Začalo to na festivalu Primavera Sound v Barceloně, který kromě horkých hvězd a nastupujících objevů hudební scény prezentuje s oblibou také legendy různých žánrů. A právě tam vminulých letech hráli My Bloody Valentine, Jesus And Mary Chain, Ride. A také Slowdive. Ti tam vystoupili v roce 2014, krátce poté, co se dali devatenáct let po rozpadu znovu dohromady. „Tahle hudba svoji historickou roli zřejmě splnila,“ poznamenal jsem si sice, ale ve skutečnosti mě jejich vystoupení překvapivě bavilo.
Vloni na Colours of Ostrava, kde hráli Slowdive první večer, už promě byli druhým nejsilnějším hudebním blokem celého na zážitky tradičně bohatého dne. „Slowdive předvedli přímo esenciální definici stylu shoegaze – stěny ze dvou až tří zkreslených elektrických kytar, ve kterých se vznáší sférický, vlastně až popově melodický dívčí (přesněji řečeno teď už dámský) vokál Rachel Goswellové,“ psal jsem o tom na lidovky.cz.
Totéž v bledě modrém platí pro album, nazvané prostě Slowdive, které obnovená kapela vydala teď v květnu, neuvěřitelných dvaadvacet let po předchozím Pygmalion. Jasně, že je to retro hudba. A jasně, že už tenhle styl s největší pravděpodobností nemá šanci se kamkoli vyvinout – svoji úvahu o jeho splněné historické roli nemám potřebu revidovat.
Chci ale prohlásit, že album Slowdive je v rámci onoho stylu velmi dobré až vynikající. Rozhodně nepředstavuje nějaké vaření z vody. Každá z osmi písniček je postavena na silné melodii, nosném aranžérském nápadu a dynamicky propracované stavbě. Až je člověku skoro líto, že už je to všecko pryč.