LN Vaše kauza začala zatčením 13. září 1994. Jak jste pak prožíval dva a půl roku ve vazbě?
Byl jsem umístěn do takzvané bezpečnostní cely. To jsou speciální cely pro ty nejhorší zločince. Dva a půl roku nepřetržitě jsem strávil s těmi nejhoršími zločinci této země. Třeba s orlickým vrahem Černým. Nebo s babičkovrahem Žirovnickým. Jelikož jsem lékař, zjistil jsem, že jsou to polymorfní psychopati. Když víte, že člověk, co leží pod vámi, je psychopat...
A napadl vás některý?
Ne. Pořád ale musíte být v absolutně mobilním stavu a pozorovat reakci toho druhého. Musíte reagovat. Stačí jedna malá chyba, nikdy nevíte, čím můžete takového člověka podráždit. Jednou za týden, když jdete do společné sprchy, stačí, abyste uklouzl v koupelně.
Dá se říct, že jste dokázal vazbu přežít se zdravou kůží díky své profesi?
Určitě. Jen díky tomu, že jsem lékař a že v sedmdesátých letech byla psychoanalýza hodně rozšířená. Bez těchto znalostí bych nepřežil.
Jak se mluví s masovým vrahem, aby vám neublížil?
Někdy mu třeba i musíte říct, že je kretén. Jindy s ním mluvíte o Michaelu Jacksonovi. To byl případ Alberta Žirovnického, protože předtím, než ho zavřeli, byl diskžokej. Nikdo ve vazbě nebyl schopen ani ochoten s ním mluvit o hudbě. Psychopat, který má mimořádný smysl pro hudbu, to je pro normálního smrtelníka nepředstavitelné.
Nakolik si finančně ceníte pobyt ve vazbě a ty další roky, kdy jste čekal na očistu svého jména?
To trápení převézt do různých aritmetických číslic nelze.
Vy budete ČR žalovat, takže to aritmeticky převádět budete.
Myslím, že jsem byl hodně zdatným podnikatelem. A pořád jsem. Ale to, co vidíte, je jen zlomek toho, co zůstalo po třech a půl letech mé práce po listopadu. Podotýkám, že jsem to vybudoval, aniž bych cokoli v této zemi privatizoval, i když jsem se stýkal s předními činiteli ekonomiky. Já jsem měl informace o privatizaci v ČR téměř z první ruky, ale právě proto jsem do toho nikdy nešel. Věděl jsem, že člověk může snadno sklouznout do podvodu.
A na čem jste tak vydělal?
Víte, kouzlo podnikání spočívá v tom, když vidíte, co valná část podnikatelů nevidí.
A co jste viděl?
Třeba jsem jednou v roce 1990 šel po Václaváku a najednou vidím fronty před Domem módy. Ptal jsem se: „Jaktože jsou tu fronty, když teď už máme revoluci za sebou?“ Stály tam z valné většiny dámy a čekaly na spodní prádlo! Říkal jsem si, jak je to možné, vždyť tohle je přece základ! Tak jsem jel do své společnosti a začal volat do celého světa. A za šest dnů sem dorazil první kamion s 260 tisíci kusů spodního prádla. Za šest týdnů jste tady už nemohla vidět jedinou frontu na spodní prádlo. A to pochopitelně přinášelo zisky. Další příklad - člověk přece už v době Abrahamově potřeboval potraviny. A mimo jiné koření. Zjistil jsem, že tady stojí kilo červené papriky tři sta korun. Takže jsem opět zmobilizoval své agenty po celém světě a zjistili jsme, že je to nehorázná cena, protože běžně to stojí kolem sedmdesáti korun. V průběhu dvou měsíců jsme sem nechali dovézt 320 tun červené papriky. Braly to od nás všechny výrobní závody počínaje Vitanou Byšice.
Obchodoval jste také s cukrem. V roce 1991 jste měl údajně od slovenského cukrovaru odebrat za miliony korun cukr a odvézt ho do Turecka, pak ale nezaplatit. Tak mi to popsal člověk, který ten spis držel v ruce.
Moje společnost obchodovala s cukrem v roce 1993. V trestním spisu máte, že jeden policista obcházel moje zaměstnance - a nejen je - a přemlouval je, aby postupovali proti mně. Já jsem byl obviněn, nikoli obžalován. To obvinění následně bylo zastaveno. Já jsem u té cukerní společnosti nakoupil deset tisíc tun cukru. Dal jsem pokyn své bance ve Švýcarech, aby vůči této společnosti otevřela akreditiv. To znamená, že dáte podmínky obchodu a už se vůbec nemusíme vidět. Vaše banka to řeší s mou bankou. Jestliže vy dodržujete podmínky, moje banka vám zaplatí. Jenže jednoho dne se na mě obrátila ta cukerní společnost, že jejich banka jim nechce zaplatit, a přitom cukr vyexpedovali. Počkejte, dám vám příklad. V příštích dnech budu kupovat téměř milion tun cementu z Brazílie.
Opravdu budete, nebo si teď vymýšlíte příklad?
Opravdu budu. A ten cement, jestliže dojde k uzavření smlouvy, dojde do Iráku. Já ten cement fyzicky vůbec neuvidím. Mám svoji banku, brazilská společnost má svoji banku, zakotvíme akreditivní podmínky, podepíšeme smlouvu a dáme pokyn svým bankám. Někteří odpovědní dodnes v kuloárech šíří pomluvy, proti kterým se nelze bránit. Tyto jejich pomluvy bohužel nacházejí odezvu také proto, že jsem Kurd a nemůžou pochopit, že Kurd - tedy barevný - se ve své hostitelské zemi choval morálněji a zásadověji než oni sami. Ta jejich xenofobie hraje na „citlivost“ společnosti, kde se říká „na každém šprochu pravdy trochu“. Kurdská kultura takové přísloví nemá. A pravda se vnímá jako nejvyšší lidská hodnota.
A jak je teda možné, že ta banka nechtěla cukrovarnické společnosti zaplatit?
No protože nedodrželi podmínky. Cukr, který byl určen mně, mi předán vůbec nebyl. Já jsem totiž udělal v tomhle obchodě jednu velkou chybu. Lidi z obou stran jsem v Turecku vzájemně seznámil a oni si řekli: „Proč bychom měli dávat tolik a tolik procent doktorovi, když to můžeme udělat sami?“ Tohle se v obchodním světě nedělá. Naštěstí existovala korespondence, která dokázala, že já jsem cukr skutečně nepřevzal.
O kolik chcete ČR kvůli nařčení z mučení a chystání vraždy žalovat?
S mými přáteli chci vytvořit výbor, který bude mít fond a do něj půjdou veškeré vysouzené peníze. Výbor to bude rozdělovat mezi organizace bojující za lidská práva. Určitě půjde o stovky milionů korun.
Říkal jste, že to nebude platit stát, tedy daňoví poplatníci, ale ti, co za to mohou. Mluvila jsem o tom s Janem Rumlem. Říká, že to zaplatí stát, a navíc soud ve Štrasburku dává spíš symbolické tresty. Třeba pět tisíc eur.
Odškodné se neřeší na úrovni Evropského soudu pro lidská práva, ale na úrovni národních či mezinárodních soudů. Jelikož jsem občanem SRN, vztahuje se na to i bilaterální smlouva o ochraně investic. Patrně tyto smlouvy či zákony panu Rumlovi, který místo toho, aby se v době svého mandátu senátora věnoval otázkám svých voličů, šel na úkor svých voličů a z peněz státu jako Gross studovat právnickou fakultu, nic neříkají. Nikdy nebyl dobrým politikem a je vidět, že není ani dobrým právníkem. Stát dle zákona má možnost tyto částky vymáhat po těch úřednících či soudcích, kteří to způsobili. Jinak si pana Rumla vážím za to, že jako jeden z mála měl odvahu se mi veřejně omluvit.
Mimochodem Jana Rumla jsem se ptala, zda vás před listopadem znal, protože často mluvíte o tom, jak jste tu s chartisty bojoval proti režimu. Ruml mi řekl: „Před listopadem jsem ho v životě neviděl, a kdyby vyvíjel nějakou výkonnou disidentskou činnost, musel bych o něm vědět.“
Já myslím, že Ruml musel vědět, že jsem v roce 1975 obsadil švédské velvyslanectví v Praze a s několika desítkami studentů jsme drželi několik dní hladovku. Účelem té hladovky byl protest proti zahraniční politice Husákovy éry. Jestli Honza Ruml není hluchoněmý a jestli tehdy poslouchával hlas Svobodné Evropy nebo Hlas Ameriky, který dennodenně o této události vysílal, protože šlo o první takovou událost po roce 1968, musel o tom vědět. Zkuste se na mé působní v sedmdesátých letech zeptat Jaroslava Kořána nebo Tomáše Vrby. To jsem byl já, kdo tenkrát chodil téměř každou sobotu na adventistická setkání a přednášel o Svaté zemi. To jsem byl já, kdo pašoval Bibli. Hodně by vám o tom řekl třeba můj tehdejší spolubydlící a dnes už ctihodný vědec Pavel Martásek, který je členem etické rady ministerstva zdravotnictví a přednáší v různých zemích včetně USA. Ten vám popíše celé to období.
Ten tady s námi není, takže mi odpovězte vy.
Měl jsem tehdy svoje vlastní nakladatelství a svoji tiskárnu, jak jsem nedávno řekl žertem Janouchovi. My jsme tiskli víc než Charta, protože chartisté to psali na mechanických strojích, aby nikdo z nich náhodou nebyl trestně stíhán. My jsme byli daleko odvážnější. Dnes už to můžu říct - naši přátelé adventisté, hluboce věřící, pracovali ve stejné tiskárně, kde tisklo Rudé právo. A my tam tiskli taky! Opravdu! Já se vždycky autem přiblížil k oknu tiskárny poblíž Staroměstského náměstí a nechal jsem tam otevřený kufr. Pak jsem odešel na fakultu. A pro plný kufr se vrátil večer.
V jakém nákladu jste tiskli?
My jsme tiskli náboženskou literaturu, zpěvy, literaturu o Kurdech... Každé knihy bylo minimálně tisíc kusů. Kdyby nás chytli, byla by to krádež národního majetku - všechen ten papír. Samotnou Bibli v českém a ruském jazyce jsem pašoval ze SRN. A to pašování se neomezovalo jen na náboženskou literaturu. Šlo i o existencialistickou literaturu, která tady byla nepopulární, nebo nahrávky Plastic People. Vše probíhalo mnohonásobně diskrétněji a bylo to také mnohokrát účelnější než práce některých chartistických skupin - jako třeba skupina kolem Rumla. Jeho skupina nevyhledávala a priori účelnost té práce, ale s nadsázkou prezentovala někdy i špatně odvedenou práci k zajištění „společenské prestiže“ v malých chartistických kruzích. A když už jsme u toho, zrovna Ruml patří k těm, kdo nejlépe své „zásluhy“ z doby Charty po revoluci „kapitalizoval“. Ale skromní, hrdí a čestní lidé, kteří riskovali daleko více, jako třeba profesor Martásek, profesor Král a mnoho dalších vědců o tom nemluví.
Jak hodně jste se věnoval lékařskému povolání?
Měl jsem ordinaci v Německu a myslím, že byla jedna z nejúspěšnějších, protože jsem uměl devět jazyků. Nakonec jsem měl jedenáct tisíc pacientů. Abych takové množství mohl zvládnout, musel jsem koupit ty nejmodernější stroje. Musel jsem mít mnoho zaměstnanců. Po jisté době jsem zjistil, že už de facto neléčím. Na jednoho pacienta jsem měl maximálně dvě a půl minuty. Pamatuju si, že v jednom z posledních dní mé praxe prošlo mou ordinací dvě stě čtyřicet pacientů. A já jsem si řekl, že to už je nad mé síly, takže už to dělat nebudu.
Tvrdíte, že vaši kauzu s mučením spustily „staré struktury“. Narážíte na ně v obchodu i dnes?
Nikoliv. V dávné minulosti jsem se však s některými stýkal, protože byli ve funkcích generálních ředitelů státních či polostátních podniků. Do této funkce jsem je rozhodně nedosadil já, ale tehdejší vláda. Ta udělala z bývalých komunistických generálů nové kapitalisty. Nyní se pochopitelně nahodile s některými stýkám při různých recepcích či konferencích, kam je zvou pořadatelé. Sám z vlastní iniciativy jsem je nikdy nevyhledával, nevyhledávám ani vyhledávat nehodlám. Proboha živého, když jsem byl zahraničním podnikatelem a chtěl jsem koupit osmdesát lokomotiv - což se stalo -, na koho jsem se měl obrátit? No na generálního ředitele Škoda Plzeň! Ale já jsem nebyl ten, kdo svěřil do rukou bývalého komunisty tenhle podnik! To mu svěřila ODS! A pokud mě paměť neklame, tak členem ODS a vlády byl Jan Ruml. On postavil bývalé struktury do funkcí.
Ptala jsem se na parlamentní komisi. Co si od ní slibujete?
Je pravda, že nikdy nic žádná nevyřešila. Ale aspoň se o tom začne veřejně mluvit. Já tomu říkám „nehody právního státu“. Pochopte mě, tyhle nehody se mohou stát kdekoli. Ale právní stát, když se to už stane, se chová jinak než tady.
Jinými slovy ČR nepovažujete za právní stát.
Určitě ne.
A neříkají vám lidé, proč nežijete někde, kde byste se cítil jako v právním státě?
To mi říkají i moji přátelé. Ale já jsem před zlem nikdy neutekl.
Jste úspěšný podnikatel, milionář, ale nežijete v zemi, kde byste se cítil svobodně.
Tak to jsem se tu necítil ani v sedmdesátých letech.
Přece jen se snad od té doby leccos změnilo.
Máme jiné normy, ano. Ale nikdo je nechce dodržovat.
Pořád považujete tuhle zemi za totalitní? Tehdy byste mohl dát rozhovor leda do samizdatu.
To je pravda. Ale na druhou stranu - změní tenhle rozhovor něco v současném systému? Tenkrát sice československá média o procesech v sedmdesátých letech neinformovala, ale sebemenší protestní akt měl ve světě daleko větší ohlas než tady. Žijeme v zajetí statementu. Tahle vláda je u moci už rok a nedokázala změnit jeden jediný paragraf zákonu číslo šest. To je zákon o soudech a soudcích. A proč? Protože tady narážíme na tři a půl tisíce soudců, kteří proti tomu protestují. Kde to žijeme? Tři a půl tisíce soudců má nedotčenou pozici posvátné krávy v indické kultuře, na kterou nesmíte ani sáhnout. A to si pak říkám, že žijeme v diktátu. Takovou moc jako dnes neměli soudci ani za totality. Přitom soudnictví je třetí pilíř demokracie. Velkou část viny nesou i média, protože o soudcích téměř nepíší.
Která média chcete vlastně kvůli své kauze žalovat?
Určitě Ringier, respektive Blesk a možná Reflex. Určitě budu žalovat Českou televizi. A bohužel nebyly jediné noviny, které by se nenechaly manipulovat.
U nás jste měl velkou zastánkyni třeba v Petrušce Šustrové.
To jo. Petruška jo. Já říkám, že ženy jsou odvážnější a zásadovější než muži. Ona jako jediná osoba de facto válčila proti všem.
