9. dubna 2015 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Toy Box: Chtěla jsem ukázat, co mě
přitahuje na squaterském životě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Toy Box. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Toy Box. | foto: Reprofoto
PRAHA „Obdivuju každého, kdo žije svobodně a nedělá kompromisy,“ říká výtvarnice vystupujícící pod přezdívkou Toy Box, která nedávno vydala komiksovou knihu Moje kniha Vinnetou. V rozhovoru pro Lidovky.cz mluví o své frustraci z práce v médiích, o lásce k Shakespearovi, veganství i o tvorbě komiksu podle pravidel starořecké tragédie.

Lidovky.cz: Moje kniha Vinnetou propojuje dva příběhy – tvoje vzpomínky na zemřelou kamarádku, squaterku, která si říkala Semtexdesign, a fiktivní příběh indiánského náčelníka, který sepsal jako malý kluk jiný tvůj kamarád. Jak jsi přišla na nápad propojit tyhle dva světy?
Chtěla jsem ukázat, co mě přitahuje na squaterském životě. Na rozdíl od těch, co žijou ve většinové společnosti nebo jsou lépe začlenění do běhu věcí, na autonomní scéně potkávám lidi, kteří neustále zpochybňují to, čím jsou. Každý den žijou znova, což je přesně to pankáčské „no future“. Jsou to lidi, kteří se snaží žít podle svých ideálů. A v tom mi to přišlo podobné té romantické dětské představě o indiánech. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že právě takhle žijou indiáni – jsou hrdí, nedají se zlomit, nezpronevěřují se hodnotám, kterým věří, nedělají kompromisy.

Lidovky.cz: Ty jsi taky trochu taková indiánka, ne?
Já nevím. Snažím se být. Nebo se spíš snažím být komiksová superhrdinka. (smích)

Lidovky.cz: Proč na veřejnosti vystupuješ jen s maskou?
Je to taková moje obrana, chci, aby za mě mluvila moje tvorba, ne moje tvář.

Lidovky.cz: Jak vlastně vznikla tvoje přezdívka?
Je inspirovaná komiksem Top Ten, kde je holka, která se jmenuje Toy Box. Jde o komiks, který se odehrává v postapokalyptikém městě, a každý z týmu má nějaké zvláštní schopnosti, jen Toy Box žádné nemá - na rozdíl třeba od Vilmy, která má na sobě jaderné zbraně - , ale má takovou krabičku s různými mechanickými robotickými hračkami, které vysílá do akce místo sebe.

Lidovky.cz: Co vysíláš do boje ty? Štětce?
Má to spoustu významů, ale spíš se snažím vysílat do světa svoje malé hezké světy, kde deklaruju, jak si myslím, že by to mohlo být lepší.

Když z vašeho života někdo odejde, co po něm zůstane? / Toy Box: Moje kniha Vinnetou

Když z vašeho života někdo odejde, co po něm zůstane? / Toy Box: Moje kniha Vinnetou

Lidovky.cz: V závěru knihy popisuješ ideální svět, jaký by měl podle tebe být. Působí to vlastně hrozně smutným dojmem, protože se tam mísí věci, které se stát nemůžou, jako třeba vzkříšení tvé kamarádky, s věcmi, které by přeci jen mohly být lepší, jako třeba vztah lidé ke zvířatům, nebo sociálně spravedlivější společnost. Vypadá to jako jedna velká utopie....
Já samozřejmě věřím, že spousta těch věcí utopií nejsou a musí se bojovat za to, aby utopie nebyly.

Lidovky.cz: Jak lze podle tebe bojovat za sociálně spravedlivější stát?
Člověk může žít každý den svého života tak, aby ty ideály naplňoval, což pro mě zosobňuje představu těch indiánů všedního dne. Necítím se jako nějaký morální arbitr, který by lidem říkal, jak mají žít nebo co mají dělat pro sociálně spravedlivější společnost nebo pro práva zvířat. Ale myslím si, že je důležité, aby v sobě každý člověk objevil svoje ideály a sny a snažil se za nimi jít. To by všem pomohlo. Strašně často potkávám lidi, kteří jsou svázaní, nespokojení sebou. Obdivuju každého, kdo žije svobodně a je spokojený s volbami, které dělá, které si vybral, s prací, kterou dělá. A nic si nenamlouvá.

Lidovky.cz: I s těmi omezeními, které to z pohledu zvnějšku přináší. Člověk to vnímá jako svoji volbu a je mu v tom dobře.
To je stejné jako s veganstvím. Dokud nejsi vegan, přijde ti to strašně omezující, úplná askeze. Ale jakmile se rozhodneš, zjistíš, že to vůbec není omezující, ale naopak osvobozující. Žijeme ve společnosti, která nabízí tolik voleb, které člověk musí dělat, takovou přebujelost hmotných statků, konzumování věcí, zážitků..., že každá askeze je vlastně úlevná.

TOY BOX

Absolvovala obor interaktivní média, mediální komunikace na Literární akademii Josefa Škvoreckého, poté obor scénografie na dramatické fakultě Akademie múzických umění.

Z tvorby: vytvořila řadu obálek časopisu Nový prostor, komiks Ukradený, obálky literární revue A2, komiks A1(revue Labyrint). Dlouhodobě spolupracuje s hudebním klubem Cross, iniciativou Ne!rasismu, festivalem divadla se sociálním přesahem Akcent  v divadle Archa. Spolupracovala na několika filmových projektech, má za sebou dvě divadelní představení v klubu Cross (Bouře, Pustina). Vytvořila ilustrace k prvnímu dílu série sbírky urban legend Černá sanitka, publikuje v komiksových časopisech AARGH! a Zkrat.

Toy Box

Toy Box

Lidovky.cz: Jak byla tvoje cesta k veganství? Ze dne na den, nebo postupně?
Já jsem byla odjakživa vegetariánka, už jako malá jsem nejedla maso. Už ve školce jsem rozdělovala rizoto na hromádku rýže a zeleniny a na hromádku mrtvých zvířat.

Lidovky.cz: Už tehdy jsi to takhle vnímala?
Ano, došlo mi to brzo a pak už jsem se toho nedokázala zbavit. Myslím, že děti to takhle mají přirozeně. Když dáš dítěti jablíčko a králíčka, asi ho nenapadne, že by toho králíčka mělo sníst. Lidi se na mě občas divně dívali a různě to komentovali, ale třeba ve škole jsem vždycky měnila s klukama svoje maso za jejich přílohy, a to jsem byla dobrá. Později jsem začala chodit s klukem, který byl vegan, a viděla jsem, jak to jeho okolí absolutně nebere. Většina lidí, včetně našich kamarádů, studentů filozofické fakulty, měla totální předsudky ohledně veganství. Říkali, že vegani neřeší nic jiného než jídlo, že si musí celý den vařit a nic jiného nezvládnou, ani chodit do školy... Prostě absurdní. Tak jsem se rozhodla, že svým životem dokážu, že lze být vegan a být aktivní, dělat spoustu věcí, nebrat to jako životní program, ale jenom jako zábavný a dobrý způsob, jak si vyřešit jídlo. Chci ukázat, že vegani řeší spoustu úplně jiných věcí než to, jestli jedí mrkev, nebo máslo.

Lidovky.cz: Vraťme se ke tvé knize. Vznikala dlouho a složitě, navíc jsi použila  akvarely, což není úplně běžná technika komiksů. Proč?
Na scénografii mě naučili, že musím volit formu, která odpovídá obsahu. Když jsem se rozhodla nakreslit komiks o svém stesku po kamarádce a přemýšlela jsem o technikách, narazila jsem na jednu akvarelovou techniku, kde se míchá sůl s barvou, a krystalky té soli vytvářejí na papíře strukturu. Došlo mi, že sůl a voda jsou jako slzy, takže to budu vlastně malovat svýma slzama po té holce. Takže jsem se rozhodla pro akvarel. Zároveň mám ráda autentičnost, kterou má akvarel na rozdíl od barev v počítači, protože ta barva pracuje s tebou, pomáhá komiksu na svět. Když ji necháš působit a nezasahuješ do ní, donese sama barevný pigment tam, kam má. Pomůže ti to nakreslit. Dělá to krásné mapy, které žádný počítač neumí. Nejdřív jsem každý obrázek nakreslila tužkou, naskenovala ho a vytiskla na inkoustové tiskárně. Kresbu jsem pak kolorovala akvarelem, pak jsem jí znovu naskenovala a dala jsem jí na místo na stránce, kde má být. Celá knížka je dělaná ručně, snažím se počítač používat co nejméně, jen jako nástroj, ne jako umělý mozek, který ti mluví do toho, jak to má vypadat.

Kdysi  jsem znala holku, která se jmenovala Katka, ale říkala si Semtexdesign...  / Toy Box: Moje kniha Vinnetou

Kdysi jsem znala holku, která se jmenovala Katka, ale říkala si Semtexdesign... / Toy Box: Moje kniha Vinnetou

Lidovky.cz: Jak to bylo se strukturou příběhu, měla jsi ji od začátku v hlavě tak, jak je v knize?
Vůbec ne. Výsledku předcházelo několik stádií scénáře. První byla jen textová, kde jsem nechala oba texty vedle sebe a hledala jejich styčné body. Potom jsem to překreslovala do storyboardu, ale ukázalo se, že celý příběh strašně nabobtnal historkami a minipříběhy, a přestal mít vnitřní pnutí. V tom okamžiku se zdálo, že to nedám dohromady. Protože i když to člověk studuje a zabývá se formální strukturou, udělat vlastní věc je těžké. Mě se často stává, že si vymyslím něco tak komplikovaného, že se v tom začnu sama ztrácet a potřebuju nějaké další oči. Takže jsem oslovila mého kamaráda Myka, který mi už dělal dramaturgie pro divadlo a má podobný pohled na tvorbu i jiné věci jako já. Poprosila jsem ho, jestli by mi pomohl se z toho nějak vymotat. Společně jsme nakreslili veliký plán, který vypadal jako plán na ovládnutí vesmíru... Byla to plachta přes celý velký stůl, na které jsme označili jednotlivé příběhy a zjistili, že je tam pět rovin vyprávění: můj autorský text, vyprávění o Semtexdesign, její básničky, moje vyprávění o Fontánovi a Fontánova knihy Vinnetou. Vzali jsme všechny tyhle příběhy a označili je emocionální energií od +3 až dp -3. To znamená, že když se věci zlepšujou, dostanou známku +1, když jsou hodně dobré, tak je to +3, dál historiky, které mají nulový emoční náboj, mají 0, a analogicky v mínusových hodnotách

Lidovky.cz: To je úplně matematický model, skoro jako používají někteří malíři. Jak to pokračovalo?
Všechno jsme označili, napsali na malé lístečky, dali je do oněch pěti vyprávěcích rovin a celou strukturu jsem postavili na vzorci staré řecké tragédie. Je tam expozice, katarze, kolize, krize, katastrofa.... Jakmile jsem tohle udělali, příběh se napnul jako luk a začalo to fungovat. Byl to podobný pocit, jako když třeba stavím něco ze dřeva na divadle, vezmu jednu bedýnku nebo prkno, někam ho dám a ono tam úplně přesně zapadne. Já mám vždycky v takovém okamžiku pocit – bude to znít trochu ezotericky –  , že něco v té tvorbě mi dává najevo, že to dobře dopadne, že jdu dobrou cestou. Na škole mi můj profesor malby říkal: Malujete dobře, malujte dál, což byla nejdůležitější rada, kterou mi dal. A ten příběh taky jakoby mi řekl: Píšeš mě dobře, pokračuj.

Toy Box: Moje kniha Vinnetou
Toy Box: Moje kniha Vinnetou

Když jsem měla hrubou kostru scénáře, překreslila jsem ji do čistých skic, udělala layout stránek a začala dělat finální verzi. To už mi šlo dobře. Ve výtvarné stránce jsem si více jistá než ve scenáristické. Práce na scénáři byla hrozná dřina, až jsem se bála, že budu muset těm lidem, co mě podpořili, říct, že to prostě nedodělám...

Lidovky.cz: Tvou práci na knize umožnil hlavně tvůj kamarád Petr Lubojacký, který tě po celou dobu hmotně podporoval, že? Jak k tomu došlo?
Petr chodil dlouhá léta na naše sítotiskové workshopy, takže znal moje věci, i to, jakej jsem pankáč. Bylo mu jasný, že jsem šikovná, ale absolutně neschopná s penězma. Jednoho dne za mnou přišel a řekl mi: Proč ty někdy nenakreslíš vlastně komiksovou knihu, zkušeností už na to máš dost. Řekla jsem mu, že na to nemám peníze, že se jako ilustrátorka musím i tak dost otáčet, abych se uživila. A tak přišel s nápadem, že bude knihu sponzorovat, tedy že zaplatí jak její vydání, tak to, co je na ní nejdražší – tedy spoustu hodin mojí práce. Nabídl mi, že mi finančně pomůže, abych mohla na knize pracovat, a dělal to tak dlouho, jak bylo potřeba. Podobnou měrou podpořila knihu i moje máma. Bez jejich laskavé podpory by moje kniha nikdy nevznikla.

Toy Box.

Toy Box.

Scénář jsem pak konzultovala ještě s dalšími lidmi, například s Tomášem Baldýnským. Ten je na rozdíl od enigmatického Myka zastánce větší čitelnosti a srozumitelnosti, což si myslím, že komiksu taky pomohlo. Tomáš mi vysvětil, že příběhy o mých dvou kamarádech samy o sobě nebudou fungovat, ale tím svorníkem jsem já. Že moje prožívání a účast je pro příběh zásadní, že se z toho prostě nemůžu vynechat.

Lidovky.cz: Ve výsledku kniha vyznívá hodně osobně, skoro jako částečná autobiografie, nebo vyznání.
Je to takové ornamentální vyznání mým přátelům, proč je mám tak ráda. Celý komiks je moje poděkování všem báječným lidem, které mám kolem sebe za to, jací jsou.

Lidovky.cz: Ty jsi původně začínala novinářka. Jak jsi se k té práci dostala, a proč jsi jí nechala?
Začala jsem pracovat v novinách krátce po gymplu, protože jsem se chtěla dozvědět všechno o světě a naivně jsem si myslela, že v novinách toho vědí nejvíc. Během té práce jsem se dozvěděla až moc... Ztratila jsem své iluze o tom, jak funguje společnost, politika, média. Zjistila jsem, že v novinách jsou zprávy hrozně krátkodeché, takže jsem komiksy začala kreslit i proto, aby moje věci měly větší dopad. Protože komiks je něco jako „meme“, lidi si to posílají, sdílejí, může to vyjít víckrát v různých médiích, ukázat na výstavě...

Lidovky.cz: Kdy ale přišel ten zlom, že ses rozhodla odejít z novin? Co ti nejvíc vadilo na novinařině?
V novinách mě to bavilo do chvíle, kdy jsem že se tam učím něco nového. Začínala jsem jako elév, pak jsem psala o komunální politice, dělala jsem editora v pražské příloze, pak jsem vystřídala další oddělení. V pětadvaceti jsem pochopila, že takhle to může jít dalších pětadvacet let let. A přišlo mi to málo, takže jsem se téhle rozjeté kariéry vzdala a vrhla se do nejistoty života výtvarného umělce na volné noze. Hrozně mě to osvobodilo. Od té doby, co jsem odešla z novin, jsem o dvě stě procent šťastnější. Odcházela jsem v době, kdy se noviny začaly bulvarizovat, pro vydavatele bylo důležitější, co noviny prodá než to, co je podstatné. Musela jsem psát články na objednávku, dělat kompromisy. Na jeden smysluplný článek připadlo pět dalších typu Zhubněte do plavek nebo Deset nejvlivnějších žen Česka. Byla jsem zlobivý zaměstnanec – chodila jsem za šéfem a ukazovala mu svoje ruce, že si je nebudu takovým psaním špinit. Taky mi vadilo, že noviny navenek prosazovaly liberální hodnoty, ale uvnitř fungovaly totalitářsky – vládla tam hrůzovláda, lidi se báli o posty, chovali se k sobě naprosto sociálně necitlivě. Poslední kapkou bylo, když vyhodili paní, která měla dva roky do důchodu. Přišli noví svazáci, jak jsem jim říkala, a snažili se všechno zefektivnit za každou cenu. Byli hrozně progresivní, mladí, nadějní, a kdo se jim nehodil, tak letěl... Neměla jsem žaludek se na to dívat.

Lidovky.cz: Tehdy už se rýsovaly tvoje sympatie ke squaterům?
Moje cesta ke squatterům nebyla přímočará – nejprve jsem byla členem dvou soundsystémů, v rámci nichž jsme cestovali a pořádali akce v různých autonomních prostorech všude po Evropě. Na squattech mě vždycky přitahovala jejich svobodná atmosféra. Krom toho mě vždycky víc bavili vostrý, zajímavý kluci než kravaťáci s bílým límečkem.

Toy Box: Moje kniha Vinnetou, obálka. Vydal Labyrint, 2015

Toy Box: Moje kniha Vinnetou, obálka. Vydal Labyrint, 2015

Lidovky.cz: Tvoje cesta z novin ke komiksu vedla ještě přes dvojí studium. Proč sis vybrala zrovna literární akademii a scénografii na DAMU?
Chtěla jsem studovat komiks a u nás není žádná komiksová škola. Potřebovala jsem se naučit kreslit komiksovou akci, což je vlastně dramatická situace, potom naučit se nakreslit postavy, což se taky na scénografii naučíš - převádět literární postavy z textu do obrázku, vizualizovat je. Na literární akademii jsem začala chodila už během práce v novinách. Studovala jsem tam interaktivní média a mediální komunikaci, ale vlastně jsem tam celou dobu, stejně jako na scénografii, navzdory různým zadáním dělala komiksy. Na scénografii říkali, že můj Macbeth vypadá spíš jako MacBatman, a že moje věci jsou moc komiksové, tedy zjednodušující. Ale já jsem to brala jako pochvalu, protože o to mi šlo. Potom jsem ještě chodila na AVU na figurální kresbu, tři roky čtyřikrát týdně, abych se naučila kreslit, protože na scénografii nebyla kresba tak kvalitní, jak bych potřebovala.

Lidovky.cz: Během školy jsi dělala dvě divadelní představení, jako první - Shakespearovu Bouři v klubu Cross v Holešovicích. Proč sis vybrala Shakespeara?
Zbožňuju ho, protože vytvořil svět, který není prvoplánový, ale velice strukturovaný a zajímavý. Ten text je natolik dobrý, že se dá dobře interpretovat. Když jsem dělala Bouři, nemusela jsem nic vymýšlet. Pro všechny věci, které jsem vyráběla ze skla a dřeva, jsem přímo šla do textu a vytáhla je přímo z něj. Proto mám ráda Shakespeara.

Lidovky.cz: Následovala Pustina od T. S. Elliota. Ta tě zaujala čím?
Myslím, že doba, ve které žijeme, je strašně fragmentarizovaná. Média nám sypou útržky zpráv, mluví na nás různě relevantními vzkazy. Chtěla jsem se obrátit k době, kdy tohle všechno začalo, což je vlastně počátek moderny před sto lety. A zjistila jsem, že Elliot v Pusté zemi poprvé zobrazil to, co žijeme teď. Pustina je plná citací starých řeckých pověstí, indických mýtů, Bible, pravěkých mýtů... Má svůj příběh, ale člověk si ho musí najít sám. V té době jsem začala dělat s videem, DJing, a tam jsme poprvé použili princip interaktivity, herectví s videem. Přímo na místě vznikal animovaný film a integrovalo se to s herci, což je princip podobný jako u laterny magiky.

Lidovky.cz: Chceš se ještě k divadlu někdy vrátit?
Určitě, protože v divadle i v komiksech se zabývám obdobnými tématy, jen střídám média. Mám pocit, že se ve spirálách přibližuju a zase oddaluju věcem, které považuju za krásné.

Lidovky.cz: Trvalo ti ale nějakou dobu, než jsi začala vyprávět vlastní příběhy...
Když studuješ nějakou školu, když začínáš tvořit, tak chvíli trvá, než sebereš odvahu a sebevědomí k tomu, že si začneš myslet, že máš na to, vyprávět svoje vlastní příběhy. Na DAMu jsme měli hrozně zajímavého profesora Alberta Pražáka, který mi říkal – Je to super, ale další krok pro tebe je, že do toho musíš jít víc sama, svojí osobností, musíš začít psát svoje vlastní příběhy, přestat jen interpretovat. Moje kniha Vinnetou je můj pokus následování téhle rady.

  • 0Diskuse
Hedvika  Petrželková

Autor

Hedvika Petrželkováhedvika.petrzelkova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Deník pracující matky
Deník pracující matky

Jaké to je, když jde žena do práce a otec zůstává doma.