24. května 2015 8:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Šedý vlk Vichnar: S hokejem
končím, ale v televizi zůstávám

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Petr Vichnar se v roce 2015 rozloučil se svou třicet let dlouhou kariérou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Vichnar se v roce 2015 rozloučil se svou třicet let dlouhou kariérou... | foto:  Dan Materna, MAFRA
PRAHA K hokejovým přenosům jeho vlídný hlas neodmyslitelně patřil přesně třicet let, milovaný sport poprvé komentoval dokonce ještě o sedm let dříve. Na právě skončeném mistrovství světa v Praze výkladní část své bohaté kariéry Petr Vichnar (61) definitivně uzavřel.

Spíše než pompézní to byla dojemná derniéra. Když mu před nedělním finále pražského šampionátu připravili kolegové z České televize v čele s Robertem Zárubou milé překvapení – poděkování od maskotů turnaje Boba a Bobka –, zaleskly se Petru Vichnarovi oči. Konec s hokejovými přenosy ale neznamená definitivní odchod z obrazovky. Šedý vlk, jak sám sebe s nadsázkou nazývá, zůstává jednou z tváří zpravodajské relace Branky, body, vteřiny, stále bude komentovat přenosy z alpského lyžování a házené.

Petr Vichnar

Petr Vichnar Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, od roku 1978 působí v redakci sportu Československé, později České televize. Před šesti dny v Praze ukončil své 30leté účinkování v rámci hokejových přenosů. Na vrcholných akcích (16 MS + 5 OH) odkomentoval 214 hokejových zápasů, k tomu 14krát uváděl studio MS. Celkem 11krát komentoval olympijské hry.

LN: Jak jste si svůj poslední šampionát užil?

Báječně. Jednak byl v Praze, v domácím prostředí, což je vždycky výjimečná událost. Navíc se opravdu hodně povedl. Jak po stránce organizační, tak tím, že bylo téměř pořád vyprodáno... Moderoval jsem převážně studia, kdy hrál český tým. Všechny jeho zápasy probíhaly v úžasné atmosféře.

LN: Stíhal jste to nadšení lidí vnímat i během přenosů?

Od první minuty mě to úplně nadchlo. Nedá se to srovnávat s loňským Minskem nebo předtím se Švédskem, kde byla vyloženě komorní atmosféra. A Švédové neudělali v organizaci nic navíc. V tom jsme byli v Praze a Ostravě jedineční! Jen mě mrzí, že letošní mistrovství nebylo korunováno medailí. To by byla krásná tečka i pro nás.

LN: Co se vám ten večer po posledním zápase honilo hlavou? Měl jste náladu spíše na rozlučkové pivo, nebo na nostalgické vzpomínání v ušáku?

(smích) Končili jsme o půlnoci, podali jsme si ruce a poděkovali si. Byli jsme tak unavení, že jsme šli spát. Samozřejmě se pak ale člověku začnou v hlavě honit vzpomínky...

LN: A že jich asi máte...

Pro mě to bylo nádherných třicet let od prvního šampionátu, který jsem komentoval v roce 1985 v Praze. Už jako externí pracovník redakce jsem komentoval i některé zápasy v roce 1978, ty se nevysílaly pro české diváky, ale pouze do zahraničí a já jako pomocný komentátor jsem pomáhal kameramanům a režisérovi, kteří jsou na komentář zvyklí. Ale moje opravdová premiéra televizního komentátor a mistrovství světa přišla o sedm let později, kdy jsme získali titul...

LN: Teď po třiceti letech zase Praha. Symbolicky, nebo náhoda?

Je to takový hezký oblouk – z Prahy do Prahy a mezi tím krásných třicet let. (smích)

LN: Který velký turnaj se vám do paměti vryl nejvíce?

Mimo Nagano, což byl tak mimořádný zážitek, že se nedá s ničím srovnat, určitě Vídeň 1996. Byla za humny a ve Stadthalle jsme měli prakticky domácí prostředí, protože se všichni vydali na hokej za hranice. Po jedenácti letech naši hokejisté získali titul, první pro samostatnou republiku, a navíc to byl začátek slavné zlaté éry z přelomu století.

LN: Věřil jste, že se dočkáte zlata tak brzy po rozpadu federace?

Ano,měli jsme velmi talentovaný tým, dorůstala úžasná generace. Parta, kterou dal tehdy dohromady Luděk Bukač, směřovala k úspěchu od prvního utkání. Český národní tým za celé vídeňské mistrovství ztratil jediný bod. Tehdy už jsem spolupracoval s Robertem Zárubou, který byl mimořádně nadějným komentátorem. Moc jsme si to užívali. Střídali jsme se v komentování po třech minutách, na rozdíl od federální éry, kdy jsme se se slovenskými kolegy měnili za mikrofonem po dlouhých deseti minutách. Kdežto s Robertem jsme si předávali slovo tak nějak instinktivně, navazovali jsme na sebe, byl to do jisté míry vlastně dialog amě to hrozně bavilo. Ten dychtivý mladý novinář Záruba mě inspiroval. Léta mezi Vídní a Naganem jsem si užíval nejvíc.

LN: Kdy ve vás začalo dozrávat rozhodnutí vzdát se hokejových přenosů?

Komentátorskou hokejovou kariéru jsem ukončil na MS 2005, což bylo po více než dvaceti letech intenzivní práce, myslím, tak akorát. Navíc komentování nejsou jen slavné zápasy, které si fanoušci pamatují desetiletí a z nichž se opakují hlášky. Jsou to také stovky hodin přípravy, tisíce naježděných kilometrů při extraligové sezoně. V době svého největšího nasazení v 90. letech jsem vedle hokeje komentoval ještě alpské lyžování, házenou a krasobruslení. V nej krušnějších měsících zimní sezony, zejména v prosinci, lednu a únoru, jsem cestoval na přenos prakticky každý druhý den. To je tempo, které se nedá dlouho vydržet. Rozhodnutí ukončit komentátorskou činnost v hokeji ve mně uzrávalo několik let, až jsem se s vedením redakce před deseti lety dohodl, že budu pokračovat už jen v moderátorské roli.

LN: Mělo na nynější rozhodnutí opustit i moderátorské studio vliv angažmá v Brankách, bodech, vteřinách?

Jednoznačně. Nelze sedět na mnoha židlích.

LN: Jaké jste měl na svůj konec ohlasy?

Dostal jsem desítky nesmírně krásných esemesek a mailů, kde mi lidé psali: „Pane Vichnare, co nám to děláte“ a kdesi cosi... Vyvolalo to i fámy, dokonce můj pan ředitel musel čelit dotazům, jestli mě nevyhodil. Na ulici mě zastavila paní a ptala se mě, proč jdu předčasně do důchodu... Ohlasy, které přišly přímo mně, byly milé a moc mě potěšily. Ještě jsem ani nestihl na všechny odpovědět. A ještě jeden příklad: když jsem před finálovým zápasem dokončil ve studiu svůj poslední rozhovor s Jardou Jágrem, sundal si mikrofon, podal mi ruku a řekl: „Nenechávej toho, ty to můžeš dělat do sedmdesáti.“ Jenže já už jsem byl rozhodnutý...

LN: Nejste tedy jako on?

No jo, vidíte, možná jsme skončili spolu.

LN: Možná tak na šampionátech, s hokejem ale Jágr ještě určitě nekončí.

Vždyť já také nekončím. V televizi mám ještě plno práce ve zpravodajství, ke kterému jsem se po letech vrátil. Je dobré soustředit se na méně věcí a dělat je opravdu pořádně. Zvlášť když léta ubíhají.

LN: Rozloučení s diváky neproběhlo jen tak. Robert Záruba z vás udělal hosta a vybídl ke vzpomínce. Pak se na obrazovce objevila animace s Bobem a Bobkem, kteří se dvořili vašemu legendárnímu výkřiku právě z Vídně 1996: „Dotkli jsme se hokejového nebe!“ Bylo to velké překvapení?

Tušil jsem, že na mě Robert něco šije, on je totiž v těchto záležitostech velmi kreativní. Ale Bob s Bobkem by mě ani ve snu nenapadli. Bylo to uděláno opravdu dokonale. Volala mi pak spousta lidí a říkali: „Hele, my jsme měli slzy v očích, přišlo nám to strašně pěkný.“

LN: I s vámi to asi zacloumalo...

Samozřejmě, byl jsem naměkko. Vzal jsem to jako úžasnou poklonu od kolegů, které mám rád a kteří mi budou chybět. Martin Hosták, David Pospíšil, v poslední době moudrý delfín v hokejovém moři Marek Sýkora, kolegové Dusík, Hölzel, Jílek, Zamazal a další – to všechno jsou bezvadní lidé, se kterými jsem prožil úžasná léta. A samozřejmě Robert, kterého jsem poznal ještě jako studentíka žurnalistiky, když tenkrát na konci 80. let minulého století poprvé vkročil do redakce. Hned na něm bylo vidět, že je mimořádný talent. V našem televizním mančaftu jsou ale další desítky lidí, které divák nevidí. Režiséři, produkční, kameramani, kluci z přenosových vozů. Letos naši kolegové ustřihli během šampionátu tři tisíce příspěvků do všech relací, které jsme připravovali. Neskutečné penzum práce! Ti lidé jsou zavření osmnáct hodin v plechovém kontejneru a mydlí tam jeden příspěvek za druhým. Je to jedinečně sehraná parta.

LN: Kamarády jste si za ta léta našel i mezi hokejisty, že?

Pro komentátora je trochu ošidné kamarádit s aktivními sportovci, protože to může ovlivnit jeho objektivitu. Ale je to samozřejmě složitá věc, protože s těmi lidmi trávíte spoustu času. Dříve, když ještě nebyl internet, jsme mezi ně museli často chodit, abychom se dozvěděli informace ze zákulisí. Děláme to i dnes, ale už máme zdroje i jinde.

LN: Tak alespoň zkuste říct, která generace vám nejvíce přirostla k srdci.

Když jsem začínal v roce 1985, byli ti kluci víceméně moji vrstevníci. Pozvali mě tehdy na oslavu titulu mistrů světa do Průhonic. Nikdy na to nezapomenu... Bydlel jsem na Jižním Městě a dodnes nevím, jak jsem k ránu dojel domů. Nejspíš země dostali adresu a posadili mě do taxíku. Takže ti první kamarádi z řad hokejistů se jmenují Jirka Králík, Jirka Lála, Olda Válek, Pavel Richter a mnoho dalších...

Petr Vichnar v roce 2015.
V roce 2013 Petr Vichnar oslavil šedesátiny.

LN: Většina z nich v té době akorát končila, jak jste vnímal jejich nástupce?

Ano, přicházely další generace. Měl jsem to obrovské štěstí sledovat a komentovat od prvních krůčků v extralize Jágra, Haška, Reichela a další. Hráče, kteří později dobyli svět a kteří jsou už snad všichni v síni slávy. Tedy až na Jágra, který i ve 43 letech válí a zahanbuje spoluhráče i protihráče, kterým by mohl dělat tátu. Vážím si celé řady hokejových osobností, především těch, které dokázaly na kariéru sportovní navázat neméně úspěšně i v dalších etapách života. To je velké umění, ne každý to dokáže.

LN: Jak na vaše rozhodnutí reagovali doma? Dostal jste pochvalu, že s nimi budete trávit více času?

Ne ne, bylo jim to líto. Jsou zvyklí, že odjíždím a zase se vracím. Ale pochopili, že to nejde dělat donekonečna. O tom rozhodnutí věděli, respektují ho a vědí, že mám spoustu jiné práce.

LN: Přemýšlel jste už někdy o své kariéře ještě dál?

Rozhodně se neobávám, že bych neměl co dělat, nechávám tomu volný průběh. Když se podíváte třeba do BBC, tam se ti zkušení chlapi, kteří mají za sebou desítky let kariéry, vracejí jako moderátoři do hlavní zpravodajské relace. Protože jejich slovo platí a něco znamená, lidé jim věří. Je samozřejmě dobré, když je u sportu mladý člověk nebo nějaká pěkná holka. Ale v tom spektru moderátorů by ten šedý vlk neměl chybět, protože zastupuje jiný styl, malinko odlišný pohled na věc. V televizi je navíc tolik jiné krásné práce, že se na úprk do důchodu rozhodně nechystám. Práce v televizním sportu je droga, člověka baví pořád. Takže budu za ten tým kopat, dokud to půjde.  

  • 2Diskuse
Martin Křížek

Autor

Martin Křížekmartin.krizek@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz