7. června 2009 11:38 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

S 'Waldou' jsme si rozdělili
fanynky, vzpomíná Karel Gott

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 13Diskuse
Karel Gott s Waldemarem Matuškou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel Gott s Waldemarem Matuškou. | foto: ablReprofoto
PRAHA ROZHOVOR K Waldemaru Matuškovi jsem vzhlížel jako k inspiraci, říká Karel Gott, který ve čtvrtek v O2 Areně začne oslavovat svoje červencové sedmdesátiny.

Ještě se na pultech ani neohřálo trojalbum jeho 70 největších hitů a Karel Gott už hrdě ukazuje maketu luxusního kompletu šestatřiceti CD. Pro ctitele zpěváka, který se na špičce zájmu nejen českého publika udržel celých pětačtyřicet let, se chystají albové hody. Například reedice všech desek, které mu Supraphon vydal od roku 1964.

LN Na koncertě k sedmdesátinám Waldemara Matušky před sedmi lety jste svého celoživotního kolegu a rivala v přízni publika zval na své jubileum. Bohužel na něm bude chybět. Byl pro vás jen konkurencí, nebo také inspirací?

Možná, že kdyby Walda nebyl tak dobrej a tak populární, třeba bych byl na sobě tolik nepracoval.

LN Jeho popularita byla trochu jiná než vaše…

V jeho případě šlo o to, že se většina národa s takovým otevřeným, upřímným typem chlapa identifikovala. To byl jeho úspěch a já k němu vzhlížel jako k inspiraci: udělat na sobě něco, abych to taky tak jako on uměl s publikem. Přitom mi záleželo na tom zůstat svůj. Nemůže být už nikdy druhej Walda. Nebude. A to jsem věděl už tenkrát. Kdyby někdo chtěl být jako on, lidi ho nepřijmou. I já to zažil, byli zpěváci, kteří chtěli zpívat jako Karel Gott, „dávali“ tam ty tóny stejně – ale nejde to. Člověk musí být svůj. Když zazní z rádia první takt, musíte si okamžitě říct, to je Gott, to je Matuška.

LN V čem jste se podle vás nejvíc lišili?

On byl baryton, já jsem tenor. On byl neškolený baryton, ale měl ten neuvěřitelný dar, že u něj nikdo akademičnost nepostrádal, vůbec to nechybělo. Jeho hlas byl lahodnej, měl krásné harmonické barvy, a v době, kdy byl hlasově na špičce (každý z nás má hlasové vrcholy, a pak později se řekne – jde víc po textu, po výrazu, do hloubky) – to mohl jít i do tenorových výšek. A vůbec o tom nepřemýšlel, jestli ten tón správně kryje, jestli je podepřený – vůbec ne. Zpíval živelně a to lidi vycítí.

LN A vy?

A já jsem zase piloval každičkou notu, vydřel jsem to, vyšperkoval, všechno jsem si radši připravil, i ty řeči na pódiu. A pak jsem zjistil, že lidi se u Waldy chechtali věcem, které říkal na jevišti a na které já bych si netroufl – v tom mám jakési záklopky. Říkám si, Karle, tohle když řekneš ty, tak to nevyjde, tohle lidi odpustí Waldovi, takovou určitou kovbojskou drzost, jak to tam do nich pálil, ale tobě nesedí.

LN A jak to tedy bylo, měli, nebo neměli jste se rádi?

Lidi si mysleli, že když jsme na scéně soupeři, nemáme se rádi – to nebyla pravda. Inspirací pro mě tedy určitě on byl. A opakuju: kdyby nebyl Walda tak populární a tak dobrej i v kontaktu s publikem, v tom, jak to s ním uměl, tak bych možná na sobě tolik nemakal. Ale ve skutečnosti za scénou jsme si podali ruce. Ukázali jsme, že můžeme i spolu zpívat, vzpomeňte na naši silvestrovskou operní směs z roku 1974, ta je podle mne neopakovatelná. A udělali jsme i jiné kousky, zpívali jsme písničky toho druhého, a mělo to velký ohlas. Věděli jsme oba, že my dva vlastně konkurence nejsme.

LN Protože jste každý působil na trochu jiné publikum?

Vlastně to byl dvojí druh publika, hlavně ženského. O chlapech si myslím, že jednoznačně brali spíš Waldu, jako parťáka. Ale ženské publikum jsme si rozdělili. Zatímco on na to šel přímo, měl obecenstvo, které chce takového chlapa, a chce od něj slyšet to vyznání rovnou, ode mne se čekalo nejdřív trochu pohlazení, jakýsi příslib.

LN Tenhle postup jste si hned zkraje vydedukoval sám, nebo vám jej někdo poradil?

Měl jsem výborného učitele profesora Karenina. A ten mi říkal – buď rád, že máš okrajové rejstříky na hlasivkách, že zpíváš právě jimi a ne celým tělem. To máš taky od pánaboha, já bych tě to ani neuměl naučit. Jdi na to pomalu, a až na konec to rozbal. Nechoď na ně přímo, někde tam musí ten vrchol být, ale ne hned. Takže, když to shrnu: Walda byl pro mě učitel v tom, že jsem mohl sledovat, jak on to umí s publikem, a Karenin zase v taktice mého zpívání.

LN Začínal jste s rock’n’rollem, ale pak jste se přiklonil k poloze spíše lyrické. To byl záměr, nebo to prostě tak vyšlo?

I když jsem si zpečetil image lyrického tenora, to neznamená, že takový jsem ve skutečnosti. To je opravdu jenom obraz, jaký se udržuje všude ve světě – každý jsme zkrátka v nějaké přihrádce. Ale třeba rock’n’roll, ten ve mně prostě je, to lidi musí cítit. I když pohybově asi ne. Ale taky jsem se ho musel naučit tancovat, aby mně ti kluci ve Slovanském domě nebo Radiopaláci na čajích, kam jsme chodili, neřekli – hele, ty sem nechoď, ty k nám nepatříš, k tomu rock’n’rollu se nehodíš, najdi si jinej sál.

LN Ale nezůstal jste u něj…

My byli, jak známo, v té bipolární světové politice na straně východní, kde kromě jiného nebyly k dostání západní desky. V té smůle to bylo pro nás vlastně i štěstí, protože jsme měli možnost – nebo to spíš byla nutnost – suplovat nebo nahrazovat, co tu nebylo. Já tak zpíval všechno od jazzu s Karlem Krautgartnerem nebo Rudolfem Roklem a mám podobně jako i jiní kolegové z té doby na repertoáru spoustu rozmanitých věcí i ze světové produkce.    

LN Tehdy se však moc nehlídala autorská práva…

Práva tenkrát vůbec nikdo nesledoval. To jen když byla nějaká hodně zajímavá věc, o kterou mělo zájem víc interpretů, tak to byl trochu závod. Bylo jen otázkou, kdo doběhne do Supraphonu dřív. Řeknu příklad: píseň The Winner Takes It All autorské dvojice Benny Andersson a Bjorn Ulvaeus známe v podání Heleny Vondráčkové A ty se ptáš, co já. Já měl nádherný text od Pavla Kopty Vítěz mává, řekl bych, že byl bližší originálu, ale doběhl jsem o půl hodiny později než Helena. Takže já si ji zazpíval jen jednou, v roce 1980 na vánočním koncertě. Bylo by určitě zajímavé, kdyby někdo zasvěcený ty texty porovnal…

LN Takže existují tituly, které nemůžete převzít do repertoáru?

Zrovna u této písně to nejde, pokud tu nebude uveden muzikál Mama Mia v české verzi. My sice máme hotovou nahrávku s velkým symfonickým orchestrem, ale i kdyby se ten muzikál tady hrál, není jisté, že zrovna naše verze by se uplatnila, jistě by se uváděla ta, která by vznikla pro muzikál…

LN Je něco, čeho jste chtěl dosáhnout, a nepodařilo se to?

Nemůžu si na nic stěžovat, i když možná někdy něco mohlo vyjít i jinak. Dozvěděl jsem se například, že když Tim Rice chystal Evitu, dostaly se mu do rukou mé nahrávky, ten hlas jej zaujal a napsal do Polydoru v Hamburku, že by je tenhle zpěvák zajímal. Oni nemohli udělat nic jiného, než že napsali na tehdejší československou agenturu Pragokoncert, a odtamtud se jim už nikdy nikdo neozval. Možná to mohla být jistá příležitost, posun do jiných sfér, ale těžko říct. Nemyslím, že bych měl něčeho litovat. Přesvědčil jsem se, že když si člověk něco umíní a soustředí se na nějakou myšlenku, má cíl, nakonec ho dosáhne. Já byl dost velký blázen na to, abych si vždycky naplánoval něco zdánlivě nesplnitelného, a ono to vyšlo.

LN Například?

Třeba že budu zpívat v Las Vegas. Přinesl jsem do fabriky do ČKD desku Live from Las Vegas – kluci, to si pusťte, to je úžasný, ta atmosféra, tam já budu jednou zpívat. A oni chodili a říkali, hele, to je magor ten Karel, on se už vidí v Las Vegas. A za deset let přesně jsem si tam jel zazpívat. Nebo: viděl jsem poslední Elvisův koncert, to bylo v Memphisu – za měsíc po tom Presley zemřel. Měl jsem z toho koncertu kazetu, ještě véháesku, a říkal jsem, s tím jeho sborem budu jednou zpívat. Všichni si ťukali na čelo, myslí to vážně? A za dva roky jsme hráli v Nashvillu – a já s vokalisty Elvise Presleyho, s The Jordanires, zpíval.

LN Také jste dostal několikrát „lano“ zůstat v Americe. A nevyužil ho…

Tehdy v Las Vegas přišly hned tři super nabídky, jedna například od manažera Harryho Belafonta, a všechny měly společného jmenovatele. Zůstat v Americe, na starý kontinent už vůbec nejezdit, vstoupit do tamních odborů, být Američanem se vším všudy a pořád při ruce… To jsem nemohl udělat.

LN Přestože jste v Las Vegas i Nashvillu měl opravdu velký úspěch, o kterém se doma ani moc nevědělo?

On se tady úspěch moc neprezentoval, ani když se například v Rusku prodalo pět milionů mých desek, úspěch na trhu nebyl v módě. Ale je to pravda. Hned první návštěva v Nashvillu v roce 1979 byla úžasná: potlesky vstoje, pozvání do celonárodní televizní show, zpíval jsem tam Love Me Tender a ve studiu jsem zažil otevřený potlesk, a ti další zahraniční hosté festivalu na mě koukali, jak jsem to dokázal, že mě do té show vůbec pozvali. V osmdesátém prvním roce znova pozvání, znova v televizích a stejně tak potom v osmdesátém osmém.

LN Jak jste se tehdy cítil v americké televizní show?

Tam se zpívá jenom živě – v pozadí jsou kromě jiného i podmínky odborů, protože když zpěvák zazpívá na playback, v tom okamžiku přijde pár muzikantů o práci. Takže když Láďa Štaidl prosadil, že se mnou bude v té televizní show hrát jeho šestičlenná kapela, producent musel zaplatit odborové unii jako pokutu šest honorářů pro hudebníky. Všechno bylo živě, samozřejmě s interview. Mluvili tam jižanskou američtinou, takže jsem většině otázek nerozuměl, ale naučil jsem se to, co mi radil Miroslav Horníček – odpovídej, co víš, a ne, na co se tě ptali. A prošlo mi to.

LN Uplynulo hodně let, zpíval jste po celém světě, ale nejvíc „doma“ jste v Německu. Je to pro vás otázka trhu, nebo i něco víc?

 Já bych řekl, že jsem žil dva životy, v Německu jen asi o sedm let později. Čtyřicet let na německé scéně se slavilo před dvěma lety. Polydor mi k té příležitosti vydal dvojalbum. Je tam můj druhý domov, tolik přátel, kolegů, produkcí, lidí, kteří na mě stále chodí. To samozřejmě neznamená jenom, že platím dvoje daně. Můj život se tím vlastně zdvojnásobil. A obohatil.

  • 13Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Najdete na Lidovky.cz