práce? Měl i neměl. Už při práci na knize Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 1955, kde jsem se v příloze snažil alespoň stručně popsat tábory zmiňované v textu, jsem si uvědomil, že to, čemu říkáme gulag, nebylo jen několik desítek či stovek lágrů, jejichž jména známe od Solženicyna nebo Šalamova a dalších. Že naše zkušenost s našimi vlastními tábory nebo ještě předtím s německými koncentráky za druhé světové války naprosto nestačí na to, abychom si vůbec představili gigantický rozsah doslova obludného fenoménu sovětských táborů. A právě proto jsem dospěl k názoru, že je nutné se pokusit alespoň trochu ukázat skutečné rozměry tohoto hrůzného světa. Takže ano, měl jsem představu o velikosti tématu. Ale neměl jsem představu o tom, že tento svět byl po desetiletí v neustálém pohybu a už je nemožné zmapovat ho ve vší úplnosti. Každý den totiž objevují historici nové a nové údaje o dalších táborech, podtáborech, pobočných táborech a nevím jakých ještě, na světlo vycházejí další a další vzpomínky, některé doplňují už známé informace, jiné je rozšiřují, ale jiné třeba zase jedna druhou vyvracejí nebo alespoň zpochybňují. Průvodce mohl obsáhnout jen část gulagovského molochu a nedovedu si ani představit, jak rozsáhlý by musel být, kdyby měl být úplný, ale zároveň s tím, že hned následující den po dokončení a odevzdání rukopisu do tisku by už zase nebyl úplný, protože mezitím by se objevily další, dosud neznámé údaje. Takže moje kniha je vlastně pořád jen dílčím obrazem nekonečné skutečnosti.
LN Měl jste osobní motivaci?
Trojí. Zaprvé protože můj otec strávil v lágrech gulagu deset let. Ale jako většina těch, kteří přežili a vrátili se ke svým rodinám, příliš o tom nevyprávěl. A dokud žil, byl jsem ještě přece jen mladý na to, abych se nějak naléhavěji vyptával. Zadruhé: v polovině šedesátých let jsem patřil k prvním čtenářům Solženicynovy novely Jeden den Ivana Děnisoviče, kterou vůbec poprvé přeložil kamarád Gríša Laub pro Plamen, ještě dřív, než se objevilo knižní vydání, a už tenkrát mi začalo vadit, že o tom nic nevím, ale měl bych, přinejmenším kvůli otci. A zatřetí, víte, já tvrdím, a vždycky jsem o tom učil své studenty, že novinář musí být zvídavý, musí chtít vědět víc, než vědí lidé kolem, aby jim to pak mohl vyprávět, a já se považuji za novináře. Nikoliv historika, který vznešeně zkoumá a činí závěry, ale za novináře, který se prostě ptá, jak to vlastně bylo.
LN Kde jste sháněl prameny?
V knihovnách v České republice, tam v ruské, polské, francouzské, německé a různé další literatuře, samozřejmě i české a slovenské z posledních let, ale i ze třicátých let. To byste se divila, kolik toho tenkrát u nás vyšlo o sovětských táborech, ale nějak to po tehdejší společnosti sklouzlo a vypařilo se. A samozřejmě jsem využíval internetové portály celého světa.
LN Z knihy vyplývá, že Sovětský svaz byl jeden velký koncentrační tábor. Jak je možné, že se takový systém udržel víc než sedmdesát let?
Jedním z oficiálních nebo polooficiálních označení tábora v Sovětském svazu bylo „zóna“. A vyprávěli mi, že Rusové, nebo přesněji obyvatelé Sovětského svazu, si zvykli říkat „malá zóna“, když mysleli tábor, a „velká zóna“, když mysleli Sovětský svaz. Ano, šlo o jeden gigantický tábor. Vzpomínám si, jak mě před několika lety zaskočila jedna studentka, která psala práci o Solženicynovi, a povídá, buďte tak hodný, ukažte mi na mapě, kde bylo to souostroví Gulag. Když jsem jí řekl, že všude, tak to nedokázala pochopit. Proč to vydrželo? Protože systém masové nucené práce v důsledku svého stále narůstajícího rozsahu se postupně vymknul komunistickému státu z rukou a začal žít vlastním životem a vlastními zájmy. Říká se sice gulag, a za tím se míní NKVD a jeho předchůdci a následovníci, ale zdaleka ne všechny tábory byly řízeny vnitrem. Propojení se zájmy národního hospodářství vedlo k tomu, že sovětské tábory tvořily jakousi podnikatelskou síť, dneska bychom řekli network, byly spletitě různě propojované na nejrůznějších úrovních a vzájemně se podporovaly ve svých existencích. Jenže network, to je možná trochu ušlechtilé slovo, protože někdy šlo o zcela nepřehlednou pavučinu s neuvěřitelnou regenerativní schopností. Někde jeden tábor zanikl a jinde další dva vznikly, vyměňovaly se nadřízené rezorty, půjčovali se vězni i strážní. Takže systém vydržel nikoliv proto, že by šlo o stát ve státě, jak se často říká, ale protože postupně šlo o sám stát. Nadstát. Rozumíte? Bez gulagu by sovětský stát prostě nebyl.
| Celý rozhovor si přečtěte v pondělním vydání deníku |
