Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Sibiřská výchova mužů s občankou vyrytou do těla

Kultura

  13:00
PRAHA - Kniha Sibiřská výchova Nicolaie Lilina zachycuje svět lidí, jež jejich zákon vede proti zákonu většiny. Do jaké míry vyprávění zachycuje autorovy skutečné osudy, je věc jiná, možná vedlejší.

Sibiřští urkové foto: Sergei Vasiliev - Michel Hoppen Gallery

Autenticita je dnes v módě, máloco polechtá imaginaci západního čtenáře jako představa světa, který je neznámý, a přitom skutečný. Próza Nicolaie Lilina Sibiřská výchova takový svět zachycuje – normám evropského dneška světelné roky daleko, geograficky vlastně moc ne. Lilin (1980) je spisovatel samouk (viz text v Pátku LN 23. 9.). Vyrůstal na území dnešního kvazistátu Podněstří, bojoval v Čečensku, dnes má v Miláně tetovací salon a galerii Kolima – stejnou přezdívku má i hrdina jeho první prózy, kluk, jemuž se v podněsterském městě Bender v komunitě tradičních kriminálníků dostává „sibiřské výchovy“.

Volný pád v Čečensku

O Lilinově knize se píše jako o autobiografii, zjevně se ale nejedná o klasický životopis. Autorovi nečiní problém přiznat ve vztahu k pokračování Sibiřské výchovy, knize Volný pád o čečenské válce, že část zážitků, které v ní jsou připsány hrdinovi, nejsou jeho – jsou to historky zaslechnuté od jiných. Se Sibiřskou výchovou to bude podobné. Lilinovy prožitky se v textu mohou mísit s tím, co se přihodilo vrstevníkům, a všelijakými legendami, kriminálnickou latinou, jíž bylo jeho prostředí plné. Čtenáře, který čeká „pravdu pravdoucí“, to může frustrovat. Na druhou stranu – alespoň něco z toho, co Lilin v knize popisuje, pravda asi bude.

Lilin píše, že vyrůstal mezi tzv. urky, kastou kriminálníků původem ze Sibiře, kteří byli ve 30. letech deportováni do podněsterského Benderu (už tohle je sporné, město v dané době nebylo na území SSSR). Svůj zločinecký životní styl ale urkové udrželi i tam. Lilinova kniha jistě uspokojí čtenáře, který od literatury o kriminálnících očekává bitky, vraždy, scény šokujícího násilí (v tom ohledu vyniká pasáž z jakéhosi infernálního kriminálu pro mladistvé). Výčty „zásluh“ některých postav jsou vskutku suspektní. Nejzajímavější ale na ní je portrét dnes už zřejmě zaniknuvšího životního stylu. Autor ho popisuje s odstupem člověka, který už ví, že zločin není ten nejdůstojnější způsob obživy. Svět svého dětství ale vnímá s ambivalencí a dokáže ji přenést i na čtenáře. Lilinovi urkové jsou protikladem dnešního Evropana nejenom v tom, jakou váhu přikládají světskému zákonu a životu (zvlášť „fízlovu“).

Sibiřská výchova

Nicolai Lilin
Přeložila: Alice Flemrová
Vydala Paseka, 284 stran

Jejich svět je ale jiný ještě dalším způsobem – je to svět neotřesitelné skupinové loajality, pout krve (ve všech smyslech toho slova). To, že stojí v do až absurdních důsledků dovedené opozici vůči státní moci a jejím zákonům, ale neznamená, že by byl bez zákona. Naopak – všední existence urky je o hodně ritualizovanější a všelijakým omezením a pravidlům podléhající než ta „civilní“. Až devótní pravoslaví se organicky spojuje s prvky sibiřských šamanských kultů, urkové život ctí, ale dokážou jím i opovrhovat.

Ještě víc je čest – i zabíjet se musí jaksi zdvořile. Tělo, do nějž tatérova jehla šifrovaně vykreslila celý urkův život, je jeho „občanský průkaz“ a vlastně ještě víc – svědectví, že žil dobře. Je to „kultura“, v jejímž základu je obrovský rozpor – láska těchhle oddaných křesťanů je vskutku hodně selektivní. Zasažen primitivní silou atavismu, jenž z řádek Lilinovy knihy prýští, může ale jeden najednou vnímat ten svůj svět, v němž už pro prastará hnutí mysli a citu nezbylo místo, jako trochu rozbředlý. A tu „sibiřskou výchovu“ jako děsivou a krvavou, ale pořád ještě výchovu.