Schmitzerova narubyshow

„Já už jsem to dlouho nehrál,“ říká skoro u každého kousku, hrábne do své dvanáctistrunky, zkouší to - a opravdu mu to moc nejde. „Je to, jak vidíte, opravdu velmi volné a doporučuji spíš pít než poslouchat...“ Volbu desky kiksů vysvětluje faktem, že neměl nový repertoár, a měl natočit CD. A mezi řečí si lze domyslet, že posluchači svérázného samorosta mezi písničkáři jsou nejen tolerantní, ale také už zhýčkaní a hned tak něčím se jim člověk nezavděčí. „Když řeknete, že to bylo docela dobrý, tak mi moc neposloužíte. Když budete říkat, to bylo tak blbý, člověče, to se jen tak neuvidí, tak tím mi získáte zase vyprodaná hlediště,“ nabádá účastníky nahrávky, protože je přesvědčen, že lidi chtějí vidět vždycky něco výjimečného a při solidní kvalitě by mohli taky zívat.

Půvab nechtěného
Půvab nechtěného S Jiřím Schmitzerem se ovšem člověk nenudí ani chvíli. K smíchu je hra, zpěv i doprovodné slovo. Nejen totiž to, co popřípadě zahraje/nezahraje, má půvab nechtěného, ale i jeho komentáře jsou neopakovatelné. Tentokrát mají možná větší prostor než samotné písničky, protože z těch většinou dojde jen na útržky. Také jeho tápání v melodii i ve slovech, s nímž se strefuje do správného tvaru, je mimořádně sympatické. Není přitom nutné propadat iluzi, že všechno je improvizace. Nepochybně však Schmitzer - chytrý autor, velmi dobrý herec a inteligentní interpret - své autentické zkušenosti uvěřitelně zhodnocuje. S výrazem hráče pokeru vypráví tenhle drsňák o potůčku, který bublá („Já jsem skládal i písně pro děti, ony se dětem vůbec nelíbily, ale to mi nevadí - chtěl jsem, aby tam byli ptáčkové, zvířátka, sluníčko, větříček...“).

Některý kousek zkouší zahrát opakovaně, když to nejde ani na třetí pokus, vyhrkne: „Já vám to řeknu slovy,“ a převypráví, stejně roztomile nešikovně, obsah písničky. „Jako že pes běží přes most a v hubě drží maso a to mu spadlo do vody a pes vyje blues.“ Zkrátka show naruby se vším všudy.
Pokud náhodou něco dohraje až do konce, suše utrousí, že tohle tedy na té desce asi nebude. A předem shodí možnost, že by se mu něco povedlo. Posluchač se permanentně baví, náhle mu ale zatrne, když Jiří Schmitzer vpašuje do lehkého večera mrazivě upřímnou píseň Rodina. To ale nic nemění na faktu, že nápad s kiksy, jenž na počátku byl možná jen z nouze ctnost, vydavateli i producentovi vyšel stoprocentně.

Sbírka kiksů živě z Balbínky „Nejslavnější obrazy planety (Například ten, co je v New Yorku, ale nevím přesně, kde je a jak se jmenuje, ani kdo jej nakreslil. Vím jen, že je na něm park s lidmi.) nesou disproporční chyby. Nebo ten, jak je na něm chlap, co v ateliéru maluje ženskou, má špatnou perspektivu. Je to kiks, ale když se na to díváte, je to správně. A to už vůbec nemluvím o těch, kde nepoznáte, kde to oko správně mělo být...“ (J. S. v bookletu)