"Proto si myslím, že na zahraničních filmových přehlídkách se nová ruská filmová tvorba uplatní v příštích letech minimálně," řekla dnes Sadilovová novinářům. V Kině osobností představuje pět filmů z let 1998 až 2009, jejichž stěžejní osnovou je zaujetí mnohotvárným "všedním" životem, který přináší kolize v podobě komplikovaných vztahů, neporozumění nebo osamění.
Autenticity filmařka dosahuje například obsazením amatérů i záměrnou nelíbivostí jejich zevnějšku.
"Vláda se chová jako za stalinismu"
"Od ledna se financování kinematografie v Rusku zásadně změnilo. Dosud jsme natáčeli se státní podporou včetně peněz z televize. Teď se ale vláda chová jako za stalinismu, kdy u nás vznikalo jen pět filmů ročně," uvedla režisérka. Podle ní nemusí vznikat mnoho titulů, ale jen ty dobré. Přitom všechna díla, která vzniknou ze státních peněz, prý musí mít "vlasteneckou povahu", nic nesmí mířit proti oficiální politice.
"Studia na to dostala 100 milionů dolarů, další necelou třetinu této částky si musí rozdělit zhruba 300 filmařů, kteří chtějí točit sociální, experimentální, animované či dokumentární snímky. Filmařská obec se kvůli tomu rozpadla, lidé hledají možnosti izolovaně," dodala Sadilovová.
V Moskvě ze zásady netočí
Při obsazování filmů ji nezajímají herecké talenty, mnohem více jde po určitých typech lidí. "Jsou role, které vám amatér nezahraje - ty obsazuji skutečnými herci. Během castingů jsem si ale nikdy nepořizovala videa nechtěla po nich herecké etudy. Vždy jsem se rozhodovala podle fotografií či na základě osobního pohovoru," vysvětlila. Když píše scénář, už myslí na určitý typ lidí a hledá je přímo tam, kde točí.
"Nemám ráda herce, kteří běhají z jednoho natáčení na druhé. Neodsuzuji je, ale nechci se řídit jejich denním plánem," podotkla filmařka, která v Moskvě netočí ze zásady. "Moskva není Ruskem, jde o stát ve státě. Skutečné problémy jsou v provinčních městech, kde žije většina obyčejných lidí," podotkla. Podle ní jediným tématem, o kterém se může točit, jsou právě provincie a to, jací osli tam žijí, což mladí filmaři zneužívají.
"Podobných filmů se vyrojilo mnoho, natočili je Moskvané a plní jimi festivaly, ale vypadají, jakoby je natočil cizinec. Na problémy nazírají z pohledu turisty, jejich stereotypními náměty jsou bahno, prasata, vodka, medvědi a tajga. Já sama z provincie pocházím, mám tam příbuzné a přátele. Snažím se proto točit o těch, které znám," dodala ruská režisérka.
Psychologické drama Synek, které mimo jiné mohou vidět návštěvníci Febiofestu, natočila vloni právě v provinčním městečku, které v lesích kdysi založili kupci a dnes nikdo nemá důvod tam jezdit. "Kromě dvou herců v něm účinkují jen místní obyvatelé," řekla o příběhu, jehož hrdinou je mladík střežený bezmezně milujícím otcem. Syn se však seznámí s dívkou, která se na cestě odnikud nikam v městečku náhodou zastaví, a chce s ní opustit rodný dům. "Vychováváme infantilní generaci, nechceme, aby převzala odpovědnost sama za sebe," charakterizovala poselství filmu.
