Ještě před dvěma týdny osmaosmdesátiletá paní Eva vedla uvolněnou řeč s Mílou Dubskou z Leica Gallery Prague, která autorce předloni vydala vynikajícím způsobem koncipovanou monografii, jež shrnula vše podstatné, co z toho dosti zkoušeného díla zůstalo zachováno.
Moje malé vzpoury
Narodila se 5. května 1927 v Praze malíři Františku Podešvovi a spisovatelce Marii Podešvové. Vyrůstala v rodinné harmonii a v inspirativní společnosti. „Jenže idylu první republiky uťala válka. Temná Praha, bramborový guláš a polévka, v níž plavali červi. A plno temných zpráv. Žluté hvězdy pomalu mizely z ulic. Židé byli systematicky vyhlazováni. Už nikdy jsem neviděla kamarádky Lenoru ani Sidinu. Jezdívala jsem tramvají vždycky ve vlečňáku, protože do motoráku Židé nesměli. Byla to taková malá vzpoura malé holky,“ vypravovala před třemi roky v Literárních novinách v zajímavém rozhovoru, který s ní vedl znalec jejího díla Josef Moucha.
Eva Fuková (1927–2015)
Za války navštěvovala střední grafickou školu, kde ji učili kromě jiného Rudolf Skopec či Josef Ehm, vynikající znalci fotografie. Po válce studovala kresbu a malbu na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Vlastimila Rady. Ale daleko podnětnější než stalinistickým socialistickým realismem mordovaná akademie byl pro ni okruh přátel. Jedním z nich byl velmi talentovaný výtvarník Vladimír Fuka, za něhož se v roce 1950, kdy školu absolvovala, provdala. K Fukovým docházeli například výtvarníci Karel Souček, Kamil Lhoták, básník Jiří Kolář, překladatelé Zdeněk Urbánek a Jan Hanč, hudební skladatel Jan Rychlík, někdy se stavil Bohumil Hrabal či překladatel a esejista Emanuel Frynta. Byl to okruh mimořádně kreativních lidí, z nichž někteří se předtím pohybovali v umělecké Skupině 42, jejíž činnost byla v osmačtyřicátém roce nuceně ukončena.
Prakticky vše, co tyto osobnosti v časech nejtužšího stalinismu vytvořily, bylo odsouzeno k ryze soukromé publikaci či prezentaci. „Začali jsme si vydávat časopis zvaný Magáč... Do obrazové části literárně-absurdně-folklorního magazínu jsem přispívala fotografiemi,“ přiblížila Fuková to společenství ve zmíněném interview. „Každý týden jsme přinášeli své ‚deníky‘. Kolář začal měnit své básně psané za kolážované. Lhoták a Fuka spolu kreslili i malovali neuvěřitelné obrazy, jimž říkali – po vzoru surrealistů – kadávry. Josef Schwarz pro nás překládal Franze Kafku, který byl na indexu, Zdeněk Urbánek zase anglickou literaturu.“
Ve světě se zkouším neztratit
Fuková byla svébytná osobnost, která se dokázala prosadit, být umělecky brána vážně, podobně jako fotografka Emila Medková či výtvarnice Běla Kolářová, ve výrazně mužském uměleckém prostředí; maskulinita byla v něm tehdy přirozenou inklinací. A případná výchova dětí – manželům Fukovým se narodila v roce 1951 dcera Ivana – dopadla svou vahou téměř výhradně na ženu. Fuková v černobílých, vesměs nefigurativních fotografiích kombinovala realismus, poetismus a surrealismus, zajímala ji konfrontace absurdity s realitou, kterou nalézala kolem sebe, na ulicích. Přestala malovat, soustředila se na fotografii, dostávala zakázky a v roce 1963 byla první českou fotografkou, jíž vyšla monografie! Ale manžel Vladimír byl ten, kdo určoval pohyb rodiny: byl totiž natolik úspěšný výtvarník, že začal dostávat zakázky ze západní ciziny. Mohl tam i vycestovat, ale policie od padesátých let měla rodinu v hledáčku. Buzerace neustávala ani v letech šedesátých, veškeré možnosti práce „venku“ byly podmíněné, a tak to byl především Vladimír Fuka, kdo vytáhl rodinu roku 1967 do emigrace. Mnohé z toho, co vytvořili v Praze, v ní zůstalo a bylo tím nadobro ztraceno.
Fukovi se usídlili v USA. Tamější živobytí nebylo nic snadného; dlouho a těžce nemocný Fuka v roce 1977 zemřel. Paní Eva se měla co ohánět. Ale s volnou tvorbou nepřestala, svůj fotografický jazyk nepopřela, ovšem také v něm neustrnula – začala při kompozicích obrazu přemýšlet ve více plánech, kolážovitěji.
V roce 1983 se v Americe znovu provdala, jenže přežila i svého druhého muže – David H. Engel zemřel v roce 1998. A po roce 2000 se vrátila natrvalo do Prahy (dcera žije v Paříži). A to proto, že jednak se změnila Praha a celá země – v jejích očích k dobrému, a jednak se po 11. září 2001 změnila také Amerika – v jejích očích k horšímu; bushovskou rétoriku nenesla dobře, jak mi sama říkala. V roce 2005 o Fukové natočil televizní dokument režisér Aleš Kisil, který pak připravil v úvodu zmíněnou monografii. Vloni na jaře autorka převzala titul Osobnost české fotografie 2013, který uděluje Asociace profesionálních fotografů ČR.
Eva Fuková byla nejspíš posledním aktérem jednoho nadobyčej tvořivého poválečného společenství, které ve své době vydávalo skvělé umělecké plody – tvrdým politickým poměrům navzdory.
