Bohužel, přijímaná opatření mnohdy vedla spíše k jejímu prohloubení. Mnohamiliardové investice do krachujících bank ve Spojených státech amerických, finanční injekce do krachujících evropských ekonomik Řecka, Irska apod. znamenaly, že důsledky krize budeme pociťovat několik dalších let.
Je pro mě naprosto nepochopitelné, když svět, který vyznává svobodný trh, dotuje neúspěšné a trestá úspěšné. Jak jinak se dívat na finanční pomoc krachujícím bankám na úkor těch stabilních? Jak jinak také vnímat pomoc rozmařilé a rozhazovačné řecké ekonomice? Krize je ozdravný proces, který by měl likvidovat neefektivní ekonomické subjekty. Mnohé státy se také v rámci řešení důsledků krize pokoušely o "inovátorská" řešení typu různých šrotovných, která se ukázala jako naprosté fiasko. Bohužel, na růst krize mělo také vliv posilování podpory nákladných a neefektivních ekologických technologií.
Unie potřebuje rozvolnění
Osobně jsem velmi skeptický k opatřením, která přijímá Evropská unie. Její byrokratický aparát spíše dusí růst a dotační politika je hodna socialistického pojetí plánované ekonomiky. Zároveň je dle mého názoru i neudržitelný koncept jednotného eura pro nesourodé a různě fungující ekonomiky, proto je naprosto správné, že Česká republika nespěchala s jeho zavedením. Osobně se domnívám, že samotná Evropská unie potřebuje reorganizaci a mnohem větší rozvolnění a decentralizaci, pokud vůbec "přežije" ekonomickou záchranu Španělska a Itálie.
Jak se vyhnout cestě k bankrotu
Česká republika je součástí Evropské unie a tak, bohužel, nese také všechny důsledky krize. Navíc, v době, kdy krize vrcholila, měla Česká republika úřednickou vládu, která nechtěla, a ani nemohla, jakákoliv razantní opatření prosazovat. To se projevilo i na tom, že máme historicky nejvyšší schodek státního rozpočtu. Současná vláda přijala několik opatření, ale já osobně bych šel v některých případech ještě dál.
K ozdravění ekonomiky je třeba také snížit roli státu a jeho míru zásahů do života lidí. Proto bych uvítal jako účinné opatření sjednocení DPH na jednotnou míru 19–20 procent, což by české ekonomice přineslo zhruba 50 miliard korun. Ruku v ruce s tím bych snížil odvody do fondu sociálního zabezpečení a daňové odvody.
Nezbytným opatřením je také další snižování mandatorních výdajů státu. Není možné, aby se navyšovaly důchody a mateřská v době, kdy klesají mzdy. Lidé si musí zvyknout na to, že stát může mít sociální síť štědrou jen do takové míry, do jaké si to může ekonomicky dovolit. Zadlužovat se ve prospěch sociálních výdajů je cesta k bankrotu.
V roce 2011 budou důsledky krize v České republice přetrvávat. Vláda bude muset udělat mnoho nepopulárních opatření, ale věřím, že občané pochopí, že situaci není možné řešit jinak.
