Když myslím na Věru, vidím v duchu Marmoru, to krásné zákoutí naší nové vlasti, kde v dřevěném domě u řeky žije energická žena, vyhozená z univerzity současně se zatčením svého otce, který se provinil nesouhlasem s Únorem zvaným vítězný. To proto, že po nacistickém zvítězilo stejné zlo pod jinou firmou.
Do Toronta se Věra přistěhovala z břehů Pacifiku, kde se živila mytím oken. Právě se uvolnilo redaktorské místo českých novin Nový domov. Ty noviny nebyly zrovna příkladem solidního novinářského umění, ale Věrka je zachránila. Brzo po nastoupení na redaktorské místo jako by se něco z energie její osobnosti přelilo do Nového domova a najednou jsme jej začali číst nikoli z exulantské povinnosti, ale pro informace a pro intelektuální zábavu.
Jednou za rok pořádala Věra ve svém dřevěném a krásném domě na Marmoře dýchánky pro skupinu přátel, která se postupně zvětšovala, takže tam začalo chodit i pár Kanaďanů, jako slavný torontský chirurg doktor Gross.
Jeho tam ovšem přivábila stálá návštěvnice marmorských dýchánků Markétka. Ta se stala paní Grossovou, a když jsem nedávno přišel k panu doktorovi na prohlídku, hrdě prohlásil, že je nyní taky - aspoň poloviční - Čech. Markétka, ta jeho česká polovice, mu povila dvojčátka, z nichž jedno je Čech a druhé Kanaďanka. I na tomhle smíšením manželství má zásluhu Věra.
Vzpomínám na ni, jak s ní sedíme v Komárně - neologismus si Věra vymyslela pro síť proti komárům - v dokonale izolovaném pokojíku na terase dřevěného domu a nasloucháme vyprávění starého pána, pamětníka z cizinecké legie a potom z československé jednotky, která bojovala u Dunkerque. Najednou však jeho vyprávění přeruší náš bostoňáček Billie, která si usmyslila zahnat Věřina kokršpaněla do hlubokého lesa obklopujícího dřevěný dům, a posluchači se hrnou do lesa, aby tam pejsci nezabloudili.
Chybí nám teď takovéhle chvíle, protože nám chybí Věra.
R. I. P.
