Slavík roztleskávačem

Jana Machalická má ve svých dvou článcích o "lyrikálu" Michala Horáčka a Petra Hapky naprostou pravdu, mám jen jednu výhradu: je příliš mírná. Dílo, jehož barnumské reklamě nešlo uniknout, a pronásledovalo mě letos až na festival do Hradce Králové, není propadákem roku, ale průšvihem dvacetiletí. Poslouchat Hapkovy melodie na tři, čtyři tóny jednou, dvakrát, třikrát je příjemné: slyšet totéž (neboť i nové písně tu k nerozeznání plagují staré) málem tři a půl hodiny je utrpení. A pozvat si na závěr duchamorné řediny z Komenského a Goetha (a asi jen kvůli rýmu Kanta) jako roztleskávače zlatého slavíka, který s dějem vůbec nesouvisí, znamená sice zajistit si zaručené ovace, ale jinak to svědčí o tom, že sami autoři dílu nevěří a tak ho zachraňují profesionálním roztleskávačem.