V říjnu 1981 byla na dně propasti Macocha nalezena mrtvola mladého muže – studenta brněnské architektury Pavla Švandy. Dlouho se soudilo a v různých publikacích uvádělo, že Švandu zabila Státní bezpečnost: pohyboval se v křesťanských kruzích, stýkal se s chartisty, jeho případ se kladl do souvislosti s podivnou smrtí tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala (nalezen v bratislavském bytě v únoru téhož roku). Po převratu se ukázalo, že věc je složitější: přímou účast StB na Švandově úmrtí nelze prokázat, nebyl na něj veden svazek (nebo o tom nejsou záznamy), neexistují „přímé důkazy“, jen podezření, pochybnosti a náznaky, že tajná policie se o studenta zajímala. Přesto jeho portrét do cyklu Příběhy bezpráví nepochybně patří.
Pavel Švanda se narodil v červnu 1959, vyrůstal v Palhanci u Opavy, v rodině, která žila životem, jež by se dal označit za konformní. Rodiče nebyli žádní „zapálení komunisté“, ale zároveň režimu otevřeně nevzdorovali, prostě vykonávali, co se po nich chtělo a snažili se nebýt příliš nápadní. Mělo to zřejmý důvod: Pavlův prastrýc, nynější kardinál Tomáš Špidlík působil od roku 1946 v Římě, což znamenalo, že členové rodiny měli u státního aparátu „černou značku“. Když bylo Pavlovi 15 let, jeho otec zahynul nešťastnou náhodou při opravách domu – zůstal tedy s maminkou a sestrou, stal se „hlavou rodiny“. Vystudoval stavební průmyslovku v Opavě, v roce 1978 se přihlásil na architekturu, zaměřil se na urbanismus.
Ale co je důležité: Pavel Švanda byl velmi nadaný: měl fenomenální paměť, zabýval se filosofií, četl, co mu přišlo pod ruku, chtěl se stát spisovatelem. Zanechal po sobě obsáhlou literární pozůstalost. Jeho texty, zpočátku mladistvě rozervané záznamy nebo jen pokusy o sci-fi povídky, svou úrovní postupně víc a víc převyšovaly to, co dospívající lidé obvykle tvoří. Mimo jiné z nich lze vyčíst Švandovu menší a menší ochotu přistoupit na pokrytectví, typické pro husákovský komunismus. Švanda byl trochu provokatér, žádný „suchar z knihovny“ - a velmi ho rozčiloval normalizační dvojí život: na jedné straně nadávání na komunisty a na partaj, na druhé smíření se s totalitou, pravidelné docházení k volbách, kývání na cokoli, co KSČ žádala, zdůvodněné obvyklou poučkou „stejně si myslíme svoje, ale proč zbytečně riskovat“. V jednom ze záznamů v deníku, který se vztahuje ke společenské reakci na Chartu 77 (k disentu přitom dokázal být i dost kritický) píše: „Dej lidem na vybranou a vyberou si to nejpohodlnější; Nejpohodlnější je pro ně vždycky to klidné a zaběhané.“
Vadila mu i zbabělost ve vztahu k opozici, resp. „nestýkání“se s těmi, kdo byli v nemilosti. Brzy začal docházet do rodiny persekuovaného dominikánského terciáře a tiskaře Adámka, přátelé ho přivedli do společenství evangelické a katolické mládeže. Přepisoval samizdaty, navštěvoval bytový seminář, dojížděl do Prahy. Vedle toho psal vlastní „věci“, nejen beletrii, ale třeba i kritiky (pochopitelně nevycházely tiskem), v nich se dotýkal i tehdy tabuizovaných témat. Například na okraj Vláčilova filmu Adelheid poznamenává k poválečnému vyhnání Němců: „Měli jsme jedinečnou možnost ukázat svému úhlavnímu nepříteli i světu vůbec mravní velikost malého národa. Tím, že jsme ji zpronevěřili, se náš čacký národ duchovně znemožnil…“
Kam by životní cesta Pavla Švandy vedla je těžké učit, jisté je jen to, že by z něj byl výrazný intelektuál. Jeho snaha nežít život pokrytce, být i navenek v souladu se svými myšlenkami, byla limitována například láskou k mamince, obavou, aby jí nezpůsobil bolest, kdyby ho zavřeli, kdyby ho třeba vyhodili ze školy. V posledním roce života nalezl cestu k víře a dospěl k rozhodnutí, že se nezúčastní pseudovoleb. Snoubenka ho od toho zrazovala, viděla v takovém kroku zbytečný hazard s budoucností. A Švanda jí píše: „K čemu úvahy o budoucnosti, když teď je tady špatnost a můj nesouhlas s ní? K čemu by byla morální kritéria, kdybych je s léty převlékal jako košile? K čemu mi bude můj podrobený život ve světě, kde jiní zákonitě ponesou i kus mého kříže?“
Roku 1981 se mu za nejasných okolností podařilo vycestovat do Itálie. Povolení dostal po intervenci jakéhosi rodinného známého, původní účel cesty „turistika“ byl změněn na „návštěvu příbuzného“. Pavel Švanda si během cesty psal podrobný deník – a setkání s prastrýcem Špidlíkem i dalními kněžimi ho hluboce zasáhlo. Vrátil se šťastný a podle svědectví přátel vyrovnaný. Pak se ale cosi zlomilo: a jeden ze Švandových kamarádů vzpomíná, že s ním Pavel náhle začal mluvit o tom, co má člověk dělat, kontaktuje-li ho Státní bezpečnost.
V krátké době byl po smrti – nikdo neví, co se s ním dělo, jak se k propasti Macocha dostal, jaké byly poslední chvíle jeho života. Vyšetřování případu esenbáci podezřele odbyli, přestože existovala celá řada podezřelých okolností. Zároveň měl mrtvý údajně na rukou řezné rány, typické pro ty, kdo se pokusili o sebevraždu. Obnovené šetření po roce 1989 skončilo vzhledem k příliš dlouhé době od Švandovy smrti do ztracena. Pavlovi nejbližší v sebevraždu nikdy neuvěřili, řada jeho přátel také ne. Zůstaly jen hypotézy. Jedna z nich je, že po něm tajná policie chtěla informace o strýci, Švanda vzdoroval, zemřel nešťastnou náhodou při nějaké potyčce a do propasti ho pak příslušníci StB vhodili. Druhá, že na něj tajní tlačili, aby se stal spolupracovníkem, on nedokázal tlaku čelit - a nenašel jiné řešení než dobrovolný odchod ze života.
