Zjištěné geny umožňovaly viru množit se přímo v plicní tkáni, což se ukázalo jako zvláštnost daného patogenu obzvlášť vražedná pro člověka. "Obvyklé viry zodpovědné za chřipku se v těle člověka množí především v horní části dýchacích cest, tedy v ústech, krku a nosu, zatímco virus španělské chřipky byl schopen se množit i v plicích, čímž vyvolával prudké zápaly plic," uvádí jeden z dvojice hlavních spoluautorů výzkumu Yoshihiro Kawaoka, virolog a profesor fakulty veterinární medicíny Wisconsinského univerzitního systému.

Již v době pandemie došli vědci k závěru, že smrtelnost choroby musela být dána její schopností napadat plíce, tehdejší věda však nebyla schopna zjistit příčiny této schopnosti, kterou předchozí virózy neměly. Teprve nynější věda dokázala identifikovat tři geny, které to způsobily.

Takový poznatek má velký význam pro to, aby v každé nově se objevující infekci dokázal být od počátku rozeznán její případný smrtící potenciál a aby se ji podařilo zastavit dřív, než se rozšíří v pandemii. Další význam spočívá v možnosti vyvinout novou třídu protivirových léčiv, které by mohly ochránit lidské životy, pokud by nová podobná pandemie vypukla.

Vědci získali virus španělské chřipky řádící v roce 1918 ze vzorků tkáně obětí pandemie, které uchoval Jeffery Taubenberger z patologického ústavu amerických ozbrojených sil. Celkem identifikovali osm genů španělské chřipky, z toho různými kombinacemi a testy na myších zjistili tři, jejichž vzájemné působení způsobovalo smrtící variantu. Tyto geny jsou nezbytné pro syntézu proteinu označovaného jako RNA polymerase, který je potřebný k reprodukci viru, a pro produkci hemaglutininu zajišťujícího přichycení viru k napadené buňce.