Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

SCHNEIDER: V táboře a číslování problém nespočívá. A pryč s monokulturou

Názory

  13:46
Xenofobie se projevuje z principu tím, že člověk se bojí něčeho, co nezná. K tomu musí mít ale dušičku již trochu nakřáplou, kudy ten strach vnikl, usídlil se a jen čeká na svou příležitost.

Policisté na vlak s uprchlíky čekali. foto: ČTK

Pavouci, anakondy, žraloci, ptáci, mravenci, včely, geneticky modifikované příšery, nestvůry z vesmíru, stvůry z podzemí, sucho, voda, duchové, hořící mrakodrapy, topící se lodě, davy lidí, žádní lidé, jaro, léto, podzim, zima - dobrý den, doktore Chocholoušku, máte se dobře, jak se mám já?

Jedním z průvodních jevů xenofobie jsou zvýšené emoce, které jsou zase nakažlivé a přenosné na lidi i původně nikoliv xenofobní, jimž jsou ale schopny při delším působení ty dušičky poškodit, pak v nich vzniknou ty trhlinky, a tak dále.

Proto je dobré si dát mokrý ručník na hlavu a totéž ordinovat svým bližním, milým a komukoliv. A taky skotské střiky. Neboť, jak říkala jedna sekretářka, sloužící ve zpravodajské službě, „nejhorší smrt je z úleku“.

Zklidnění emocí by se pak mohlo příznivě projevit jak ve střízlivějším hodnocení situace, tak i ve střízlivějším slovníku, který by se vyhnul samozápalným tématům a pojmům.

Svět byl například rozčílen tím, že české orgány nechaly uprchlíky značkovat fixkou na ruce. Hned jsme tu měli analogii s holokaustem. Naštěstí ale někteří klidem obdaření jedinci připomněli, že miminka se také označovala fixem (možná ještě označují), a to bylo přece v radostném kontextu. Jistě, dalo by se namítnout, že v době pokročilé IT technologie by nebylo problémem běžence vybavit provizorními doklady ve formě čipové karty, obsahující foto a daktylky. Nicméně běženec, který se zbavil svých dokladů, vybral si složitější cestu, neboť deklaruje, že cosi skrývá. Proto je s ním víc práce a musí něco strpět. To je racionální závěr.

Další vzbouření nastává, když nějaký extremista vytroubí do světa ideu, že by se k ubytování uprchlíků mohl využít Terezín. Jasně, že když to zazní od pošuka, s tím, že přece máme „krásnou pevnost“ a že tam mohou uprchlíci pobýt, než budou „vlaky odvezeni domů“, navozuje jasnou analogii. Tím ale bohužel zejména u těch lekavých politiků znemožňuje realizovat to, o čem mluví, i kdyby to nakrásně bylo užitečné.

Proto je nutno nahlížení na svět odideologizovat, abychom se z těch všech až násilných paralel nezbláznili. Protože ploty jsou v pořádku, naopak udržují dobré sousedské vztahy, a chodit přes hranice se má jen na místech k tomu určených. Polezu-li k sousedovi přes plot, riskuji právem, že dostanu do řiti pár broků. To je celkem globálně uznávané pravidlo, napříč civilizacemi.

Ale zpět k odideologizovanému zacházení s uprchlíky. Před sto lety za Velké války se fronta pohybovala pomalu, ale když, tak to stálo za to. Obyvatelstvo prchalo do vnitrozemí a vznikal chaos a nepořádek. Rakouskouherská administrativa proto zvolila způsob řízeného pohybu uprchlíků do vnitrozemí, který pak byl opakovaně využíván.

Uprchlíci byli evakuováni až těsně před příchodem fronty (masovým odsunem civilního obyvatelstva byl prozrazen zamýšlený ústup vojenský, proto se s ním otálelo na poslední chvíli). Obyvatelé - pouze s nejnutnějším majetkem - byli četníky odvedeni na nádraží a dobytčáky byli odvezeni do vnitrozemí, konfesně rozděleni, odvedeni do barákových kolonií (část z nich byla ubytována jednotlivě v malých obcích), zde odvšiveni, ubytováni, krmeni, ošetřováni. Tábor měl samozřejmě přísný režim, ale kdo si našel práci venku, mohl pracovat (to zase neviděli rádi místní obyvatelé). A když se fronta zase pohnula zpět, obyvatelé byli odvezeni domů.

Žádné hrůzné stopy na tělech ani v myslích místní obyvatelstvo nezaznamenalo, celá epizoda upadla v zapomění téměř dokonalé. Tak precizně to rozkládající se mocnářství zvládlo. V Čechách bylo takto drsně, ale zachráněno přes sto tisíc lidí. Jen v barákové kolonii u tehdy sedmitisícového Německého Brodu bylo až deset tisíc běženců z Haliče. Tábor u Chocně byl dvojnásobně tak veliký. (Kolika uprchlíků v monarchii se to celkově týkalo, není známo.)

Generace takto přeživších haličských obyvatel předávala pak tuto drsnou zkušenost se šťastným koncem generacím dalším. Až přišli Němci. Jejich způsob zacházení s místními byl téměř jako přes kopírák - policejní eskorta na nádraží, dobytčáky, tábor, odvšivovací procedura. Pointa byla ovšem fatálně odlišná.

Tím chci říci, že v táboře, v číslování, ani v dobytčácích problém nespočívá. Jediné, na čem v takovýchto chvílích záleží, je intence. Proto buďme velmi střízliví ve svých soudech - až do té míry, že bychom mohli připustit, že někdo hrozně a důvodně protivný řekl třeba něco rozumného. Ono to totiž platí oboustranně, ale toto povědomí asi mezi ty enigmatické „evropské hodnoty“ nepatří.

Stejně jako historické a náboženské a vůbec obecně existenciální poznání, že jsme tu na světě hosty, a ve společnosti jsme nově příchozími mezi permanentně odcházejícími, a že změna je život, a že klidné spočinutí přejeme zesnulým, tudíž že touha po klidu je tendencí nikoliv biofilní, ale nekrofilní, což předznamenává společnost jako úpadkovou, která hovoří zmateně a nesouvisle o obavách z narušení jakési „jednotné (?) mozaiky (?)“ evropského obyvatelstva „cizími vlivy“ a šermuje přitom plamennou kritikou „multikulturalismu“, z čehož vyplývá implicitní touha po „monokultuře“, kteréžto jsme si v historii a částečně i na své kůži užili dost, fujtajbl s tím a pánbu s námi a zlé pryč.

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Zahradník/údržbář budov

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha