23. července 2016 8:38 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Sedlák Jan Sedláček: Doufal jsem že komunisté dostanou rozum, ale bylo to pořád horší

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 21Diskuse
Současné foto. Jan Sedláček / říjen 2015 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Současné foto. Jan Sedláček / říjen 2015 | foto: Post Bellum
V kopcích na Valašsku už bylo po žních a také sedlák Jan Sedláček měl na svém poli sklizeno. Když se 6. září 1983 vracel domů, čekali na něj ve služebním voze nedaleko rodného statku. „Domovní prohlídka!“ oznámili strážmistr Hlaváč z Velké Lhoty a poručík Koňařík z Hovězí. „Ogaři z Valašska. Žádní Rusi nebo nějaká takováhle banda,“ vypráví pamětník.

Prorok Jonáš. Očekávání Boha. Příběhy dosud živé. Věřím. Křesťanská rodina... Hromada knih naskládaných na sýpce měla na výšku alespoň metr. „Pane Sedláček, co to tady máte?“ ptali se příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Tož to sú knížky. Přivezli je ze západního Německa,“ vysvětlil jim hospodář.

Netrvalo ani hodinu a po dvoře pobíhalo tolik policistů, kolik jich Jan Sedláček pohromadě ještě neviděl. Bylo mu tenkrát dvaapadesát let a na valašských kotárech bojoval s komunisty od chvíle, kdy se dostali k moci. Teď však začínal střet dosud nejtvrdší. Knihy putovaly do policejního skladu a Jan Sedláček do vazby.

Složili jsme knihy a vypili kafe

Překladiště náboženské literatury vzniklo u Sedláčkových v roce 1971. Chalupa a hospodářství leží v kopcích nad vesnicí Růžďka, nedaleko Vsetína. Rodina se hlásila k protestantskému vyznání a z evangelických kruhů také pocházely kontakty, které měla církev na Západě. Vždy v létě přijížděli na Valašsko turisté z Německé spolkové republiky nebo z Holandska a v úkrytech svých karavanů převáželi přes hranice zásilky knih.

„O prázdninách byl na přechodech nával a kontroly nebyly tak důkladné,“ vysvětluje Jan Sedláček. „Moc jsem ty kurýry neznal. Složili jsme knížky, vypili kafe a oni zase odjeli.“

V socialistickém Československu byla o náboženskou literaturu nouze. Církve byly pod přísnou kontrolou úřadů i Státní bezpečnosti a v každém okrese působili takzvaní církevní tajemníci, kteří dohlíželi na to, aby faráři „neškodili“ komunistické straně a socialistickému zřízení. Knížky s křesťanskou tematikou téměř nevycházely.

Sýpka na statku v Růžďce se tak stala místem, kam evangeličtí faráři a kazatelé přijížděli pro literaturu, kterou by tehdy běžně nesehnali, a rozdávali ji pak ve svých farnostech. Často šlo o dotisky knih vydávaných v Československu před únorem 1948 nebo to byly knížky autorů z Holandska, Švýcarska, Spojených států či třeba Kanady.

Darováno partyzánům

Jan Sedláček se narodil v Růžďce v roce 1931 a od dětství se učil hospodařit. Na

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

valašských pasekách žili tehdy lidé převážně v dřevěných roubenkách, zděných domů bylo jen několik. Jedním z nich byla evangelická fara v Růžďce, kam před válkou pravidelně přijížděli kazatelé z Evropy i zámoří. Díky těmto stykům se otec Jana Sedláčka dostal v mládí na roční praxi do Německa a mezi sedláky na Vsetínsku byl velmi vzdělaným odborníkem.

„Nelhat, nekrást, nepodvádět a pomáhat druhým. To byla výchova, kterou jsem doma dostal,“ vzpomíná Jan Sedláček na svého otce. A nacistická okupace brzy prokázala, že to táta myslel vážně. Dva roky Sedláčkovi ukrývali uprchlíka z totálního nasazení v Německu. Karel Vaculík se na statek v Růžďce dostal s pomocí protestantské komunity na Vsetínsku. Pocházel ze Svatého Štěpána nedaleko Brumova-Bylnice a u Sedláčkových se skrýval až do konce války.

Nebyl však jediný, kdo u hospodáře v kopcích nalezl úkryt. Na několika místech v krajině
vybudoval hospodář skrýše, které plnil moukou a potravinami na pomoc partyzánům v okolních kopcích. „Darováno partyzánům,“ stojí ručně psáno na zažloutlém listu papíru, na který si otec Jana Sedláčka napsal po válce seznam. „250 kg vepřového masa a omastku, 300 kg chleba, 120 kg pšeničné mouky, 700 l mléka, 25 kg másla, 300 kg bramborů, 400 ks vajec.“

Ve stodole pod hromadami sena zbudoval hospodář skrýš, ve které by se v případě potřeby mohlo schovat i několik mužů najednou. „Otec to samozřejmě tajil, jenže já tu skrýš odhalil brzy,“ vypráví pamětník. „Stodola byla roubená a v ní táta vyrobil takový tunel, který pak přikryl senem. Tam se mohli partyzáni na nějakou dobu ukrýt. Psi by je našli, ale jinak tam byli v bezpečí.“

Nikdo z nich už se nevrátil

Knihy, které Jan Sedláček v sedmdesátých letech skladoval na sýpce, nebyly tedy v historii statku jediné, jež tam našly ilegální útočiště. V době protektorátu také uprchlík, partyzáni, potraviny...

Zatímco překladiště knih se komunistické bezpečnosti podařilo odhalit, za války měli Sedláčkovi štěstí. Ne však několik dalších lidí v okolí, kteří rovněž pomáhali v odboji proti nacistům. Němcům se mezi partyzány podařilo dostat konfidenta a 1. února 1945 uspořádali v okolí Růžďky zátah. O skrýších u Sedláčkových udavač zřejmě nevěděl, a tak statek unikl katastrofě.

„Sebrali strýce Bartoně s dcerkou Vlastou. Teta tehdy nebyla doma, ale šla se pak Němcům přihlásit sama. Zatýkali taky u Syptáků a Königů,“ popisuje razii gestapa Jan Sedláček. „Nikdy jsme se nedozvěděli, kam je odvlekli. Nikdo z nich už se nevrátil.“

A ještě jednou se hospodářství rodiny Sedláčkových stalo úkrytem pro člověka v nebezpečí. Po únoru 1948 se komunisté snažili dopadnout členku národních socialistů Františku Švagerovou ze Vsetína. „Koncem války se pohybovala mezi partyzány a věděla o některých udavačích. Ty po válce komunisté začali dosazovat do funkcí, a proto se Švagerové potřebovali zbavit,“ říká pamětník.

V roce 1950 se Františce Švagerové podařilo emigrovat do Rakouska, když ji na hranici dopravil rodinný známý, major Armády spásy příjmením Korbel. „Později byl major Korbel odsouzen na dvanáct let vězení za účast v protistátní skupině,“ doplňuje pamětník.

Nevěděli jsme, že bude tak zle

V té době už na statku dobře věděli, že je v komunistickém režimu nečeká snadný život.„Tušili jsme, že nebude dobře. Ovšem nevěděli jsme, že bude tak zle,“ vzpomíná Jan Sedláček na dobu, kdy poměry přituhovaly a uhájit soukromé hospodaření bylo stále těžší. Dole v úrodných nížinách pod Beskydami začínali v polovině padesátých let komunisté nahánět rolníky do jednotných zemědělských družstev a združstevňování se postupně blížilo i do hor.

Sedláčkovi vzdorovali, a museli proto čelit stále silnějšímu nátlaku. Tvrdým nástrojem režimu byly odvody zemědělské produkce a potravin, takzvané kontingenty, které soukromí rolníci povinně odevzdávali, podobně jako za války.

Jenže rozdíl v systému povinných dodávek v nacistickém a komunistickém režimu byl velký. Zatímco Němci brali sedlákům určitý díl úrody, komunisté vyžadovali odvody bez ohledu na to, kolik se skutečně urodilo, kolik se podařilo vykrmit dobytka a nadojit mléka.

dobové foto / okolo roku 1980 / archiv Jana Sedláčka

dobové foto / okolo roku 1980 / archiv Jana Sedláčka

„Komunisté byli horší než nacisté,“ tvrdí Jan Sedláček a popisuje způsob, jakým se s drsnými podmínkami jeho rodina vyrovnávala. K potravinám, jejichž kontingenty byly obzvlášť vysoké, patřilo máslo. Sedláčkovi neměli tolik mléka, aby požadované množství másla dokázali splnit. Tajně proto za vlastní peníze nakupovali máslo v okolních vesnicích a v Růžďce je odevzdávali výběrčím.

Nesplnit kontingenty totiž znamenalo vysokou pokutu nebo také proces, který režim nazval socializace neboli zabavení majetku a jeho odevzdání do družstva. Jan Sedláček vzpomíná na rolníka Švageru z nedaleké Jasénky, kterého takovým způsobem komunisté přinutili vstoupit do JZD. „Hnali ho s dobytkem přes celou vesnici, aby všichni viděli, jak s ním zatočili.“

Byl jsem kulak a hotovo

Nátlak vyvrcholil v roce 1960, kdy na Valašsku nastal masivní nábor rolníků do družstev. Někdy i dvakrát týdně musel Jan Sedláček dolů do vesnice na zasedání takzvané socializační komise. Její členové přemlouvali a vyhrožovali, ale pamětník vstup do družstva nepodepsal. Přišel tedy trest. Jednotné zemědělské družstvo zabralo hospodáři deset hektarů půdy a přidělilo mu vzdálený, téměř nepřístupný pozemek, na kterém nebylo možné hospodařit.

Aby Jan Sedláček uživil rodinu, musel si hledat práci, ale soukromého rolníka nesměli nikde přijmout. „Pořád jsem doufal, že komunisté dostanou rozum, ale to jsem se mýlil. Bylo to pořád horší a horší,“ vzpomíná. „Jednou jsem byl pro ně kulak a šmytec.“ Nakonec však práci sehnal. Od pondělí do soboty jezdil s náklaďákem u Státních lesů v Karviné a vozil dřevo. Na neděli se vracel do Růžďky.

Během roku 1961 přece jen došlo k „oteplení“ a Sedláčkovi dostali přiděleno pole, na kterém horko těžko začali znovu hospodařit. Jenže s normalizací po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy přišel nový nátlak. „Jane, jestli nevstoupíš, znovu ti vyměníme pole. A bude hodně daleko,“ vyhrožovali funkcionáři Jednotného zemědělského družstva v Růžďce. A tak v roce 1976 pamětník konečně vstoupil. Téměř po třiceti letech odporu.

Když nebylo nic jiného, tak jsem šířil Chartu

Jenže v jedné bitvě sice hospodář pod nátlakem ustoupil, jinou už tajně nějakou dobu vedl a do další se chystal. Ukrývání a distribuci křesťanské literatury pašované ze Západu vnímal Jan Sedláček jako službu druhým, tak jak ho to učil otec. Když se však v lednu 1977 objevilo prohlášení československých disidentů Charta 77, začal se po dokumentu shánět. Režim spustil mohutnou kampaň proti autorům i signatářům a to sedláka z Růžďky nenechalo klidným.

A tak se po valašských kopcích začal šířit dokument, jehož autory označovali komunisté za nepřátele socialismus č. 1. Jeho rozmnožování bylo u Sedláčkových rodinnou záležitostí. Otec diktoval text, dcera Chartu přepisovala na stroji a pamětník ho rozdával po okolí. Největší radost a zadostiučinění měl, když dokument přinesl některému z komunistů. „Jen si to přečti a pak mi řekni, co je na tom špatného,“ podal Chartu předsedovi JZD, ve kterém pracoval jako řidič a cestář.

„Já jsem si to nemohl odpustit. Po tom příkoří, které jsme od těch komunistů zažili, bych ale raději rozšiřoval něco jiného. Třeba tohle – Vzhůru, lide, vzhůru! Bijte tu zvěř... To je Václav z Michalovic od Svatopluka Čecha,“ horlí ještě dnes pamětník. „Já bych prostě raději rozšiřoval něco takového. Pro mne ta Charta byla takový čajíček. Bylo to hrozně slabé a já jsem se potřeboval té komunistické bandy zbavit. Ale když nebylo nic jiného, tak jsem rozšiřoval Chartu,“ vyprávěl nám pamětník. Na vysvětlenou Jan Sedláček ještě po natočení rozhovoru uvedl, že se na valašských kopcích cítil od chartistů daleko. Jednak vzdáleností ale také postavením „Připadal jsem si tady proti nim hodně dole. Oni byli intelektuálně o tři patra výše,“ vysvětluje, proč ho vlastně ani nenapadlo, že by chartu také podepsal a dodává: „Měli jsme tu málo informací. Chartu jsem sháněl rok a třeba o nějakém Hrádečku, jsem tenkrát nic nevěděl. Připadlo by mi nepatřičné nějak se mezi ně míchat.“

Přesto Sedláčkovi rozdávali Chartu po stovkách a může se zdát překvapivé, že domovní prohlídka a zatčení přišly až v roce 1983. Pamětník dodnes neví, proč vlastně bezpečnost k němu domů přišla. Zda kvůli Chartě, nebo kvůli knihám. U výslechů se vyšetřovatelé ptali, kdo knihy přivážel a kdo si pro ně jezdil. Jan Sedláček věděl, že kdyby mluvil, řada kazatelů a farářů by přišla o státní souhlas, nemohli by kázat a skončili by ve vězení. „Křesťan by neměl lhát, ale já jsem jim lhal, jako když tiskne.“

Režim proto hledal způsob, jak vzpurného Valacha skřípnout, a tak byl nakonec souzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Kromě zahraniční literatury našla bezpečnost při domovní prohlídce také motor a jinou zemědělskou techniku, kterou Jan Sedláček postupně nakupoval a opravoval.

Po půl roce vazby byl odsouzen na sedm měsíců vězení s podmíněným odkladem na jeden rok. K tomu pokuta tisíc korun. „Udělali ze mne geniálního zloděje,“ směje se pamětník. „Ukradl jsem totiž motor, který v družstvu nikdy nebyl. A to se hned tak někomu nepodaří.“

V souběžném procesu za přechovávání zahraniční literatury byl obviněn také pamětníkův otec. Soudní řízení se táhlo několik let a soud ani prokurátor si s ním nevěděli rady. Nakonec nenašli paragrafy, podle kterých by Sedláčkovy mohli odsoudit, a oba byli v roce 1987 zproštěni obžaloby. Část zabavených knih ale skončila v kotelně okresního soudu a část ve sběrných surovinách. Některé si rozebrali lidé, kteří s nimi během trestního řízení přišli do styku.

Režim nás okrádal a pak to prošustroval

V roce 1993 se JZD Růžďka rozpadlo a Jan Sedláček ve svých dvaašedesáti letech začal svobodně hospodařit. S manželkou a dcerou hospodaří dodnes a svůj život sedláka v socialistickém Československu s odstupem času komentuje slovy:

„Kdybych věděl, kdybych jenom tušil, co prožiju, tak bych tady nikdy nezůstal. Říká se: Opustíš-li mne, zahyneš, nebo něco takového... Ale já bych si tu existenci vybudoval někde ve svobodném světě. Můj otec tady obtížně dával dohromady pole a já v tom chtěl pokračovat. Mne ta sedlačina strašně bavila. Otec dal dohromady pozemky, já jsem chtěl přidat budovy a stroje. A tady za tou ideou jsem pořád šel. Ale když jsme za komunistů museli odvádět ty dodávky za pár korun, dřeli jsme vlastně zadarmo. Manželka musela hodně přemýšlet, jestli si může koupit halenku nebo boty. To bylo okrádání lidí. Ožebračování. A stát z toho nic neměl. Stát to prošustroval. Pokud by to stát zhodnotil tak, že bychom se dostali někam nahoru, tak bych proti tomu možná nic neměl. Jenže stát to všechno prošustroval, odvezl to do Sovětského svazu a tady zůstaly jen drobky. V tom režimu jsme prostě neměli šanci na slušný život.“

Tomáš Netočný pro Post Bellum
  • 21Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.