Veřejná debata na parlamentní půdě, právě proto, že nebyla skutečnou a tvrdou výměnou názorů, byla jakýmsi rituálním pózováním, od kterého kandidáti čekali, že mohou veřejnosti (protože pro ni byla především určena) ukázat své silné stránky.
Pokud to senátoři nepochopili a přistoupili k debatě, na kterou občané napjatě čekali, jako k nezávazné besedě, udělali chybu.
V tomto směru mělo být politickým úkolem přítomných senátorů co nejvíce pomoci kandidátovi ČSSD Janu Švejnarovi. Jenže co udělali zástupci ČSSD? Nejenže kladli kandidátům dotazy, jako by je formuloval mluvčí současného prezidenta Petr Hájek, ale dokonce ani nedbali pravidel, která si sami stanovili. Václav Klaus dostal daleko větší prostor. Se špetkou jedovatosti lze tvrdit, že občané v přímém přenosu sledovali praktické cvičení na téma: Proč Senát nepožívá žádné velké úcty.
Švejnar – oběť „moderování“
Jan Švejnar se mohl snažit jak chtěl, nedostal vlastně ani šanci. Co dotaz, to neinvenční nahrávka na smeč Václavu Klausovi. Současný prezident rychle setřásl nervozitu a pak už se vždy jen nadechl a spustil „tu svoji“. Trpkou tečkou pak byl poslední dotaz, na který Jan Švejnar férově odpověděl a jeho protivník se tomu vyhnul a použil získaný prostor k tomu, aby se sám vychválil. Nikdo jej za to nepokáral, a to ani ex post.
Jan Švejnar se od počátku pokoušel energickým tónem oponovat, neustále se vůči současnému prezidentovi vymezoval, ale vzhledem k tomu, že byl zoufale nekonkrétní, působil mdle. V určité chvíli pochopil, že se stal obětí „moderování“ senátorky Gajdůškové, a pokusil se o nápravu, jenže v poslední třetině debaty zjevně rezignoval a nepůsobil už ani energicky.
Nějaké překvapivé myšlenky z úst obou kandidátů jsme zaslechnout již z konfigurace debaty nemohli. Václav Klaus očekávatelně hájil svou politickou minulost, privatizací počínaje a opoziční smlouvou konče. Jan Švejnar paušálně odsuzoval chyby minula, avšak tuto nepříliš intelektuálně náročnou kritiku provázel neurčitými radami, jak se všechno má dělat „správně“. Ve standardní debatě by se jistě předmětem sváru stalo například přijetí eura ve Slovinsku, které nekriticky hájí Švejnar, či některé Klausovy problematické postoje vůči minulosti.
V okamžiku, kdy prostor zcela ovládl, Václav Klaus rezignoval i na předstírání, že chce senátory ČSSD přesvědčit, a pochopil debatu jako příležitost demonstrovat nerozhodnutým volitelům u obrazovek, jak je konzistentní a nepopulistický. Příkladem může být otázka na reformu zdravotnictví. Zde prezident, bez ohledu na přítomné sociální demokraty, reformy, sice obecně, hájil. Jan Švejnar je naopak kritizoval, avšak dost nepřesvědčivě, protože obecně. Nutné je zopakovat, že senátoři diskutujícím maximálně omezili manévrovací prostor. Prezidentovi dovolili exhibovat a Janu Švejnarovi pro změnu neposkytli jediný dotaz, na němž by ukázal své silné stránky.
Měl-li Václav Klaus obavy z toho, že by se mohl opakovat pro něj tolik nešťastný duel s Vladimírem Špidlou, byly rozptýleny bezprostředně po první otázce (která následovala expozé jednotlivých debatérů). Jak se paní Gajdůškové debata drolila pod rukama, byl prezident stále jistější. A své vystoupení ukončil „po klausovsku“ – faulem, když to rozhodčí dovolil.
Klaus může být spokojen
Debatofilové ve Švejnarově týmu si jistě lámou hlavu, co si s takovou situací počít. Janu Švejnarovi náhradní termín na reparát nikdo nedá, tím méně Klaus. Útočit nyní na Hrad obviněními ze zbabělosti je bezpředmětné. Prezident Klaus dokázal „ustoupit“ požadavkům protikandidáta, ukázal dobrou vůli a přitom nedal Janu Švejnarovi příležitost vyniknout. Bez ohledu na případné, pro volbu irelevantní průzkumy ve veřejnosti, kdo vyhrál, spokojen může být Václav Klaus.
Dnes jsme v přímém přenosu viděli hru na debatu. Doufejme jen, že ty skutečné diskuse s kandidáty, probíhající za zavřenými dveřmi klubů, byly věcnější, tvrdší a na alespoň o fous vyšší úrovni.
