Šílená krev: Tohle že byla v Německu událost roku?

V každém případě propagace německého hostování ze strany Goethe-Institutu byla naprosto perfektní, a když k tomu přičteme fakt, že se tato produkce probojovala i na prestižní festival Berliner Theatertreffen, velká očekávání byla na místě.

Politika v divadle je samozřejmě velké téma, ale jakmile se zaměňuje za účel a prostředek, je zle. Pokud se tato inscenace v Německu stala divadelní událostí, jak se píše v propagačních materiálech, pak určitě ne pro své divadelní kvality, ale snad jedině proto, že se trefila do problému, který je v této zemi vnímán velice palčivě.

A tak je-li taková inscenace vytržena ze svého prostředí a exportována jinam, vystoupí do popředí její divadelnost. Není překryta ničím a nemůže se také opřít o žádnou berličku. Vše se tudíž předvede ve své čisté formě. A ukáže se, že i když jde o chvályhodný záměr, nedospělo se dál než k plakátové agitce, která může oslovit leda školní mládež, a soudě podle reakcí v hledišti, skutečně i oslovila.

Zapomenutá pravidla

Šílená krev vznikla volně podle čtyři roky starého francouzského filmu La Journée de la Jupe a na podzim 2010 v Německu zareagovala na debatu, kterou vyvolal politicky nekorektní Thilo Sarrazin. Podle něj se turecká menšina v Německu údajně nedá geneticky „upravit“, aby z ní byli řádní, pracovití a úspěšní občané. Autoři – režisér tureckého původu Nurkatt Erpulat a německý dramaturg Jens Hill – tak prý především chtěli ukázat, jak hloupé bývají všechny generalizující „pravdy“ o jednotlivých etnikách od Turků až po Němce. Zdá se ale, že v zaujetí tématem zapomněli na pravidla dramatické situace a konfliktu a hlavně na odstup.

Výchozí situace je stejná jako ve filmu s Isabelle Adjaniovou, ve třídě je sedm tureckých a arabských žáků, kteří jsou vystřiženi jako z Džungle před tabulí. Kultivovaná učitelka tichým hlasem vykládá Friedricha Schillera a sběř v učebně ji zcela ignoruje. Pak jednomu z žáků vypadne z tašky bouchačka, učitelka se jí zmocní a opanuje kolbiště, teď budou muset všichni poslouchat, jak to bylo s dramaty bouře a vzdoru. A tak pomocí Schillera učitelka školí své žáky i diváky o toleranci, sebeuvědomění, humanistických ideálech a hodnotách.

Vyznívá to dostatečně modelově i pošetile, ale všichni to berou smrtelně vážně. Nakonec žáci předčí učitele, mají mnohem více pochopení pro hříchy druhých a pro hanebného spolužáka žádají druhou šanci, paní učitelka by ho rovnou odstřelila. Necelé dvě hodiny jsou ale na tyhle etudy z hodin dramatické výchovy, jež mají sloužit sociálnímu prozření, až až. Všechno je to takové mile školní, polopatické a herecky neumělé. Vyjma Sesede Terziyan, která ztvárňuje zoufalou pedagožku, v tomto případě jde o středně náročnou one-woman show na solidní úrovni.

Představení také nepomohly několikery české a anglické titulky, promítané v pozadí hracího prostoru Nové scény. Navzdory snaze organizátorů z celé produkce až příliš vyčnívá, že hlavní důvody pro její import do ciziny jsou ryze mimodivadelní.