Nebyl to, věru, hezký čas. V normalizačních letech se pomníky v naší metropoli stavěly i nadále, ale o kvalitních uměleckých dílech lze hovořit jen stěží. Mělo to několik důvodů. V té době už definitivně odešla generace školená za první republiky. Mnozí z těch mladších, ale kvalitních sochařů byli odstaveni z politických důvodů. Jiní zase o tento typ zakázek ani nestáli, ač by úkol asi zvládli lépe než úzká skupina kariéristů, která se naopak drala dopředu.
Ta si navíc všimla, že Praze chybí pomníky různých komunistických lídrů a funkcionářů, a tak se hned dala do práce. Nejčilejší byl kvadrumvirát Jan Hána, Jan Simota, Miloš Axman a Josef Malejovský. Ti doslova opanovali domácí scénu: stali se předsedy Československého a Českého svazu výtvarných umělců (občas se v těch funkcích „demokraticky“ prostřídali), profesory a rektory na vysokých školách a držiteli titulu „národní umělec“.
Není pak divu, že zakázky získávali buď přímým zadáním, nebo ve zmanipulovaných soutěžích. Ani jeden z nich přitom nebyl kvalitní sochař. Aby se neřeklo, občas něco přenechali dalším, ovšem i ti byli samozřejmě prověřenými straníky a funkcionáři, zpravidla nositelé o něco nižšího titulu „zasloužilý umělec“. Plastiky, které tak vznikly, srazily kvalitativní úroveň prudce dolů. Pokud však nezobrazovaly zprofanované osoby, jako byl Gottwald nebo Zápotocký, zůstaly na svém místě dodnes.
Josef Malejovský byl autorem nepodařeného pomníku Bedřicha Smetany. Místo, kde socha stojí, je přitom excelentní-Novotného lávka nad Vltavou. Proti „sáňkujícímu Smetanovi“, jak se soše záhy začalo říkat, protestoval tehdejší šéf České filharmonie Václav Neumann, ale bylo to marné. Jan Simota vysochal Milicionáře na tehdejším náměstí Lidových milicí ve Vysočanech (dnes náměstí OSN; plastika odstraněna), dále prezidenta Antonína Zápotockého na stejnojmenném žižkovském náměstí (dnes nám. Winstona Churchilla, jehož plastika nahradila výše zmíněné dílo).
Šverma jako ramínko
Simota byl rovněž autorem pomníku Jana Nerudy na Petříně, ten je tam dodnes. Jan Hána zase zhotovil Simona Bolívara, jenž dosud stojí v parku před bubenečským hřbitovem. Zmíněná čtveřice se ovšem činila i mimo Prahu, kromě toho se soustředila i na jiná témata, než jsou pomníky. Z dalších soch je třeba zmínit Jana Švermu na předmostí po něm tehdy pojmenovaného mostu přes Vltavu (dnes opět Štefánikův most). Autorem umělecky slaboučké plastiky, přezdívané lidem českým „ramínko na kabáty“ byl Antonín Nykl.
Socha Jana Švermy (přezdívaná Sypání ptáčkům či Ramínko na kabáty) byla odhalena v roce 1963.
Miloslav Šonka byl zase autorem Julia Fučíka, příznačně umístěného před areál bubenečského Výstaviště - tehdy ovšem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Obě sochy dnes najdeme u pohřebiště sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech. Pomník Klementa Gottwalda stával nedaleko od Švermy na nábřeží. Opět sochařsky druhořadé dílko Viktora Dobrovolného z bílého vápence lidé přejmenovali na „Hopkirka“ podle postavy populárního ducha z britského detektivního seriálu. Po revoluci mu studenti natřeli ruce červenou barvou, později byl pomník odstraněn.
Dočkal se i Lenin, tentokrát v podání Ludvíka Kodyma. Ten stával na náměstí VŘSR (dnes opět Vítězném). Konečně další prominentní sochař totalitní éry Zdeněk Krybus vytesal maršála Koněva pro náměstí Interbrigády. Ten zůstal na původním místě.
Často slýchávám - zejména od cizinců - otázku, zda by nebylo lepší konečně přestat s naším národním sportem a staré - byť třeba blbé - pomníky nechat na původním místě, doplněné o nějaké údaje, které by poskytly o dané postavě relevantní informace.
Temné dějiny
Zní to rozumně, na druhé straně představa, že se budeme muset stále dívat na temné postavy našich dějin, a ještě v tak mizerném pojetí, mne vede k závěru, že je asi lépe normalizační plastiky sice neničit, ale soustředit na jednom místě. Kdysi jsem navrhoval prostor pod Stalinovým pomníkem, kde je velká síň bez využití. Vedle hromady atomizovaného generalissima by mohly tyhle figury stát pěkně jedna vedle druhé. Ztmavlý betonový bunkr by byl pro ně asi tím nejvhodnějším prostředím.
