5. srpna 2008 10:18 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Solženicynova česká stopa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 55Diskuse
Alexander Solženicyn na snímku z roku 1998 během jednoho ze svých moskevských projevů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alexander Solženicyn na snímku z roku 1998 během jednoho ze svých moskevských projevů. | foto: ČTK
Poté, co se objevily knihy Alexandra Solženicyna, se už nedalo psát jako dřív ani žít jako dřív, řekl před časem slavný ruský divadelník, i u nás dobře známý Oleg Tabakov. Zní to možná trochu nadneseně, ale je to pravda.
Aniž jsme si toho možná všimli (či jsme to spíše pozapomněli), Solženicynovo dílo bylo v tom nejlepším slova smyslu zjevením.

Přinejmenším Souostroví Gulag či Jeden den Ivana Děnisoviče jimi zůstanou i nadále. Ostatně pořadí obou titulů (a další nezmiňuji, protože tyhle dva jsou mým solženicynským vrcholem) je věcí každého z nás.

Zjevení pravdy
Když v roce 1962 vyšla v jeho vlasti novela Jeden den Ivana Děnisoviče, kterou Sergej Machonin krátce nato přeložil do češtiny, přinesla do naší země zjevení pravdy o tom, co jsme snad po XX. sjezdu KSSS tiše věděli, ale co se v naší zemi na rozdíl od velkého sovětského bratra vlastně ještě dost dlouho nesmělo říkat: že režim Josifa Stalina byl ještě zločinnější, než jsme kdy tušili, že nechával shnít v koncentrácích a bezohledně vraždil miliony nejlepších Rusů a že se za to všechno ještě nechával velebit.

Dověděli jsme se to bez patosu, z příběhu mukla Šuchova o tom, jak od rána do večera tráví takový jeden typický den v Souostroví Gulag. Bez patosu, ale s mrazivou jasností, na jakou jsme v té době a v této zemi nebyli zvyklí.

Když o pět let později Pavel Kohout na legendárním sjezdu československých spisovatelů přečetl český překlad dopisu Alexandra Solženicyna sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, ideologický tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, který rokování domácích literátů, předjímající události roku 1968, podrážděně sledoval, na protest ze sjezdového sálu demonstrativně odešel. Věděl proč – z Kremlu do české kotliny sice často přicházel mráz, ale na druhé straně (možná trochu paradoxně) i naděje, plynoucí z odvahy a neohroženosti těch, kteří si právem říkají ruští inteligenti.

Když jsme nejen začali tušit, ale v samizdatu si přečetli Souostroví Gulag, brali jsme to jako osobní a zároveň zobecněné svědectví člověka, který dobře věděl, co a proč říká, možná jsme si letmo uvědomili, že moderní evropské říše, založené na vládě teroru, vlastně nakonec nikdy nevydržely tak dlouho jako dejme tomu ta habsburská. Jedna tisíciletá si nakonec musela vystačit s pouhými dvanácti lety. O pár řádek výš jsem poznamenal „možná“ a „letmo“, protože ač je tato historická zkušenost všeobecně známa i školákovi, jen málokdo si dokázal uvědomit, že by se to mohlo vztahovat i na říši sovětskou.

Když Alexandr Solženicyn přišel se svým slavným provoláním Nežít ve lži, zřejmě jediná česká osobnost moderní doby, která je se Solženicynovým formátem srovnatelná, reagovala svým konceptem „života v pravdě“, což jsou kategorie jistě srovnatelné, byť ta „v pravdě“ je vlastně kategoričtější. Jenže ruku na srdce – kdo v této tradičně skeptické, pragmatické, sebemrskačské a pochybovačské zemi je schopen a ochoten v takovémto modu vivendi žít…?

A to je ostatně další dimenze fenoménu Solženicyn u nás. My, kdož nemáme rádi ani autority, ani patos, ani hrdinství, ani osamělé bojovnictví proti něčemu, s čím se dle našeho skromného úsudku bojovat nedá, vlastně velmi rádi vezmeme zavděk osobností tak trochu vypůjčenou, protože i když domácí dějiny jsou rovněž schopny produkovat nevšední duchy, jež by jiné národy rády viděly ve svých panteonech, my máme kupodivu spíše schopnost od nich abstrahovat. Jan Patočka v jistém obecnějším povědomí jistě žije, ale co takový Václav Černý…?

Poselství nejen pro Rusko
Encyklopedie Britannica má kromě hesla „inteligence“ samostatné heslo „ruská inteligence“. Rozhodnutí naložit s tímto pojmem právě takto je bezesporu rozumné. Ruská inteligence v dějinách svého národa dlouhá desetiletí, ba přinejmenším dvě staletí zřejmě znamenala víc než inteligence jako taková v dějinách jiných evropských regionů.

Nejsoučasnější ruské politické elity mají tendenci se tvářit, že myslitele nejen Solženicynova, ale dejme tomu Sacharovova či Lichačovova formátu prostě nepotřebují. O to podstatnější je poselství, které po sobě Alexandr Isajevič Solženicyn zanechal. A to nejen pro svou vlast.
Libor Dvořák, rusista a komentátor ČRo6
  • 55Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Najdete na Lidovky.cz