20. července 2015 6:29 Lidovky.cz > Zprávy > Design

S architektem Třeštíkem na
cestě do hlubin sběratelovy duše

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Architekt, prozaik a publicista Michael Třeštík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Architekt, prozaik a publicista Michael Třeštík | foto: David Turecký
„Se sběratelstvím se dá skončit jedině v okamžiku, kdy se na monitoru přístroje, sledujícího činnost srdce, objeví rovná čára,“ říká s nadsázkou Michael Třeštík, architekt, prozaik a publicista. „Sběratelsky mě zajímá umění až od počátku dvacátého století, devatenácté století s mařákovskými krajinkami mě nudí,“ říká.

Většina sběratelů si svoje poklady střeží, Michael Třeštík patří k výjimkám. Bez okolků mě pozval domů a provedl všemi místnostmi, abych si jeho obrazy i sbírku kostelecké keramiky mohla prohlédnout. Sběratel si byt, v němž žije s manželkou, dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou, navrhl sám. Ostatně je také architekt. Myslel přitom na to, že se tu jako doma musejí cítit i výtvarná díla. Zároveň ale nedovolil, aby jeho sběratelská vášeň utiskovala obyvatele bytu.

* Které dvě věci jsou pro úspěch ve sběratelství nejdůležitější?

Opravdové zaujetí a tolerance rodiny.

* V knize Komu zvoní mobil jste napsal: Měnit sbírky a neměnit manželky. Manželku jste nevyměnil - a sbírku?

Nedovedu se celý život soustředit jen na jednu oblast. Sbírám to, co mě hodně osloví, a čtyřicet let mě nemůže hodně oslovovat totéž. Když se můj zájem přesune jinam, přesune se za ním i sbírání. Třeba před patnácti lety jsem se začal věnovat kubistické keramice a postupně shromáždil asi největší sbírku v republice. Kubistickou keramiku jako celek jsem publikačně zpracoval a sbírka byla vystavena v Uměleckoprůmyslovém museu na velké výstavě Artělu. Tím jsem to téma v sobě uzavřel a sbírka začala vychládat ve vitrínách. Uvědomil jsem si, že bude lepší se jí zbavit, a otevřít si tak možnost pro další sbírání. Před pěti lety jsem to udělal. Mám radost, že sbírka je veřejně přístupná v expozici kubistického designu v Bauerově kubistické vile od Josefa Gočára v Libodřicích u Kolína.

* Proč vás oslovila právě kubistické keramika?

Zůstaly mi starožitnosti po rodičích. Rozhodoval jsem se, co zachovat a čeho se zbavit. Co má jakou hodnotu a proč. Ten problém mě zaujal. Nakoupil jsem knihy, nějakou dobu v nich ležel a nakonec mi vyšlo, že to nejzajímavější z českého užitého umění za všechny věky je kubistická keramika, že je opravdu světovým unikátem. A už jsem v tom lítal. Ale v rodičovské pozůstalosti samozřejmě kubistického nebylo nic.

* Co rozhoduje o tom, že se člověk stane sběratelem?

Nějaké iniciační oslovení a pak jakási urputnost, systematičnost, schopnost věci uspořádat tak, aby to dávalo smysl, trochu bláznovství a radost z vědomí, že něco vlastním.

* Že je to jen vaše?

Ano. Pocit, že to je moje, že nad tím mám kontrolu, ke sběratelství patří. Popírat to by bylo pokrytectví.

* Máte velký obraz, který se jmenuje Kostelní 14. Vy jste si nechal namalovat dům, v němž bydlíte?

Ano, skoro jako řezník, co si nechá namalovat manželku v kožešinovém boa. Jeden novinář se mě před pár lety zeptal, od koho z mladých malířů bych si koupil obraz. Řekl jsem, že od Jakuba Špaňhela, kterého jsem ale osobně neznal a nic od něho neměl. Ve středu ráno rozhovor vyšel v novinách a odpoledne někdo zvoní. Byl to Špaňhel, skamarádili jsme se a koupil jsem od něho několik obrazů. On maluje mimo jiné i stavby, kostely, benzinky nebo třeba banky. Namaloval i Janákovo krematorium v Pardubicích. Jsou to úžasné obrazy. Říkal jsem si, když může namalovat banku, proč by nemohl namalovat náš barák? Mám k tomu domu osobní vztah, bydlí v něm i syn s rodinou, dcera a v přízemí máme obchod eAntik. Styděl jsem se, ale nakonec jsem se odhodlal a Jakuba se zeptal. Byl chvíli zaražený, ale pak souhlasil, že to není špatný nápad, že si možná svůj dům namaluje taky.

Po čase mě pozval do ateliéru, obraz mi ukázal a mne přepadla zoufalost. Byl dobře namalovaný, ale úplně realistický, nechybělo ani jedno okno, komponované popředí, červená střecha. Všechno úzkostlivě „jak se patří“, ale žádný Špaňhel. Prostě dobrý obraz pro řezníka. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale najednou jsem si všiml, že o kus dál stojí obraz, na kterém je něco divokého, rozmazaného, velkoryse rozmáchlého, samá šmouha, prostě nádherný Špaňhel. Byl to taky náš barák, ale varianta, kterou se mi bál nabídnout. A teď u mne doma visí a já jsem na něj neskonale pyšný.

Architekt, prozaik a publicista Michael Třeštík

Architekt, prozaik a publicista Michael Třeštík

* V publikaci Umění sbírat umění dělíte sběratele na esenciální, ty, kteří tvoří sbírky především z intimního popudu, protože se jim něco líbí, a relační, u nichž převládá jasný koncept, záměr, který postupně naplňují. Mezi které patříte vy?

Tak i tak. O polohu si řekne téma samo. Jsou témata, která jsou skrytá, na trhu nic není a vy to musíte kdovíkde objevovat. Máte na to peníze, ale nemáte co koupit. Chtěl jsem například keramický čajový servis od Aloise Vondráčka, který je v každé knize o českém funkcionalismu. Léta jsem běhal po bazarech, trzích, navštěvoval starožitnictví a nemohl ho objevit. Jednou se ale vynořil servis, který vypadal podobně, pocházel také z Kostelce nad Černými lesy, ale vznikl později. Pátral jsem a zjistil, že kostelecká keramika ze čtyřicátých let z dílny Vondráčkova jmenovce Jaroslava Vondráčka a z dílny Jaroslava Stuchlíka je ještě zajímavější a odborně nezpracovaná a začal ji systematicky sbírat. Ty dílny tehdy spolupracovaly se známými výtvarníky, ale i s mladými, kteří se proslavili později. Byli to namátkou keramici Zdislav Hercík, Pravoslav Rada a Julie Horová, designér Petr Tučný, malíř Josef Istler nebo sochař a malíř Jiří Jílek. A z esenciálního sběratele se v tu chvíli stal sběratel relační. Sháněl jsem a kupoval všechno, co se mi podařilo najít, a o kostelecké keramice jsem nakonec napsal i publikaci. U současné malby to ale funguje opačně. Je tisíckrát víc obrazů, než si můžete koupit. Tam podstata sbírání není ve shánění, ale ve vybírání. Sním, prohlížím, plánuju a dlouho se rozhoduju. Anebo se to najednou samo semele - jako například s Jakubem Špaňhelem.

* Na původní Vondráčkův servis jste časem zapomněl?

Nezapomněl, ale deset let nic. Vůbec nic. Po celých Čechách se samozřejmě vědělo, že Třeštík shání kosteleckou keramiku, tak mi obchodníci nosili všechno, co jim z Kostelce přišlo pod ruku. Až po deseti letech jeden přišel a že má nějaký servis, ale prý nic moc, není ani zdobený. A vybalil pravého funkcionalistického Vondráčka. Když viděl, jak se hroutím nadšením, udiveně zavrtěl hlavou a řekl, že má doma ještě jeden servis. Takže deset let nic a pak dva za jeden den.

* Jako sběratel jste začínal grafikami?

Ano, ale ty strašně rychle zaplní byt, protože jsou velké a relativně levné. Přešel jsem na kresby, ty jsou dražší a přibývají pomaleji. Sbíral jsem českou modernu a končil zhruba u Františka Tichého a Jana Zrzavého. Později, v roce 1988 mi vyšel román. Rozhodl jsem se, že honorář vyměním za práce svých vrstevníků, a koupil první obraz od Zdeňka Hůly, pak od Jiřího Sopka, Ivana Ouhela, Vladimíra Gebauera, Františka Hodonského, Miroslava Kovala a Anežky Kovalové, Michala Ranného a tak dále. Po letech jsem si uvědomil, že ty obrazy dohromady dávají nějaký smysl. Byly to většinou krajinné detaily, spíš jenom náznaky, to, co člověk vidí, když má skloněnou hlavu, krajiny bez perspektivy, bez dalekých horizontů. Všechny byly namalovány v letech 1968 až 1989, kdy nebyly žádné perspektivy a žádné horizonty a všichni jsme museli mít skloněnou hlavu. Trochu jsem tu sbírku ještě doplnil a v roce 2008 jsme ji se ženou vystavili pod názvem Krajiny bez nebe v šumperské Galerii Jiřího Jílka. Je vlastně výtvarnou metaforou toho mrtvého bezčasí před rokem 1989.
Nesbíral jsem jen vrstevníky, ale i starší generaci, sestry Válovy, Kolíbala, Boštíka, Sýkoru nebo Kubíčka, i mladší, Tvrdohlavé, Střížka nebo Císařovského. Jenže i když se část přelila do bytů k dětem, už nám to zase přeplnilo byt, tak jsem část toho starého zase začal rozpouštět.

* A není vám těch obrazů líto?

Ne. Když nejste na obrazy citlivá, moc je nevnímáte, a proto se vám neomrzí. Ale když na ně citlivá jste, jste s nimi v nepřetržitém vztahu. Stále se do nich potápíte a zase z nich vynořujete, pořád je s něčím spojujete. Když to děláte dlouho, začnete cítit, že jste některé obrazy prostě „vykoukala“. Měl jsem kolekci šesti krásných velkých obrazů Jitky a Květy Válových. Žili jsme pod nimi dvacet let. Dvacet let jsem s nimi komunikoval, až jsem začal mít potřebu zase hovořit s něčím jiným, osvěžit si citlivost jinými emocemi. Přestaly mě vzrušovat, přestaly ve mně budit napětí. Najednou to byl už jenom majetek. Tak jsem je prodal. A taky nechci, aby děti musely vláčet životem nějaká veliká plátna jen proto, že se líbila tátovi. Chci, aby si kulisy svého života mohly volit samy.

* Sbíral jste raději díla od představitelů české avantgardy, nebo současných tvůrců?

Současné umění je královská sběratelská disciplína. V té je sběratel nejsvobodnější a zároveň nese největší zodpovědnost. Sám objevuje, za svůj názor ručí svými penězi, protože cena těch obrazů ještě není prověřená, a výběrem vlastně definuje sám sebe. A většina obrazů, které si přiveze od autora z ateliéru, ještě několik měsíců voní barvami. Přinese si domů spolu s obrazem i jeho atmosféru. Starý obraz koupený v aukci nevoní. U současného umění také máte jistotu, že nekupujete falzum, a těch je na trhu staršího umění spousta. Trh je například plný kreseb Jana Zrzavého, ví se, že některé musejí být falza. Bezpochyby jsou, ale kolik jich je, nikdo neví a nikdo to nepozná. Máme doma několik Zrzavého kreseb, které nedám z ruky, protože jsme je koupili přímo od Zrzavého. Kdybych je prodal, tak spolu s nimi neprodám i jistotu, že jsou pravé. Ta jistota se už na nikoho dalšího nepřenese.

* U kubistické keramiky jste se falz nebál?

Zpočátku samozřejmě ano, ale později už jsem ji znal tak, že jsem si byl jistý. Nikomu jí neprošlo rukama tolik jako mně. Když mají sběratelé nějakou pochybnost, přijdou mi dílo ukázat.

* Chodíte rád na aukce?

Dřív jsem je navštěvoval často, dneska už si ten adrenalin odpouštím. Někdy to bylo o infarkt. Třeba sochař Jaroslav Horejc byl autorem několika krásných kubistických váz. O jedné jsem se dozvěděl, kontaktoval majitele, ale ten ji za žádnou cenu nechtěl prodat. A najednou byla v aukci Dorothea. Šel jsem tam jako na popravu, protože jsem věděl, že ji musím koupit, i kdyby mě to mělo zruinovat. Jako vždycky jsem seděl vzadu, abych měl přehled. Když v průběhu aukce přišel na řadu Horejc, zvedl se les rukou a já jenom čekal, až odpadnou amatéři. Pak nahoře zbyla poslední ruka, nějakého dědečka s holí, nikdo jsme ho neznali. Tak jsem nastoupil. Cena šla nahoru, ale dědeček držel. Cena šla pořád nahoru, dědeček držel. Už mě to ruinovalo, už mě to ruinovalo dvojnásobně, cena ale stále stoupala, byla už daleko za tím nejčernějším snem, ale dědeček nepovolil. Nakonec jsem odpadl já. Tu vázu už nikdy neuvidím, říkal jsem si - a taky jsem ji už nikdy neviděl. Váza nejspíše putovala někam mimo republiku. Tenkrát jsem to málem obrečel, jenže kdyby ten dědeček vyměkl o jeden příhoz přede mnou, obrečel bych to taky. Cena už byla tak nesmyslná, že bych se bál jít domů. A to je na aukcích právě nejhorší, že vám hrozí infarkt, ať to koupíte, nebo nekoupíte. V prvním případě proto, že jste utratila moc peněz, ve druhém, že jste se je utratit neodvážila a přišla o věc, kterou už nejspíš nikdy nezískáte.

* Závidíte lidem, kteří nemají při nákupech uměleckých děl stanovenou žádnou finanční hranici?

Ne. Je to paradoxní, ale oni na tom nejsou o moc líp než já, stejně jako já na tom nejsem líp než nějaký student, jenž na umění šetří z kapesného. Sběratelství je v určitém slova smyslu dost demokratická záležitost. Každý sběratel totiž utrácí na hranici - nebo většinou trochu za hranicí - toho, co si může dovolit. A podle toho si vybírá téma sbírání: student sbírá třeba grafiky, milionář Fillu a Toyen, dolarový miliardář francouzské impresionisty nebo americkou „color field“. I ti miliardáři ale nějaké hranice mají. Myslím, že i ten neznámý, pro kterého Horejcovu vázu dražil dědeček s holí, se nakonec držel za hlavu, proč za ni musel zaplatit třikrát tolik, než bylo rozumné. Radost z toho, že jste něco získala, nebo smutek z toho, že jste to nezískala, jsou stejné při ceně tisíc korun, sto tisíc, milion nebo miliarda.

A špatné svědomí taky. Média jsou zvyklá posuzovat sbírky podle jejich ceny, ale to není parametr. Když si dvacetiletý kluk místo kola koupí pět dobrých kreseb od Vladimíra Boudníka, je to cennější, je to větší gesto, než když si nějaký zbohatlík koupí za dvacet milionů deset průměrných Emilů Fillů. Hodnota sbírky musí být vždycky vztažená k možnostem, které sběratel měl. Hodnota je ve sbírání, v tom, co člověk uhraje s kartami, které má v ruce. Ne v tom, za kolik se to dá nakonec všechno prodat.

* Konzultujete ceny uměleckých děl s kunsthistoriky?

Pravost někdy ano, ceny nikdy. Většinou cenám nerozumějí a většinou ještě považují obchod s uměním za něco nečistého. Přitom kdyby nebylo obchodu s uměním, nebylo by umění a nebyli by ani kunsthistorici.

* Za tenhle názor vás asi nemají moc rádi.

Oni mě asi nemají rádi i za jiné názory, ale to by bylo na delší povídání.

* Pro co jste se v poslední době nadchnul?

Například pro několik do předloňska nezvěstných originálních sáder Otto Gutfreunda, které jsme s Danielou Čechovou a Jolanou Stádníkovou objevili, a podařilo se nám i dohledat historii toho, jak se dostaly do jednoho smíchovského sklepního ateliéru, kde jsme je našli. Je mezi nimi i desetinový model reliéfu Návrat legií, který Gutfreund v roce 1921 udělal pro Gočárovu Legiobanku v Praze Na Poříčí. Těžko jsem se mohl nenadchnout, když jsem v té době zrovna psal knihu o svých rodičích, o tom, jak se táta vracel z legií.

* Spolu s Danielou Čechovou a Jolanou Stádníkovou provozujete internetový „rodinný“ obchod eAntik, který sídlí v domě, kde bydlíte. Jak souzní sběratel s obchodníkem?

Už jedenáct let velmi dobře. Obchodem projde plno věcí, které mne nezajímají, ale i takové, které jsem si koupil. Teď zrovna sám se sebou bojuji, že bych si chtěl koupit pět hliněných skic k soše svatého Václava od Jana Laudy, žáka Jana Štursy, které nám visí na internetu. Kdybych věděl, kam je postavit, aby je neshodil pes ani vnučka, už bych je měl doma. Když jsme s eAntikem začínali, starožitníci říkali, že jsme se zbláznili -kdo bude kupovat po internetu starožitnosti? Dneska soustřeďujeme nabídku starožitníků z celé republiky a ta je co do rozsahu nesrovnatelná s jednotlivými starožitnictvími. Navíc spojujeme pohodlí výběru na internetu s bezpečím kamenného obchodu, protože kupující si zboží u nás může před nákupem v klidu prohlédnout. Většinu zboží také sami posuzujeme a na eventuální nesrovnalosti nebo rizika kupující upozorňujeme, případně zařídíme zpracování odborných posudků.

* S kolegyněmi také budujete archiv umělkyň. Proč?

Vadilo nám, jak český trh ostentativně opomíjí výborné autorky, které tvořily v Čechách a na Moravě v první polovině 20. století. Kdyby nešlo o ženy, o každé z nich by vyšlo už několik monografií a jejich díla by na trhu měla odpovídající hodnotu. Tak to ale není. Často vídáme, jak někdo vejde do obchodu, už ode dveří ho zaujme obraz, přijde zvědavě blíž, přečte si signaturu s koncovkou -ová a zájem okamžitě ztratí. Kdo zná jména Ambrožová, Burghauserová, Jelínková-Jirásková, Čížková, Dicker-Brandeisová, Jičínská a ještě spousty jiných? Při tom jsou to vynikající autorky. Chceme jim časem uspořádat výstavu.

* Letos slavíte jako sběratel čtyřicátiny. Co si k výročí nadělíte?

Určitě to teď bude zase nějaký velký, divoký, rozmazaný a velkorysý obraz, samá šmouha. Už jsem na to Jakuba Špaňhela připravil.

Olga Myslivečková, autorka je redaktorkou měsíčníku Esprit
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.