25. října 2011 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Na vážnou hudbu se může
chodit i v džínách

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Kvarteto nese jméno skladatele Pavla Haase (1899-1944). Bratr herce Huga Haase patřil k nejvýraznějším Janáčkovým žákům. Zahynul v Osvětimi.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kvarteto nese jméno skladatele Pavla Haase (1899-1944). Bratr herce Huga Haase patřil k nejvýraznějším Janáčkovým žákům. Zahynul v Osvětimi. | foto:  František Vlček, Lidové noviny
Poté co jakožto Pavel Haas Quartet převzali v Londýně prestižní ocenění Gramophone Awards a označení Nahrávka roku, zahráli svým příznivcům v Praze a dostali i platinovou desku za dvacet tisíc prodaných CD.

Nakrátko se doma zastavili Veronika Jarůšková (housle), Eva Karová (housle), Pavel Nikl (viola) a Peter Jarůšek (violoncello), kteří sklízejí slávu za svou interpretaci smyčcových kvartet Antonína Dvořáka.

LN Podle vašeho plného kalendáře to vypadá, že jste v zahraničí známější než doma. Jak se to stalo?

V. J.: Vyhráli jsme mezinárodní kvartetní soutěž Premio Paolo Barciani v italském Reggiu Emilia a tím se nám otevřela cesta do světa. To bylo v roce 2005. Součástí ceny pro vítěze totiž bylo, že jsme dostali agenturu, a ta nám uspořádala koncertní turné po celém světě. Všechno začíná až poté, co vyhrajete nějakou soutěž, a teprve pokud uspějete potom na koncertech, se vám otevírají další dveře. Pozvou vás znova, obecenstvo se vrátí...

LN Nezvolili jste si cestu sólistů. V čem je půvab hry v kvartetu?

V. J.: Skladatelé se ke smyčcovým kvartetům uchylují většinou ve zralém věku, je to intimní, citová, emotivní hudba, ve které bývají obsaženy komponistovy životní zkušenosti. Je to vždycky velmi osobní, silná výpověď - a hlavně krásně zní. Jsou to skladby pro dva ženské hlasy - housle - a dva mužské - violu a violoncello. Je zajímavé, že všichni velcí skladatelé ke smyčcovým kvartetům nakonec dospějí.

P. N.: Když se podívám na repertoár, jaký bych jako violista sólista mohl hrát, je výběr velmi chudý, omezený. Zatímco krásných kvartet je nekonečné množství, za celý život je všechna ani nemůžeme obsáhnout.

LN Publikum je vyhledává?

V. J.: Děláme pro to, co můžeme. Od první noty se snažíme ukázat, jak je ta hudba nádherná. Jediné, co pro to můžeme udělat jako muzikanti, je hrát poctivě, upřímně a naplno.

LN Musíte někdy jít s repertoárem publiku vstříc víc, než byste třeba chtěli?

P. J.: Samozřejmě že na publikum myslíme. Ale skladby si vybíráme především kvůli sobě, hledáme a učíme se to, co se nám líbí, za to, co hrajeme, jsme odpovědní především sobě. A když máme na koncertě sami dobrý pocit, funguje to obvykle i v publiku.

E. K.: Lidé, kteří chodí na naše koncerty, zejména v zahraničí, vědí, nač jdou, takže nebývají ani překvapení, ani zklamaní. To bychom poznali. Naopak: v cizině jsou i na koncertech jakoby nabití energií, usměvaví, vstřícní.

P. N.: Publikum ve světě je proti našemu spontánnější, uvolněnější. Tady jako by se lidé báli projevit emoce, snaží se sedět po celý koncert tiše a nerušit, skoro se bojí zavolat „bravo“.

V. J.: Myslet si, že na koncertě musí být dvě hodiny naprosté ticho nebo že bez obleku nemůžete přijít, je scestné. Když jste vnímaví a chcete poslouchat, přijďte třeba v džínách.

P. J.: „Vážná hudba“ se jinak zvrtne v jakési snobské produkce. Přitom nic není pro muzikanta krásnějšího, než když při své hře cítí v sále odezvu. My také do svého výkonu dáváme všechno, to nasazení z nás musí tryskat, a tak také potřebujeme dostat něco zpátky.

P. N.: Lidé potřebují příběhy, proto chodí na muzikály a na filmy, v klasické hudbě se jim hledají hůř, ale my se snažíme, aby si každý v hudbě, kterou mu zprostředkujeme, našel ten svůj příběh. Když se pak trochu víc orientuje a pochopí, co v té které skladbě může hledat, jeho zážitek i reakce je pak docela jiná. P. J.: Člověk je dnes vystaven spoustě nepřetržitých zvukových ataků, jakýchsi krátkodobých zásahů, mozek je přijímá a netrénuje se na nějaké hlubší soustředění. I ta písnička trvá jen tři minuty, pak jsou tu počítače, hry a tak dále. Ale v klasické hudbě je obsaženo úplně všechno, jen se člověk musí dostat přes tu jakousi pomyslnou bariéru.

LN Jmenujete se podle skladatele umučeného v koncentračním táboře. Jak jste k tomu dospěli?

V. J.: Jednou nám kamarád v Brně na kazetě pustil jako zajímavost skladbu Pavla Haase. Do té doby jsme ho neznali. Když jsem se pak rozhodla založit kvartet, vyhledala jsem Haasovu dceru Olinku Smrčkovou, jestli by nám dala důvěru a dovolila, abychom se jmenovali podle jejího otce. Ona to udělala a dodnes ta její důvěra trvá.

P. N.: Jsme stále v kontaktu a ona má radost, že nám to jde a že se na hudbu jejího tatínka nezapomene. Začala se hrát i ve světě, což je posun. Ale byly doby, kdy i Janáček se musel do koncertů tlačit skoro násilím, a dnes jsou jeho skladby vrcholem programu. A pro naše turné v Číně si pořadatelé Janáčka výslovně vyžádali.

V. J.: Nedávno jsme dokonce v Japonsku natáčeli obsáhlý dokument o Pavlu Haasovi. Bylo to vzrušující, brali to téma velmi poctivě, například režisér měl po celou dobu v ruce partituru, dekorace vyladili do třicátých let v Evropě... 

LN V jakém jste stadiu kariéry? Vykročili jste ke slávě?

P. J.: Sláva, to jsou jen takové momenty, dnes je, a zítra po vás neštěkne pes, pokud nejste dál v obecném povědomí.

V. J.: Myslím, že ta pravá sláva začíná, až když skončíte, když už nenahráváte, nekoncertujete, nikdo vás neangažuje, ale v myslích lidí přesto zůstáváte. Takhle se i ve světě potkáváme se jmény Josefa Suka nebo Smetanova kvarteta. Známý je Ivan Moravec, Magdalena Kožená, Jiří Bělohlávek, Martina Janková - a je jich víc. 

LN Máte nadlouho nabitý program - turné v Británii, Japonsko, řada koncertů v Evropě, pak Hongkong, na jaře Spojené státy, koncert v Carnegie Hall... Vy už si možná ani nemusíte půjčovat nástroje.

P. J.: To zdaleka ne. Najít nástroje, aby spolu ladily, je velmi těžké, a koupit si je je skoro nemožné, protože jsou velmi drahé. Já například mám violoncello půjčené z Českého hudebního fondu, to je soukromý podnik, takže můžu být snad v klidu, že mi ho za hranicemi nevezmou. 

LN Kdo by vám mohl vzít cello nebo housle?

E. K.: Já o své vypůjčené housle špidleny přišla ze dne na den a byl to opravdu velký problém, najít jiné housle, které by se hodily, naštěstí jsem si mohla jedny vypůjčit od Jana Talicha. Sice u nás existuje Státní sbírka nástrojů, možnost půjčovat si z ní nástroje je ale vzhledem ke kauze Diag Human zmrazená. Představte si, jak hrajete a na pódium někdo přijde a zkonfiskuje vám housle z rukou.

P. N.: Když vám vezmou nástroj, na který jste zvyklí hrát a cvičit, jako by vám usekli ruce. Ty nástroje mají velkou hodnotu, stojí třeba deset milionů korun. Kdo si je může koupit? Musí mít mecenáše, využít nadací, sbírek. Tady zatím nejsou, ale venku vznikají třeba při bankách. U nás jsme v tomhle pozadu.

P. J.: A vypadá to, že jedna z mála našich opravdu úspěšných vývozních komodit, jakou je umění a kultura, je výrazně omezena. Což je škoda, moc toho tak prestižního, jako je česká hudba, zase nemáme.

Marta Švagrová
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.