Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Snažíme se žít, jak nám řekli, ale rodina nemá být klec, říká dokumentaristka Jana Počtová

Asie

  7:00
Jejím tématem se staly mezilidské vztahy. Před pěti lety uvedla do kin dokument Generace singles, o třicetiletých „samotářích“ ve velkoměstě, teď dokončuje film Nerodič, jakousi mozaiku příběhů ze současného rodičovství. Proč nerodič? Protože ani jeden z jejích protagonistů – včetně jí samotné – tradiční představu matky či otce nenaplňuje. Někteří mají za sebou rozvod a nová partnerství, jiní jsou s dětmi sami nebo je vůbec nechtějí.

Jana Počtová foto:  Jan Zátorský, MAFRA

„Změny v klasickém pojetí rodiny jsou znakem doby. Forem soužití a vztahů je dnes strašně moc. A já vůbec nehodnotím, jestli to, že se rodina mění, je dobře nebo špatně. Pouze ten trend mapuju, protože se dotýká každého z nás,“ říká pětatřicetiletá dokumentaristka, která se na zásadní životní otázku, zda mít rodinu a jak, pokouší sama odpovědět.

LN: Čím vás téma současného rodičovství oslovilo?
Mezilidské vztahy jsou téma, které mě zajímá dlouhodobě. Mým přáním je mapovat největší sociální změny doby, ve které žiju. Uvědomila jsem si, že ideální rodinný vzorec, který máme od dětství v hlavě, tedy „máma, táta a dvě děti“, prochází obrovskou změnou. Když se podívám kolem sebe, tak úplných rodin, kde partneři žijí spolu, neopouštějí se, konstantně a dlouhodobě se nepodvádějí, nemají zásadní konflikty a vychovávají spolu děti v lásce a toleranci, je strašně málo.

LN: Postavy vašeho filmu většinou děti mají, proč se tedy dokument jmenuje Nerodič?

Ano, všechny postavy až na jeden pár rodiči jsou. A snaží se být dobrými rodiči. To NE na začátku je tedy spíše taková přesmyčka, aby se nad tím divák zamyslel. Mám tam single matku, otce, který žije sám a dceru má ve střídavé péči, patchworkovou rodinu, což je nový sociologický pojem označující rodinu „sešitou“ z partnerů, kteří už za sebou rodinu s dětmi měli a založili novou. Můj pár jich má takhle dohromady šest. Mám tam také lesbický pár, který právě přivedl na svět třetí dítě a já zaznamenávám dlouhou a složitou cestu, která vedla k jeho početí. Další mojí hrdinkou je žena, která ve čtyřiceti letech adoptovala dvojčata. Neměla partnera a nechtěla počít dítě s nějakou náhodnou známostí, jelikož zodpovědnost, že její děti nebudou vyrůstat s vlastním otcem byla pro ni nepřijatelná. A poslední je pár, který se dobrovolně rozhodl děti nemít vůbec. Zaznamenávám rok a půl života všech těchto nestandardních rodinných forem a sleduju, jak se se svým životem vyrovnávají. Někteří z nich rozhodně nežijí, jak si pravděpodobně představovali v dětství. Myslím, že to je zásadní problém našeho života. Máme jakousi představu – škatulku –, do které se pokoušíme vtěsnat. Snažíme se žít, jak jsme si představovali, jak nám někdo řekl, že je to tak správně.

Z natáčení dokumentu Jany Počtové

LN: Například?
Nesmíme se rozvádět, poškodí to děti – kolik párů pak stráví život s partnerem, se kterým je nešťastný? Nenaplnění představ o ideální rodině pak působí zákonitě frustrace. Bylo by nám určitě mnohem lépe, kdybychom se od těch představ osvobodili a pouze přijímali, jak skutečně žijeme. Mě samotné to ale taky nejde.

LN: Vnímají to vaše postavy jako prohru?
Pouze částečně. Všichni rodiče z mého dokumentu mají jakýsi pocit výčitky, že jejich děti nežijí ve „standardní“ rodině. Ovšem je třeba zdůraznit, že nikdo svoji situaci nevnímá jako prohru, protože rodičovství je pro ně jednoznačně pozitivní. Všichni svoje děti milují a snaží se jim dát to nejlepší. Jejich láska je upřímná a radost z ní výrazně převažuje nad pocitem životního selhání. A myslím, že to je i východisko mého filmu: je úplně jedno, v jaké rodinné formě žijeme, pokud je v ní láska a vřelost. Když někomu vyprávím, o čem film bude, reakce bývá stejná: „To bude strašná depka!“ Já na to ale jako na depresivní film vůbec nekoukám. Kdybychom takhle uvažovali, celý náš život bude jedna velká deprese. Vztahy se mění, rodina se mění. To je prostě fakt.

Jana Počtová

LN: Dnes rodinu nejčastěji zakládáme po třicítce. Prodlužuje se podle vás doba určité nedospělosti a nezodpovědnosti, kdy si chceme jenom užívat?
Nesouhlasím už jen s tou samotnou otázkou. Předjímá něco, co podle mého není správně. To je přeci život, ne nezodpovědnost. To, že chcete cestovat, budovat kariéru, potkávat se s přáteli a občas přijít z mejdanu v sedm ráno, přeci není nedospělé! Představa zodpovědnosti má být jakási svatá rodina, pro kterou se opouští všechno, co nás předtím bavilo? To je přeci nesmysl. Rodina nesmí působit jako klec. Říct si: „Tak, konec srandy, odteď budeme jenom vyměňovat plíny a shánět kvalitní školku a školu.“ To přesně nahrává pocitu, že pro děti je nutné se obětovat. Pokud se to postaví takto, spousta lidí si dvakrát rozmyslí do podobného podniku vstupovat. Anebo se bude cítit nešťastně.

LN: V Česku sňatků dlouhodobě ubývá, čím to?
Doba tomu nahrává. Za komunismu byla svatba skoro jediným východiskem. Byly na to navázané různé výhody, společné zdanění manželů, startovací byty, přídavky na děti... Jenže to bylo něco za něco, existovaly jistoty, ale byla nesvoboda. Ze strany státu v tom byla jasná strategie, komunisti dobře věděli, že kdo má rodinu, nezlobí. Byl to určitý způsob, jak společnost ovládat. No a dneska se stát od podpory rodiny hodně odklonil. Takže je logické, že se bereme míň. Na druhou stranu i dneska existují silné tlaky. Jen jsou skryté, těžko definovatelné. Když dáte dítě do anglické školky, kde je školné tři sta tisíc ročně, tak si sakra rozmyslíte, jestli si pořídíte další. Když vás tenhle systém pohltí, je z něj obtížné vystoupit. Spousta mých kamarádů, kteří mají opravdu hodně peněz, stejně neustále žije ve strachu, že jich nebude v budoucnu dost, a že jejich děti budou strádat. Velmi rychle si zvyknete na určitý luxus a když byste z něj měli slevit, třeba dát dítě do běžné školy, máte pocit, že jste něco zásadního prohráli.

Z natáčení dokumentu Jany Počtové

LN: Jde to jinak?
Zcela určitě to jde jinak! Na druhou stranu mám spoustu kamarádů, kteří mají děti a jsou to pořád pankáči. Vedou je k tomu, že jsou důležitější věci než nový mobil, tablet, oblečení a výlety do Abu Dhabí. Vedle toho žijí bohatý společenský život, komunikují spolu a necítím z nich, že by to bylo na úkor kvality jejich životů. Je to jen otázka volby priorit. Někteří jsou schopní sbalit děti a batohy a odjet na tři měsíce cestovat po Asii. A jde to.

Celý rozhovor s dokumentaristkou Janou Počtovou o rozmanitých podobách rodičovství 21. století, nezdravém tlaku holčičích snů a o situacích, kdy je rozchod dobré řešení, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 27. května.

V magazínu dále najdete:

  • Tajemství sourozenců: je lepší být mladší nebo starší? Jaký věkový rozdíl mezi sourozenci je nejideálnější?
  • Rozhovor s Oldřichem Jelínkem, kamarádem a spolupracovníkem nedávno zesnulého Adolfa Borna, který však začátkem 80. let emigroval.
Autor: