17. listopadu 2010 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

S Máchou bych si prošel putyky,
říká spisovatel Placák v anketě LN

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Karel Hynek Mácha - plastická rekonstrukce básníkovy podoby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel Hynek Mácha - plastická rekonstrukce básníkovy podoby. | foto: ČTK
V úterý 16. listopadu uplynulo dvě stě let, co se v Praze na Újezdě narodil Karel Hynek Mácha, pokřtěný po pár dnech jako Ignác, což si pak v rámci vlastenecké módy zčeštil na Hynka; Karel přibyl jako důsledek módy pro změnu původně německé. Dnes na tom místě stojí nájemní dům U bílého orla, na jehož fasádě hlásá pamětní deska kdo ví proč chybné datum 15. listopadu 1810. Po sto letech jsme aspoň v této věci o den dále.

Mácha je - snad ještě vedle Boženy Němcové, možná Nerudy - jediný český klasik, který žije v našem mentálním čase. Nikoho jiného, opět kromě Němcové, si nejspíš nelze představit v reálném, byť jaksi přízračném hovoru s námi. Zároveň cítíme, jak je jeho dílo vzdálené naší době a jak on sám je složen spíš ze snových představ o něm.

Socha Karla Hynka Máchy na pražském Petříně

PRVNÍ DÍL ANKETY ČTĚTE ZDE:

Tato anketa, na kterou odpovědělo na třicet českých básníků a básnířek, je drobným příspěvkem těchto novin k jubilejnímu máchovskému roku. Je daleko spíše hrou a experimentem než vážným slovem k Máchovi, myslím však, že nepostrádá svou zajímavost. Jako její původce děkuji všem, kteří na ni odpověděli. Omlouvám se těm, kteří možnost odpovědět neměli, neboť jsem na ně neměl kontakt nebo je prostě opominul. Ty, které jsem svými otázkami nezaujal nebo i naštval, a pár jich bylo, nechť prominou.

ANKETA

1. Zkuste si představit, že Mácha vstane, sejde z Vyšehradu, potká Vás... a Vy mu máte krátce vysvětlit, co se s ním a jeho dílem po jeho smrti stalo a pak mu šetrně sdělit, kým je Mácha dnes.

2. A teď mu krátce řekněte, co znamená pro Vás osobně.

3. Mohl byste vybrat jeden verš z Máje a doplnit jej veršem vlastním?

Karel Šiktanc
1. "Nic zvláštního. Vše po českém (ale asi nejen českém) způsobu: neslyšen... pak střídmě zaslechnut... až časem díky Máji (kterému hlavně skrze krutý příběh tuatam trochu rozuměno), stále hlasitěji jmenován prvním českým básníkem - až klasikem, knížetem poezie české. A vposledku o tobě, hochu zlatá, dokonce velká crazyanketa v LN!!")
2. Pan Básník. Autor první velké české básně. V které je z rodné řeči naživu i pláč i přísaha. Modlitba. Prokletí. A ze slov píseň, kterou urozena země.
3. Loďky i bílé v břehu dvory -
věž - město - bílých ptáků rod -
a sladkých slibů dolyhory -
a nóbl branže doprovod...

Miloslav Topinka
1. Lieber Ignaz, neděs se! Všechno je jinak. Lori se ti provdala za policejního úředníka, s kterým po nějaké době odjela do Krakova a Lvova, Tyl, který ji zřejmě připravil o panenství, skončil jako bigamista, s více než o dvacet let mladší sestrou své ženy měli sedm dětí, ze Sabiny se stal "zrádce národa", kosti ti sto let po smrti raději převezli z Leitmeritz do Prahy a znova tě pochovali, tentokrát na Vyšehradě. Na Petříně ti postavili sochu roztouženého pěvce jako z cukrkandlu, chybí jen sladké cvrlikání hrdliček. Z Máje si lidi vzpomenou leda na "Byl pozdní večer – první máj – večerní máj - byl lásky čas", a "sem tam ještě někdo zakvílí," jak si již v roce 1936 povšiml František Halas, "Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!". Známější jsou teď tvoje intimní deníky, které už několikrát vyšly knižně, samozřejmě rozluštěné a bez oněch kdysi jen vytečkovaných pasáží. Ale jak už před téměř osmdesáti lety napsal Roman Jakobson, tvůj deník je "stejně básnickým dílem jako Máj a Márinka." A dodal, že kdybys žil dnes, lyriku by sis "ponechal pro intimní domácí potřebu" v šuplíku a "uveřejnil bys spíš deník." To nic, lieber Ignaz, to zas přejde.

Miloslav Topinka.


2. Tvoje zjevení se v české poesii lze srovnat jen s výbuchem supernovy. Ta úžasně zjitřená citlivost, nesmlouvavě důsledný postoj až na ostří nože, dotýkání se těch nejzazších hranic, zakázaných či neprozkoumaných oblastí, rozvírání trhliny v prostoru, to v české poesii předtím nebylo. Ani u Bridela. Právě to je mi blízké. Tvoje vidoucnost, žitá zkušenost, až do morku kostí. Světlo vnímané celým tělem. Stačí si přečíst tvůj záznam z lezení na Brenner, 18.srpna 1834, ve 4 hodiny ráno : "Hora se sněhem. Slunce vycházelo. Mlhy se honily. Oblaky krýly horu… Oblaky pode mnou. Sněhové hory. Oblaky u mě… Tma… Nikde žádný… Kamení padalo… Světlo. Zas tma. Lezli jsme na vrcholek. Podruhé. Visel jsem pod vrcholkem. Noha se třásla. Lezli dolu. Lezli s hory… Slezli jsme po prdeli."
3. Vybírá se těžko. Snad tedy hned z úvodu k 2.zpěvu:
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda, siný svit;
padá v neskončené říše,
svírá prostor, trhá nit.
Možná, že by šel přidat ještě verš:
Není kam se skrýt.

Tomáš Roreček
1.K.H.M.
Na tváři lehký smích...
Hluboký v srdci žal...
Sníh nocí májových...
Stvořený pro požár...
Ani labuť... Ani luna...
Ne... Ty´s byl
v kurníku kuna...
Dnes se ti kdekdo
hrabe v poklopci...
Ale dál žijem´...
Tví pohrobci...
3.Pokud jde o třetí bod... Na poslední desce Chinaski je song, který se jmenuje Artisté... V jeho rámci jsem použil krátkou básničku, kterou jsem už měl z minula... Vypadá takhle:
Byl pozdní večer...
První mráz...
Ten večer
ve mně umřela´s...

Tobiáš Jirous
1. První co bych mu řekl, že může být v klidu, přeraženej nos byl zapomenut a v učebnicích je malůvka chlápka, podle které ho na ulici nikdo nepozná.
2. Další věc, co bych mu řekl, že dneska chce bejt každej básník rocker, on pro mě byl první a nemusel se ani snažit. Doma bych mu pustil pár cédéček, (aby byl v obraze) a navrhnul mu, že spolu něco natočíme.

Tobiáš Jirous.


3. I w smutném zraku mém dwě wřelé slzy stály,
Co giskry w gezeru, po mé si twáři hrály.
Proč nejsou slzy studené
zchladily by mi tváře
tam kde nic není
dveře jsou odkryté
a tam kam bych chtěl jít
nejsou žádné

(citace z Máje je originál, tak jak byl napsán…)

Jaromír Typlt
1. KHM aneb Každému Hned Milencem. Lidé přesně toho typu, kteří by ho za jeho života přesvědčovali, aby tu svoji přepjatou poetiku nějak zlidštil, zmírnil, zpřehlednil, se dnes v Máchovi vidí. Buď dojatě horují "Mácha je náš", nebo popuzeně syčí "Mácha je můj, můj, jenom můj!" Nejživější pozornost je ale nadále věnována doplňování všemožných detailů do Máchova životopisu, protože se předpokládá, že by tím mělo vyjít najevo nějaké neobyčejně důležité tajemství. Nebo alespoň nějaká dosud nevyznačená turistická trasa, aby se mohlo vykročit "po stopách Máchových". Jenže celý tenhle národní folklór má v sobě něco tragického: zatím skoro nikoho za českými hranicemi se nepodařilo přesvědčit, že by měl být Mácha jedním dechem jmenován mezi největšími evropskými básníky své doby. Aby navěky nezůstal jen jakýmsi lokálním romantikem, kolem kterého se pěstuje roztomilý lokální kult. Na důvod není těžké přijít: básníku Máchovi se stal vězením jeho jazyk. To pro všechna ta zoufale nepřeložitelná "ou", "ů", "á", "el", bez kterých si jeho poezii nejde ani představit. A o tento typ odsouzenců se Amnesty International bohužel zatím nezajímá.

Jaromír Typlt.


2. Máchu vnímám jako příštího básníka. Protože to, co udělal s češtinou, se nestalo kdysi v minulosti. Děje se to pořád znovu a znovu "právě teď"– právě teď se něco mění v hloubi slov a vynořují se významy, o kterých nikdo předtím nic netušil. A budoucí čeští básníci to znovu pocítí, až se s jeho poezií setkají. Znovu si to prožijí, znovu je to nemine. Znovu zjistí, že právě teď chtěli napsat, co Mácha už dávno napsal.
3. a přišed k pahorku,
na němž byl tichý stán
dávno již obdržel –
do dávna prohrnul

Vladimír Křivánek
1. Hynku, vrať se do hrobu! Stal ses čítankovým autorem a z celé tvé velkolepé poezie žije v paměti dnešních generací jen několik veršů o plynoucích obláčcích, které se děti povinně učí nazpaměť, aniž chápou jejich uhrančivý a magický smysl. Stal ses cukrkandlovým básníkem lásky a celou dramatičnost a tragiku tvé životní existence překryl ten líbivý pseudoromantický kult milostného pěvce. A v dnešní době konzumu, líbivých cetek a pseudokultury, nejspíše většinu národa vůbec nezajímáš.
2. Pro mne zůstaneš prvním českým prokletým básníkem, stvořitelem moderní básnické řeči, zázrakem skutečné poezie.
3. Nemohl, ale nabízím místo toho zcela novou básničku, která vychází z Máchových veršů a je tichým dialogem s tímto básníkem: HLEDÁM LIDI
To nejsou lidi. To jsou loutky.
Bez srdce larvy. Plevel bytí.
Mrtví dřív než se narodili.
Jejich je doba. Ty jsi jiný!
Jsi plamen, který zžeh sám sebe.
Jsi vlnou, co svou tíhu hledá
uprostřed zátok Venecie.
Jsi lunou, která moře zvedá.
A nicota, tvá rodná máti,
ti sejme pouta. Jsi sám sebou!
K smrti své budeš putovati.
Červánky mraků budou blednout.
Tvá tvář je tichem vytesaná
do veršů, které krví mámí.
A srdce tvé je věčná rána…
Útěchu jakou kdopak dá ti?

Básník Ticho:
1. Máchu bych pozval na pivo a samozřejmě za holkama, pokud by jim nevadilo, že neplatí bankovní kartou, ale hrstičkou hravých oblázků, které si udrolil ze srdce. Řekl bych mu, že po jeho smrti se jeho poezie stala součástí nesmrtelné věčnosti, a že se s ní tedy stalo něco fantasticky mimořádného. Dodal bych, že i přesto, že jeho pábivý odkaz stál u zrodu státního svátku, je jeho poezie trvalou inspirací pro všechny romantické rebely tichova typu (jakýž paradox!). Jako důkaz bych přednesl ukázku z knihy Obchodník s nocí, narcis a netopýr: (ukázku možno zkrátit podle potřeby)
Utápět se rozkoší v mandlových vlasech? Utápět se rozkoší v mandlových vlasech dlouhých až po pás? Příliš hořké!
Byl poslední chmel, jak pardál hořký čas – pojď si nevybrat! O lásce šeptal motorest v dopisech frankovaných jemně zoubkovanou dálniční známkou v ranní chlad, i větroň v povětrných piruetách, co mezi satelity tiše hnal se k prudkým výšinám, srdce motor taktně takt taky tak, o lásce na trolej šeříku v něžné bázni pískal v šest třicet šest poslední ranní vlak. Letoun za sebou proudné srdce nechal, vlak dál a dál vášeň do kolejnic prudce tepal v dálkám vyznání. A z magnetofonové pásky mezi dřevěné sloupy chmelnice zaplétal se odevzdaný hlas na volebním lístku lásky, jen uzavřete sázky na štěstí. Dokonce i zamilovaný ďábel to takhle nechal, jen ten, kdo život měl nazmar, neboť nemiloval, jen ten kysele se vztekal.

Roman Szpuk
1. Vida, tak jsem Tě přece potkal, Hynku. Přál jsem si urazit s tebou pár mil, ale ne tady v Praze, ale třeba cestou na vrchol Milešovky. Radím Ti, dokud je noc, zabalit to tu a zmizet do polí, pěšky směr Litoměřice. V padesáti už ale celou trasu nonstop neudělám, budeme muset nocovat někde pod širým nebem. Uplynulo už tolik let, cos tu trochu po beethovenovsku rozerván putoval proti vichru. Život od té doby zrychlil a zpovrchněl. Neumíme se ztišit a jsme přežraní. Vysedáváme u počítačů, civíme na mobily, žvaníme o politice a fotbale, ne, neptej se mě, co to je. Možná bychom Ti Máj vydali i dneska, ale slávy bys s ním moc nenadělal. Vyšel by na mizerném papíře a pak by na něj celé měsíce padal prach u Kanzelsbergera. Ale měl jsi to štěstí, že jsi žil v jiné době. Ptáš se, kým jsi dnes? Inu, klasikem. Děti se Tě učí ve škole zpaměti a jen několik blouznivců tě následuje po Tvých Hradech spatřených a čte si za deště Tvé nesmrtelné verše. A literární vědci si "camlají" rozum. Dokonce i film na téma Tvého Máje natočili, podle svých představ samozřejmě. Dnes převzal moc nad slovem obraz a ten musí šokovat. Nevím, jak by ses s tím srovnal.
2. Pro mne jsi vzorem putujícího poety, toho, kdo prožívá krajinu a její paměť za chůze. Jako existuje poutník duchovní, který se modlí kroky, tak existuje poutník básnický, který se svěřuje cestě svými slovy. Jsi mistr formy, virtuóz, pravda, některé tvé rýmy jsou dneska už směšné, ale co na tom? Téma Máje je archetypální, silné, lomcuje mnou. Snoubí se v něm lyrika s epikou, podobně přízračně jako u Erbena, a na podobnou výpověď čeká má žíznivá čtenářská duše. Do toho pohoří, které důvěrně znám a v němž jsem nachodil tisíce kilometrů ve dne i v noci, hlasy neživé přírody i bolest mizícího mládí, které už dávno vyprchalo někde za mými zády! Co dodat? Jsi mi ve své poezii půlnočním přítelem, tím, kdo mi rozumí a kdo mi píše důvěrné psaní. Nevýslovně mě však sere, jak jsi zacházel se svojí Lori. Nemyslím si, že když je někdo génius, musí se chovat ke svým blízkým jako despotický idiot.
3. Proč rukou otce vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
V slatinách líčím na růže,
v kůře čtu jizvy běsů.

Miloš Doležal
1. Patrně o žádném jiném českém básníku nebylo napsáno více než o Máchovi. Víme, kolik toho na cestách vypil, koho, kde a jak miloval, nad jakou očnicí byl zraněn, proč si nechal v Benátkách čistit boty, čteme detailní rozbory jeho veršů, a intimních deníkových zápisů; přetahovali se o něj surrealisté, metafyzici, historičtí materialisté i vlastenečtí kýčaři, odvrhli ho omezení Tomíčkové, ale později i Ladislav Klíma a Otokar Březina. A dnes? Mácha jako Jan Křtitel české poezie. Neklidný duch podivuhodně blízký naší roztěkané době.
2. Představuji si ho: dandyovský kumpán v knajpách i bloumající samotář po hradních zříceninách, vášnivec i žárlivec, náladový, iracionální i systematicky pedantický, do sebe pohroužený, s pláštěm s červenou podšívkou a sešitem v kapse, se silným znělým hlasem (zpevněným z divadelního jeviště). Stejně jako Erben, Němcová, Deml, Holan, Zahradníček, Reynek... Bez nich by byl náš prožitek, vidění a jazyk chudší, ospalejší i matně provinciální, okresní. Žili bychom v obci bez proroků, což je něco jako pec bez ohně. Přestože zakletí v českém jazyce a takřka nepřeložitelní, jejich osobní tonalitou a barevností obohacujeme - i když nenápadně či plaše - prožitek společné evropské kultury.
3. Spíš mne teď napadají "máchovské" verše Karla Zlína: "Přichází podzim a s ním/nejistý zítřek a dlouhá noc."

Pavel Šrut
1. Zkouším si představit, že Mácha vstane, sejde z Vyšehradu, potká mne...ale já ho nepoznám, protože ani on sám by sebe nepoznal v tom množství svých zidealizovaných a zbronzovatělých podob, takže bych ho minul, stejně jako jsem se s ním míjel po celá svá gymnasiální (pardon jedenáctiletková) léta, kdy mi byl vnucován jako povinná literatura. Dokonce i později, kdy jsem býval udoláván prvomájovým rozhlasovým a televizním "láskyčasem".

Pavel Šrut


2. Tedy krátce a osobně: Máchovo dílo jsem přečetl až někdy v pětadvaceti a je pro mne nepovinnou a nejubilejní četbou.

Vít Kremlička
Ondyno jsem za mlžného podzimního večera zavítal pod staroslavný pražský Vyšehrad s tím, že si v krčmě "Na slupi" dám jedno podskalácký bahno.Vejdu do lokálu - a co vidím? Ten bujný vlas, kosmatý vous - ne, nehledím na sebe! - v poutnické peleríně tam popíjí bahnisko sám Karel Hynek Mácha, věrojatný klasik a hned mě zve k hovoru! Slovo dalo slovo, načež KHM říká:Co novýho?, a já mu říkám: Všechno při starým.Z tebe dělají akademickou modlu - hotový kult osobnosti, a nás živé berou zkrátka, by se vyvlékli z odpovědnosti vůči kulturnímu statku.Přitom pěstíme národní řeč i mysl čtenářstva. Mácha povídá: Děsný.A já mu řikám: Ale ten tvuj Máj celkem hovězí čtivo, jednou jsem ho na vandru přečet´ u vohýnku. Načež Mácha řiká: Dost dobrý, tak to si od tebe taky nějakej flák přečtu.Načež jsme strávili družný večer, potom přišly ještě nějaké kámošky, no co vám budu vykládat.
Tenhle verš všichni dobře znaj´:
Byl pozdní večer - první máj

Lubor Kasal
1. Domysleme tu situaci prakticky. Asi by mu bylo divné, proč vylezl ze hřbitova vyšehradského, nikoliv litoměřického, kam byl původně pohřben. A poté, co bych tuhle záhadu pokud možno co nejvěcněji a nejstručněji vysvětlil, by mu určitě všecko došlo. Kdybych totiž tomu šestadvacetiletému mladíkovi řekl něco ve smyslu "Ty jsi pantáta všech českých básníků, zanechals nám tu grunt, jejž se pokoušíme se střídavými úspěchy vzdělávat již téměř dvě stovky let", tak by to sice byla pravda, ale takovéhle debaty s básníky většinou nikam nevedou. Poezie je přece to, co teprve bude, a ne to, co už bylo, jak ostatně právě Mácha dokládá víc než výmluvně.
2. No, hochu, znamenáš pro mě opravdu hodně. Hlavně se mi líbí, jak se vlamuješ do jazyka a umíš odhadnout, kde přitlačit a kde ubrat, a neprdíš pod duchnu a ten 3. zpěv se ti fakt poved a… A teď už toho necháme a budeme se bavit o něčem jiném, protože šikovní mladí básníci se musí chválit jen střídmě, jinak nám zpychnou, začnou si myslet, že jsou mistři světa, a nic kloudného z nich už nevypadne, což by v tvém případě byla dost velká škoda.
3. Cituji poslední tři verše z poemy Jám (1997), kterou jsem napsal podle poemy Máj (1836): "Bez konce láska je / a není / Bez konce osamění"

Zora Šimůnková
1. Máchu potkávám na Petříně, říkává, že se mu tam líbí víc. Hlavně tam za každého ročního období chodí milenci, a má na co koukat. Když jsem ho viděla naposledy, rozčiloval se, co to má na sobě za ohavnou žlutou košili, že žlutá mu nikdy nešla k pleti. Když už má být za reklamního panáka, radši by na sobě měl nějaký extravagantní plášť a černý širák. To máte těžký, Karle Hynku, povídám. – Dneska už nikomu není nic svatý. Mohlo být hůř. Na té vaší soše se mohla vyřádit například firma Primeros. Stejně se obecně nejvíc ví, jak jste s tou Lori…u kamen. Málo jste to zašifroval, Karle Hynku. Málo. Ale, rychle jsem dodala, protože najednou zprůsvitněl a začal se rozplývat, - začátek Máje zná každý správný intelektuál…A tenhle rok jste úplně trendy, teda do huby, s prominutím, si vás bere kdekdo, chrlila jsem ze sebe rychle, protože z básníka byl už vidět sotva mlhavý obrys, - když máte těch 200 let. Chystají se celonárodní oslavy, i pan prezident má nad nima patronát…Ale to už Mácha neslyšel. Zmizel, jako by nikdy ani nebyl.
2. Vzhledem k tomu, že matka přednášela na FF UK asi padesát let českou literaturu, a to zejména 19.století, je Karel Hynek Mácha něco jako můj fiktivní sourozenec. Vyrůstala jsem s ním, a to doslova. Coby miminku mi táta podkládal údajně hlavu také Májem.
3. Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
milého vyhlíží, na město hledí.
Přišel. Byl kovaný romantik.
U sochy nejdřív tu děvu políbil,
pak teprv sundal z ní punčochy.

Zbyněk Hejda
1. Osud Máchova díla po jeho smrti bylo bezpřostřední odmítnutí Máje většinou vlasteneckých spisovatelů. Báseň Máj byla pro cíle obrozeneckého vlastenectví nepoužitelná. Nebylo tomu tak, že by jí neporozumněli. Poruzumněli jí, ale pro autorovu bezohlednost k užitné hodnotě poesie se jim jevila jako škodlivá. Erben, který Máchu považoval za člověka výstředního ba skoro nepříčetného, měl ještě jiný důvod k nespokojenosti s Májem. Napsal polemickou báseň Záhořovo lože, kde Vilémovu hrůzu z nicoty věčnosti nahradil Záhořovou spásou.

Spisovatel Zbyněk Hejda.


Dnes se k Máchovi hrdě hlásíme. Jenže ten, ke komu se hlásíme, není autor Máje. Viditelným obrazem toho je Myslbekova socha na Petříně : úhledný mladík, čichající k bezu, kolem něhož se na 1. máje schází mládež, která snad z celé básně bere v úvahu jen první čtyři verše.
Jak málo se Máchovu Máji rozumí, ukazuje se na recitování této básně. Herci a jiní, kdo se do toho pouštějí, nerespektují, že většina veršů je v jambickém rytmu a že recituje-li se jambicky, verše zpívají. Tak jsem naposled slyšel Máj v podání E. F. Burianova voicebandu. Ale to už je dávno.
2. Jako gymnasista jsem objevil a s nadšením přijal Jakobsonovu stať Co je poesie. Tam Jakobson v souvislosti s myšlenkou, že tématem poesie může být cokoli, píše, že dnes by Mácha některé lyrické básně strčil do šuplíku pro svou soukromou potřebu a vydal by Deník. Tak se stal Deník předmětem mého zájmu. Máj, ten nádherný zpěv, mi objevila až recitace už zmíněného E. F. Burianova souboru.
3. Obraz co bílých měst u vody stopen v klín. (Mácha)
A deště času myly, smyly
Obrazy bílých měst a vsí.
Tak tady jsme : několik básníků, co zbyli
A potulující se psi.
(Z.H.)

Petr Placák
1. Jelikož mě vždycky zajímali spíš sami autoři, než jejich díla, tak bych se s ním o tom vůbec nebavil. Potom bych ovšem preferoval, aby se přitom setkání nepsal rok 2010, ale 1835, třeba, a to bych pak Máchu žádal, aby mě protáhl jeho oblíbenými pražskými putykami, přičemž bychom se domluvili na pěší tůru – ve všední den, mimo sezónu, kamkoli.

Petr Placák


2. Pro mě znamená spojení s češstvím, které se jinak často jeví nesnesitelně. Jemu bych to ale neřek.
3. Čekan s kolem
"Mrtvému rakví budu já."
Žáby z bažiny
"My odbudem pohřební zpěv."
Vichr po jezeru
"Pohřební hudbu vichr má."
Měsíc v zenitu
"Já bílý příkrov tomu dám."
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
"My na pohřební přijdem kvas."
Sbor duchů
"Již je den, již je den!"
"Půjdeme lesem," přiťukli si půllitrem, "živáčka nepotkáme…"
"Kvá kvá kvá, lesem se ponese kvákání žab," kvákl Peňás.
"Hů hů hůůů, sýček nám odhouká čas," zahoukal Topol.
"Čivrlí, čivrlí, zní sojčí volání," chytil se Stoilov za nos.
"Gró gró gró, ukloní se bráškové krkavci," řekl Placák.
Celí nedočkaví, plni radostného očekávání vyrazili na ten výlet.

(z eposu Hotel Svidník)

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Pracovník skladu

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na Lidovky.cz