Alena Alma Prokopová, Lidové noviny:
"Chytilové Dědictví bylo v první polovině 90. let nejchytřejším z řady filmů reflektujících temné stránky porevoluční společnosti. Zdá se ovšem, že Robert Sedláček zmarnil svůj post nepokorného kritika současné české reality, když se omezil na nekonečné filmařské žvanění, adekvátní tomu Bohušovu. Komedii se subjektivní metráží "dvanáct hodin nepodmíněně" stráví divák čekáním na vtip. Když úzkostnou nudu konečně naruší nějaká ta legrace, působí to spíš jako omyl."
Anna Polívková ve filmu Dědictví aneb Kurvaseneříká
"Ale možná to je jinak," pokračuje Prokopová. "Možná je nové Dědictví jen nosičem dalších nonšalantně podvratných gest, kterými Sedláček provokativně zpestřuje některé své žánrově zabarvené snímky. Po krimi ve snímku Rodina je základ státu a v televizním filmu Ženy, které nenávidí muže má možná dostat na frak populistická komedie v Troškově stylu. Sedláčkovo Dědictví je antidramatické a nevtipné možná záměrně: chybějící příběh a psychologie postav proměněných v nezajímavé figurky jsou úmyslné... A i ta Dagmar Veškrnová-Havlová, nalíčená a režijně vedená jako parodie na sacharinovou zombii, je pak nenáhodnou součástí obludného panoptika korunovaného Karlem Gottem, s gustem pějícím při cimbálovce!"
Celou recenzi přečtete zítra na webu Lidovky.cz.
Jindřiška Bláhová, Hospodářské noviny:
"Namísto klauniády s nadhledem vyšla tvůrcům lítostivá variace na Kameňák," glosuje filmová kritička v úvodu své recenze. "Irénka, Vlastička, rozhazování sandálu, Karel Gott, právníci, bazén, snobská restaurace i žlutá rádiovka. Všechny komponenty z "jedničky" jsou pohromadě, někdy opakované doslova či kříšené v asociacích (kultovní replika s ženským přirozením), ale nefungují. Nezapadají do sebe, nedrží je pohromadě myšlenka. Jako by tvůrci nevěděli, co vlastně chtějí, k čemu se vyjadřují."
"Na druhou stranu, snaha hledat silné téma může být jen sedáním na lep," píše Bláhová. "Možná žádné téma není a být nemělo. Jediným tématem je Bolek Polívka, který hraje na hraně mezi dojímavým rozjímáním a hospodskou taškařicí sám sebe. Kurva se neříká se jeví jako pragmatický plán "oživením legendy" zmírnit možná jeho nelehkou situaci spojenou s finančními trabli a dluhy ve vztahu k Farmě Bolka Polívky."
Arnošt Goldflam a Bolek Polívka - staronoví hrdinové.
Iva Přivřelová, E15:
"Zatímco v Dědictví Věry Chytilové z roku 1992, kde se ještě kurva říkat mohlo, Bohuš sloužil jako lakmusový papírek porevolučního snobství, falše a chamtivosti, tady Bohuš funguje jen jako rázovitá figurka k pobavení. Komedie má opět vznikat z jeho neomaleného zvyku křičet své jednoduché myšlenky nahlas a hned, i mezi nafoukanou a proradnou verbeží (Pražáky, filmaři a právníky). Ani jako komedie ale Dědictví příliš neuspokojuje."
Věra Míšková, Právo:
"Že se Bohuš chová hůř než prosťáček, je občas zdrojem velmi jednoduchých a předvídatelných fórků, které sice mají šanci rozesmát, ale není jich zdaleka tolik, aby odůvodnily natočení filmu. Tomu tak jednoznačně vládne rozvleklá nuda, což je nakonec překvapení možná největší.
... Národopisné zpěvy v obilí, rozvleklé školení o tom, jak se pije víno, chvilka nauky o jízdě na koni. Nic nebylo dost chabé na to, aby vyplnilo (a přeplnilo) filmový prostor, do kterého nikdo nedodal nic než jakési všeobecné nostalgické povzdechnutí nad tím, jak ten čas letí, děti stárnou, vnoučata rostou... "
Bolek Polívka při natáčení pokračování filmu Dědictví.
Mirka Spáčilová, MFDnes:
"Na legendy se nemá sahat, dokonce ani na takové, které se rodily zvolna a nečekaně.
To nejzajímavější poskytuje Dědictví 2 mimoděk: zajímavou "študýrku" škály trapnosti od záměrné po nechtěnou. Polívka umí tu první, když jeho rek v rozmáchle opileckém sebeklamu přivádí své okolí k pocitu studu. Trapno nezamýšlené vyrábí většina ostatních, leč strojené natáčení filmu ve filmu, sedánky s Gottem "Zestárli jsme, Karle" i hru na StarDance poráží v téhle disciplíně deklamace Dagmar Havlové coby hrdinovy mrtvé družky, kterou scénář nutí zjevovat se káravě ze záhrobí.
Jinak samá voda, samá vata, samý sponzorský výrobek. Vypravěčská hlušina je až vtipuvzdorná, takže se uchyluje k legráckám s viagrou. Utkví dva hravé okamžiky, westernová střelba na děti, pohled na policii ze sedla koně. A jinak už jen pocit umocněný závěrečnou písní - lidsky lze plně chápat Polívku, že chtěl zachytit vše a všechny, co má rád, ale profesně to nestačí. Stejně jako kdysi tak troufalé, dnes už bezzubé slovo kurva v názvu."
Celou recenzi Mirky Spáčilové najdete ZDE.
