22. listopadu 2007 9:15 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Smích je ta nejrozvratnější zbraň

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Vítězství v Cannes. Marjane Satrapiová poté, co její snímek letos v květnu získal Velkou cenu poroty. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vítězství v Cannes. Marjane Satrapiová poté, co její snímek letos v květnu získal Velkou cenu poroty. | foto: Valery HacheAFP
Autorka komiksu Persepolis Marjane Satrapiová (38) vylíčila ve svých autobiografických knihách idylické dětství v Íránu, nástup totality i svůj odchod do Evropy. Nesmírně vtipný i jímavý příběh o dívce, která odmítala nosit na hlavě šátek a chtěla poslouchat metal, autorka zpracovala jako animovaný film.

Originální snímek Persepolis už má na kontě Velkou cenu poroty z festivalu v Cannes a uchází se o oscarovou nominaci. Dnes Persepolis zahajuje 10. ročník Festivalu francouzských filmů a za týden ho najdeme běžně na programech kin. S Marjane Satrapiovou jsme se sešly během festivalu v Cannes, energická žena dokázala během půlhodinového rozhovoru vykouřit půl krabičky cigaret a spolurežiséra snímku Vincenta Paronnauda prakticky nepustila ke slovu.

Persepolis vypráví o dospívání dívky na pozadí politických proměn Íránu. Vnímáte svůj film jako politický?
Vůbec ne. Není to politicky orientovaný film a už vůbec ne politicky orientovaný film na něčí objednávku. Je to především film o mé lásce k mé rodině. Ale pokud po jeho zhlédnutí začne západní publikum nahlížet na Íránce jako na lidské bytosti, a ne jako na „islámské fundamentalisty“, „teroristy“ nebo na „osu zla“, budu mít pocit, že jsem udělala něco dobrého. Nesmíte totiž zapomínat, že prvními oběťmi fundamentalismu jsou Íránci sami.

O životě v Íránu skutečně panují zkreslené představy. Osobně mě překvapilo, jakým způsobem líčíte své spokojené dětství v Íránu v sedmdesátých letech. Třeba o adidaskách jsme si tehdy mohli v socialistickém Československu nechat jen zdát.
V sedmdesátých letech jsme vyrůstali obklopeni americkou kulturou. Nosila jsem tenisky Adidas, chodila jsem s bratranci na bowling, poslouchala americkou muziku, jedla hamburgery, hranolky s kečupem a pizzu a milovala filmy s Brucem Leeem... Myslím, že jsem se moc nelišila od holky, která vyrůstá někde v Chicagu. Nikdo si neumí představit, kolik existuje paralel mezi zemí, z níž pocházím, a Amerikou, která dnes s Íránem není v právě přátelských vztazích. Se svými knihami jsem Ameriku procestovala, myslím, že ji docela znám a musím říct, že jsme nesmírně hloupí, když si vytváříme o Americe tolik klišé. Všichni jsme plní předsudků a nespravedlnosti vůči těm druhým.

V USA jste dostala řadu nabídek na filmový přepis svého komiksu, proč jste je odmítla?
V USA jsem sice prodala víc knih než ve Francii, ale cítila jsem, že ve Francii budu mít nad filmem větší kontrolu. O Hollywoodu mám své pochybnosti, klidně tam mohli z Persepolis udělat další film typu Bez dcerky neodejdu, který ukazuje Iránce jako šílence a Írán jako říši zla. Prostě jsem věděla, že by to mohlo dopadnout katastrofálně. Nabízeli mi třeba, že z Pesepolis udělají televizní seriál v duchu Beverly Hills 90210 nebo film s Jennifer Lopezovou v roli mé matky a Bradem Pittem jako mým otcem... To mi připadalo šílené.

Možnost, že by se vaše komiksy proměnily v hraný film, jste tedy hned na začátku zavrhla?
Ano. Herci by mohli zlikvidovat základní sdělení příběhu, nutně by s sebou přinesli znaky toho, odkud pocházejí, byli by odjinud, než jsem byla já. Přinejlepším by se z Persepolis stal „exotický příběh“, přinejhorším „příběh z třetího světa“. Světový úspěch komiksu byl dán i tím, že kresby byly abstraktní, černobílé. Myslím, že to pomohlo komukoli identifikovat se s příběhem - ať byl z Číny, Izraele, Chile nebo Koreje - byl to najednou univerzální příběh.

V době počítačových animací slavíte úspěch s černobílým kresleným filmem. Jak byste charakterizovala styl vašeho snímku?
Od začátku jsem chtěla, aby se dal výsledek popsat jako stylizovaný realismus, proto jsme také volili spíše reálnou než komiksovou kresbu. Proto jsme také, právě na rozdíl od komiksu, nešli do extrémů v mimice a gestech postav. To bylo moje výchozí zadání animátorům. Vždycky mě uchvacoval italský neorealismus a německý expresionismus, v obou případech šlo o poválečnou filmovou školu. V Německu byla po první světové válce ekonomika tak zničená, že si nikdo nemohl dovolit natáčet exteriérové filmy, a tak se točilo ve studiích a sázelo se na výrazné výtvarné prvky s expresivní atmosférou. Po druhé světové válce se v Itálii stalo totéž, ale situace filmařů byla přesně opačná: točili filmy v ulicích s neherci, protože neměli peníze na studia a herce. V obou školách můžete najít naději lidí, kteří přežili válku a zakusili hrůzy a zoufalství. No a já sama jsem také poválečný člověk, osm let jsem prožila v íránsko-irácké válce. A film, který jsem udělala, je pro mě kombinací německého expresionismu a italského neorealismu. Jsou v něm velmi prozaické, realistické scény a vysoce stylizovaný přístup k obrazu, leckdy na hranici abstrakce.

Kdy jste si začala kreslit komiksové příběhy, už jako malá holka?
Ano, odjakživa jsem kreslila a vyprávěla příběhy. Ve škole jsem byla dobrá, hlavně v matematice, a všichni mysleli, že budu inženýrkou jako táta. To mě ale nijak nelákalo. Od leckoho jsem tehdy slýchala, že moje příběhy jsou jenom lži. Nikdy jsem to nepochopila, když lžete, snažíte se z toho mít prospěch, ale když vyprávíte příběh, tak je to prostě příběh, žádná lež.

Prožila jste osm let v zemi, kde se válčilo, jak jste jako dítě vnímala tu velkou změnu, kdy po poklidném životě přišla totalita?
Když se v Íránu změnil režim, bylo mi deset. Mimo jiné jsem musela začít nosit na hlavě šátek. Léta jsem hrávala s kluky fotbal a najednou koukám, že si našli jiného brankáře. Říkali mi: My už s tebou nemůžeme hrát fotbal, protože jsi holka. Pět let si toho nevšimli a najednou jim došlo, že jejich brankář je holka! Tak jsem se sebrala a šla dělat karate.

Vaše rodina musela být hodně liberální...
Ano, a jsem jim za to vděčná. Rodiče mě nevychovávali jako dívku, vždycky mě brali prostě jako lidskou bytost. Nikdy mi neříkali: Chováš se jako holka. A já brzy pochopila, že se sama před sebou nemusím omlouvat. Vždycky máte na výběr a nikdy si nemusíte lhát. A já neusiluju o dokonalost. Podívejte se třeba na bohy ve starověkém Řecku, ti přece také nebyli dokonalí, souložili, opíjeli se a krkali. Lidé tyhle nedokonalé bohy zbožňovali, protože když mohli být nedokonalí bohové, mohli být nedokonalí i oni. Hledání dokonalosti nás vždycky dovede maximálně k pocitu viny a obě naše kultury -ta východní i západní - se na té vině podílejí.

Se svým švédským manželem jste se usadila ve Francii - kam dnes patříte, kým se cítíte být?
Cítím se být někde mezi - byla jsem Íránka a strašně jsem chtěla být „Zápaďanka“, což mi velmi komplikovalo život. Myslím si, že člověk může být dvěma, třemi i čtyřmi různými lidmi. Není moc pohodlné sedět mezi dvěma nebo třemi židlemi, je ale lepší mít tři židle než jen jednu.

Vyhovuje vám mentalita Francouzů?
Mám trochu rozporuplný vztah k francouzskému publiku: obvykle si myslí, že vědí, jak to chodí, mají naprosto jasno v tom, kde je pravda, ale velmi často jsou naprosto vedle. Ale nechci působit nevděčně, jsem v Paříži šťastná, moc ráda třeba vymetám pařížská kina, můžete tu vidět opravdu cokoli.

Na jaké filmy chodíte?
Baví mě právě ta pestrost, možnost výběru. Mám ráda staré německé expresionisty, jako byli Fridrich Murnau a Fritz Lang, ale i Quentina Tarantina nebo zase Abbase Kiarostamiho.

Bylo pro vás těžké vybrat ze čtyř komiksových knih materiál pro film?
Když jsem psala knihy, musela jsem si vybavit šestnáct let svého života včetně věcí, na které jsem chtěla jednou provždy zapomenout. Byl to dost bolestný proces. Člověk se musí stát svým nejlepším přítelem, aby to zvládl. Do scénáře se mi moc nechtělo, netušila jsem, jak začít, bylo těžké získat vůči svým knihám odstup a začít škrtat celé stránky. Lidi si většinou myslí, že komiks je vlastně filmový storyboard, ale to je naprostý omyl. U komiksu je vztah mezi autorem a čtenářem oboustranně aktivní, filmové publikum je ale pasivní. Film se pohybuje, mluví, hraje, takže vypravěčův přístup musí být odlišný, v obrazovém i obsahovém slova smyslu.

Dělat film pro vás byla docela nová zkušenost, co se vám nejvíc vrylo do paměti?
První promítání pro celý štáb v kině na Champs-Elyséés. Na konci jsem brečela a ukázalo se, že kromě mě brečí komplet celé osazenstvo sálu.

Stýská se vám po Íránu?
Samozřejmě. Kdybych byla mužem, řekla bych, že Írán je má matka a Francie je moje žena. Samozřejmě nemůžu zapomenout na všechny ty roky, kdy jsem vstávala s pohledem na zasněžené vrcholky hor, které obklopují Teherán. Nechce se mi věřit, že už to možná nikdy neuvidím. Moc se mi stýská. Ale na druhé straně, mám život, jaký jsem chtěla. Žiju v Paříži, což je jedno z nejkrásnějších měst světa, s mužem, kterého miluju, mám práci, která se mi líbí a za kterou jsem navíc ještě placená. Problém je v tom, že Írán není právní stát, takže si tam nikdy nemůžete být jist, co se s vámi stane. Nesmírně si vážím lidí, kteří v Íránu zůstali, mají stejný názor jako já, ale musí mlčet. O to víc musím mluvit já. Kdybych propadla zoufalství, všechno bych ztratila. Takže budu až do smrti držet hlavu zpříma a zachovám si schopnost smát se, protože oni jsou tím nejlepším ve mně. Dokud člověk žije, může protestovat, může křičet a hlavně se může smát. Smích je podle mě ta nejrozvratnější zbraň ze všech.

Lidé v Íránu ovšem váš film nejspíš nikdy neuvidí.
V kinech se tam zcela jistě promítat nebude. Ale řekla bych, že to dopadne podobně jako s lecčím jiným, alkohol je v Íránu taky zakázaný, a přesto všichni pijí. To je starý osvědčený způsob, jakmile lidem něco zakážete, je to pro ně to nejlepší doporučení, aby to dělali.

  • 11Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz