24. května 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Soudní proces s Jiřím Zenáhlíkem
začal ranní kávou s drogou

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 16Diskuse
Jiří Zenáhlík, Praha květen 2007 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Zenáhlík, Praha květen 2007 | foto: Post Bellum
„PROCES S VELEZRÁDCI A ŠPIONY“, tak v titulku informoval dobový tisk o procesu s členy špionážní skupiny Jiřího Zenáhlíka, kterou za komunistického režimu vedl jeho bratr Josef. V přímém přenosu se soudní přelíčení ozvalo z rádia poprvé 28. listopadu 1953.

Noviny krom jiného psaly následující: „Hlavou skupiny byl dr. Josef Zenáhlík, lékař z Vyššího Brodu. Ve službách francouzské špionážní služby uskutečňoval plány americké rozvědky, směřující k přípravě a rozpoutání nové světové války. S finanční podporou z fondu, schváleného americkým kongresem na podvratnou činnost proti SSSR a zemím lidové demokracie, vybudoval síť, s jejíž pomocí získával špionážní zprávy z úseku vojenského, politického a hospodářského. (...) Počátkem léta 1952 získal dr. Josef Zenáhlík s manželkou pro špionážní činnost svého bratra Jiřího Zenáhlíka, který byl důstojníkem československé armády. Zrádce Jiří Zenáhlík přijal podrobné pokyny ke shromažďování špionážních zpráv o československé armádě a tajný inkoust ke vzájemnému písemnému vyrozumívání.“ V procesu byl Jiří Zenáhlík nakonec odsouzen na doživotí. Jako důstojník z povolání mohl ale hovořit o štěstí.

Pracovní nasazení v říši

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Chcete podpořit dokumentování vzpomínek dalších pamětníků? Přijďte na Běh pro Paměť národa o víkendu 10. - 12. června v oboře Hvězda v Praze. Běžíme za všechny, kteří to nevzdali.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Když stál Jiří Zenáhlík ve svých 32 letech před soudem, měl už za sebou poměrně bohatý osud, který výrazně ovlivnila druhá světová válka. Jeho životní cesta začala v Táboře, kde se 20. května 1921 narodil jako třetí syn v rodině přednosty stanice: „

Asi v letech 1931–34 byl otec poslancem za Národně socialistskou stranu.

“ Maminka byla, jak bylo tehdy obvyklé, v domácnosti. Jiří Zenáhlík v Táboře vystudoval reálné gymnázium a odmaturoval v roce 1940. Jednu z hlavních náplní jeho života tehdy tvořila lehká atletika: „

V roce 1938, kdy mně bylo sedmnáct let, jsem udělal nový dorostenecký rekord ve skoku na bambusové tyči. Skočil jsem tři metry třicet jedna centimetrů a vyhrál mistrovství protektorátu

.“ Po maturitě Zenáhlík pracoval v Praze a až do roku 1943 startoval za Spartu.

Poměrně klidný život končí právě v roce 1943: „Byl jsem povolán na pracovní úřad a přidělen na práci do Velkoněmecké říše. V říjnu nás odvezli do Oldenburgu. Uměl jsem německy, takže jsem nevykonával manuelní práce, ale komerční a měl trvalou propustku z tábora. Pak mě převezli do Freiburgu v jihozápadním Německu, vzdáleného sedm kilometrů od francouzských hranic.“ Krátká vzdálenost od hranic měla brzy sehrát svou roli.

Na západní frontě

Když v roce 1944 proběhla invaze Spojenců do Normandie a oblast Zenáhlíkova
pracovního nasazení byla stále silněji bombardována, rozhodli se s několika kamarády uprchnout do Francie: „Obstaral jsem šaty a bez problémů jsme přešli hranici. Válka už se blížila ke konci. Německé jednotky hranici vůbec nehlídaly. Šli jsme večer. Zvládli jsme to asi za dvě hodinky.“ Na druhé straně byli „zatčeni“ a během čtrnácti dnů se dostali do shromaždiště v Arnay-le-Duc. Po podepsání vstupu do armády následoval v srpnu převoz do anglického Bovingtonu.

Jiří Zenáhlík na vojně v Anglii

Jiří Zenáhlík na vojně v Anglii

Absolvoval jsem zkrácený tříměsíční výcvik na tanku Cromwell pro spodního střelce. V listopadu 1944 jsme se vylodili u Dunkerque. Velitelem naší záložní roty byl plukovník Smetana. Měli jsme za úkol provádět ve třetím sledu vyčišťovací akce zbývajícího odporu. Převážně šlo o esesáky. Upřímně řečeno, moc jsem si nezastřílel. Bylo mi těch lidí líto, když vycházeli s rukama nahoře a bílými prapory. Pokud byl odpor větší, přivolaly se letadla.“ Do vážnějších bojů se Zenáhlík nedostal až do konce války: „Třetího května jsme byli na demarkační čáře. Škoda těch zhruba téměř tří tisíc mrtvých v Praze. Kdyby tato demarkační linie neexistovala, byli jsme třetího v noci nebo čtvrtýho ráno v Praze. To mi trochu na Američanech vadí, že na tento požadavek Stalinovi kejvli.

Zenáhlík se domů do Tábora vrátil jako seržant. Rodina válku přečkala bez úhony a na chvíli se zdálo, že život poběží normálně. Zenáhlík nejprve absolvoval půl roku studia ve vojenské škole důstojníků v záloze a do civilu odešel jako četař. Znovu se věnoval lehké atletice. V roce 1946 se oženil s dívkou, která na něj čekala již během války, a vrátil se do podniku, který opustil při odjezdu do říše. Manželům se narodili dcera a syn. Třetí dítě bylo na cestě. To už ale běžel rok 1952. Komunisté měli moc pevně v rukou a systematická likvidace odpůrců byla v plném proudu. Smyčka se pomalu utahovala i okolo Jiřího Zenáhlíka. On sám však zatím o ničem neměl ani potuchy.

Jiří Zenáhlík s manželkou - svatba

Jiří Zenáhlík s manželkou - svatba

Zverbován bratrem

Zlom nastal 1. února 1952, když byl ze zálohy povolán zpět do armády k 2. pěšímu pluku v Teplé. Důvod se mu však ozřejmil teprve později: „Byl jsem povolán do armády ne proto, abych sloužil, ale proto, aby mě mohli lépe sledovat. Můj bratr totiž spolupracoval s francouzskou špionážní službou.“ O tom však zatím Jiří Zenáhlík nevěděl.

Past se ale brzy ukázala jako účinná: „Někdy v květnu nebo červnu za mnou bratr přijel v sanitce. Požádal jsem velitele, aby mě na odpoledne uvolnil. Naložili mě do sanitky a zavezli do lesů poblíž města Teplá. Tam mi bratr řekl, o co jde. Byla u toho i jeho žena. Zdráhal jsem se a zatím mu slib nedal. Velice mě nabádali. Říkám mu: ‚Pepíku, víš, co dělám? Já jsem voják, a jestliže se dopustím této činnosti, bude mě to stát krk.‘

Jiří Zenáhlík se nakonec rozhodl spolupráci přijmout: „Přijela za mnou jeho paní do Mariánských Lázní a dostal jsem velký dotazník, který byl zaměřen na armádu. Bylo tam asi čtyřicet otázek.“ Dotazník Zenáhlík po vyplnění schoval doma ve hřbetu knihy. V dopise od manželky se ale mimochodem dozvěděl, že půjčuje z domácí knihovny známým knihy: „Hrklo ve mně. Přijel jsem rychle domů, povrchně ji pozdravil a hned letěl do knihovny. ‚Co to hledáš?‘ Řekl jsem jí, o co se jedná. Neměl jsem to dělat. Dotazník jsme pro jistotu spálili.

Zenáhlík se i nadále s bratrem scházel a vyplnil další dotazník. Tentokrát už bez vědomí manželky. Sepsal vše, co věděl o dislokaci jednotek. Brzy ale začalo být zřejmé, že skupina je prozrazena: „Denně jsem ve své kanceláři pozoroval, že mi lezli do papírů. Měl jsem přeházené věci v zásuvce ve stole a v brašně. Už mi bylo všelijak.“ Vojáci na Zenáhlíka ještě zkusili, zda nepodlehne pokušení uprchnout, když ho poslali jako vedoucího na zimní armádní hry, které se odehrávaly přímo na hranicích na Šumavě. K dispozici měl i koně: „Na druhé straně jsem viděl Američany, jak hlídají patnáct metrů ode mne. Skočit přes šraňky nebyl problém. Byl jsem ale ženatý.

Bratr Josef v roce 1965

Bratr Josef v roce 1965

Jednoho dne dostal od otce balíček s jídlem. Byla v něm i vajíčka: „Jedno vajíčko bylo obalené papírem, na kterém bylo napsáno: Pepa byl povolán na vojenské cvičení. Vůbec nic o něm nevíme.“ Zenáhlík okamžitě chápal, kolik uhodilo, ale k útěku se nedokázal odhodlat. Očekával narození třetího dítěte. Nevyhnutelné přišlo 1. května 1953.

První „nakládačka“

Zenáhlíka zatkli na cestě domů: „Šel jsem z divize na vlak na nádraží. Naproti mi přijelo auto z pátého oddělení – kontrarozvědka. Otevřeli dveře: ‚Pane poručíku, kam jdete?‘ – ‚Jdu na vlak.‘ – ‚Pojďte, my vás tam hodíme.‘ – ‚Děkuju, mám to kousek, je to pět set metrů.‘ – ‚Přece jsme kamarádi.‘ Nemohl jsem se dlouho rozmýšlet. Nastoupil jsem. Na druhé straně seděl taky jeden. Posadil jsem se mezi ně: ‚Dejte sem ruce! Jste zatčen.‘ “ Na dotaz, proč je zatčen, nedostal odpověď. Prý později. Začli na něj řvát.

Nejprve ho odvezli na Státní bezpečnost v Karlových Varech: „Tam jsem dostal první nakládačku. Strhali mi výložky, rozšlapali čepici – to je maličkost – ale ty rány do těla. Ani nevím, kde jsem měl hlavu, kde nohy, jak mě zmlátili. Tak to dělali vždycky, aby z člověka dostali jeho sebevědomí.“ Když násilí skončilo, ocitl se nakrátko na cele:„Ještě v noci mě vyvedli ven, svázali do kozelce a naložili na zadní sedadlo šestsettrojky. Hodili přese mě montgomerák a vezli pryč. Zatím jsem se vůbec nic nedozvěděl. Jenom mě mlátili. A teď mě odváží neznámo kam.“

Cesta trvala dlouho. Když auto zastavilo, byl už úplně ztuhlý: „Nemohl jsem se postavit. Otevřeli dveře. Jak jsem vstával, dostal jsem rány. Vykopali mě z auta ven, táhli mě za křídla a přitom mlátili. Tvrdý brachiální násilí. Odvedli mě na celu číslo osm. Byl jsem dolámanej, dobitej, z hlavy mi tekla krev. Byl jsem úplně zničenej. Je to hroznej šok. Ale ne že bych se bál. Nevím, co se v člověku stane, kde se najde duševní síla, že nebrečí, nepodlehne, není v něm žádný zoufalství...“ Později se dozvěděl, že byl převezen do Českých Budějovic, do jedné z nejhorších vyšetřoven StB v republice.

Morseovka ze sousední cely

Po drsném příjmu následovala čtrnáctidenní pauza. Zenáhlíka si nikdo nevšímal: „Dali mě, jak se říká, k ledu. To byla jejich metoda. Nikdo o mě ani nezavadil.“ Asi pátý den se ale z vedlejší cely ozvala morseovka: S-O-S. Morseovku ovládal, a tak opatrně navázal s vězněm za zdí kontakt: „Shodou okolností byl vedle mě Karel Gruber, který pracoval pro CIC.

Během doby, kterou strávil ve vyšetřovací cele, Gruber (narozen 15. 7. 1927) Zenáhlíkovi postupně vyprávěl svůj příběh, jak s jistým Karlem Bednářem přecházeli v roce 1952 hranice do Rakouska a při přestřelce Bednář zabil příslušníka Pohraniční stráže: „V Rakousku pak pracovali dál, až naletěli na agenta, který je pozval do kavárny. Objednal jim kávu. To už bylo domluveno s číšníkem, který byl taky estébák. V kávě byl uspávací prostředek. Tito takzvaní číšníci je oba odtáhli do auta. Lidi si mysleli, že jsou ožralí. Odvezli je na Státní bezpečnost do Budějic. Takhle zatýkali lidi. Jsem poslední člověk, který s ním ještě mluvil kromě vyšetřovatelů. 29. května 1954 ho totiž popravili. Karla Bednáře, který podepsal spolupráci, nepopravili. Dostal jen doživotí.“ Později Zenáhlík Bednáře potkal v leopoldovské věznici a celou historii měl možnost si znovu ověřit.

Vyšetřování: všechno věděli

Když uplynulo čtrnáct dnů, začalo vyšetřování: „Jeden z referentů byl Josef Hojdegr, surovec prvního řádu. Byl menší postavy, černý pichlavý oči. Člověk, kterej snad vůbec neměl vztah k druhýmu člověku. Stál vedle mě, a když se domníval, že lžu nebo zapírám, nějakou jsem koupil. Byl jsem přivázán za ruce k židli, abych se nemohl bránit.“ Druhý vyšetřovatel hrál hodného: „Neměl jsem co bránit. Bratr všechno řekl. Neměl jsem co zapírat, nemělo to smysl. Všechno věděli.“

Přesné informace o celé špionážní skupině ovšem estébáci neměli jen od Josefa Zenáhlíka, který kruté výslechy nedokázal vydržet. Důležitým zdrojem informací se stala hlavně falešná vysílačka, kterou fingovaný agent „Fanta“ přivezl ze Západu: „Přivezl vysílačku, která byla naladěná na ministerstvo vnitra. Bratr tak všechno, co jsem mu řekl, posílal na vnitro. Dokud měli agenta chodce, zprávy donášel do Lince, ale pak už všechno šlo na MV, takže oni stejně všechno věděli.

Zpráva v novinách o procesu s velezrádci

Zpráva v novinách o procesu s velezrádci

Jiří Zenáhlík zpočátku na vyšetřovatele přesto zkoušel, že bratra nezatkli. Ale přivedli mu ho ukázat: „Ten vypadal – monokle, byl pohublej. Zhrozil jsem se. ‚Poznáváte ho?‘ – ‚To je bratr?‘ – ‚Ano, to je váš bratr.‘ Hned ho odvedli pryč.“ Vyšetřování v Budějovicích trvalo až do července, pak následoval přesun do Ruzyně: „Přijali nás v podzemí. Stál jsem vedle Máni, bratrovy manželky. Ta pak dostala jedenáct let. Plakala. Otočil jsem se k ní – ‚neotáčejte se!‘. Stáli jsme svlečení do naha, tedy mimo švagrovou.“

Výslechy pokračovaly, ale už nebyly tak násilné. Například byl vězňům upírán spánek a vyšetřovatelé na ně vyvíjeli silný psychologický tlak: „Jednou jsem musel chodit čtyřicet osm hodin, až jsem se zhroutil. Když mě zavřeli, vážil jsem sedmdesát šest kilo, a když jsem odcházel z Ruzyně, vážil jsem padesát dva kilo. Kost a kůže.“

František Zahrádka a Jiří Zenahlík na vernisáži výstavy - únor 2008

František Zahrádka a Jiří Zenahlík na vernisáži výstavy - únor 2008


Nejhorší byl podle Zenáhlíka psychický tlak. Vyšetřovatel se snažil naznačit, že žena je mu nevěrná a nebude na něj čekat: „ ‚Co myslíte, že dělá vaše paní? Taková krásná ženská. Napište jí.‘ Dal mi papír a já napsal. Za čas se ptá: ‚Jestlipak vám vaše paní píše?‘ – ‚Pane referente, to musíte vědět vy, já dopis přece nedostanu.‘ – ‚Nepíše, nepíše..., já se vůbec nedivím, taková krásná ženská.‘ Už tam měl její fotku. ‚Takovou ženu jste opustil ve dvaceti šesti letech? Pusťte z hlavy, že je to vaše žena. Nebude to dlouho trvat a dostanete žádost o rozvod.‘“ Zenáhlík se ale nenechal zastrašit. Mimochodem se také dozvěděl, že se mu narodila dcera Alena. Jak vzpomíná, velice mu tehdy pomohla víra.

Soudní proces: ranní káva s drogou

Proces se konal na konci listopadu 1953. Byl veřejně vysílán v rozhlase. Jak bylo tehdy obvyklé, musel se Jiří Zenáhlík protokoly naučit nazpaměť. Obhájce ex offo Zenáhlíkovi řekl, že podle jeho názoru je to na absolutní trest. Totéž se dozvěděl od prokurátora: „Druhý den nás odvezli na Pankrác. Přišel referent a znovu zdůrazňoval, jak máme mluvit. Strávili jsme tam jednu noc a ráno jsme museli všichni vypít bílou kávu, která byla hořkosladká. V kávě byl scopolamin. Je to psychotropní látka, která člověka činní bezbranným, vytvoří dobrou náladu a člověk řekne všechno, co má říct.“ Zenáhlíkovi káva příliš nechutnala, ale dozorce nad ním stál, dokud celý obsah ešusu nevypil: „Hned jsem pocítil náladičku. A nálada se zlepšovala.

V předsíni se setkal s ostatními obžalovanými: „Přede mnou šla bratrova manželka. Vůbec jsem ji nepoznal. Byla tak pohublá, že na ní hadry doslova visely.“ Postupně byli všichni předvolávání před soud. Pak přišla řada i na něj: „Když jsem stál před senátem a opíral jsem se o zábradlíčko, měl jsem dojem, že mám obrovité ruce, že se nějak vznáším, že jdu do nebe. Nevím, jak bych to popsal. Jak jsem dostával otázky, tak jsem automaticky odpovídal. Moje paní to slyšela v rozhlase a vůbec nepoznávala můj hlas.“ Výslech proběhl bez problémů.

Jiří Zenáhlík, Praha květen 2007

Jiří Zenáhlík, Praha květen 2007

Po poradě soudu následoval rozsudek: „Povstali jsme. Bratr doživotí, já doživotí, doktor Schwarz pětadvacet let, další dvacet let, nejméně měla švagrová – jedenáct let. Po výroku soudu se prokurátor odvolal proti nízkému trestu u doktora Zenáhlíka a mě.“ Bratři tedy putovali na Pankrác na oddělení C, na tzv. provazárnu, kde museli čekat, jak skončí odvolání: „Byli jsme tam třiadvacet dní. Ale já jsem pevně věřil. Když jsem si vzpomněl na rodinu, plakal jsem, ale nebál jsem se. Těsně před Štědrým večerem si pro mě ráno přišli, ale ne brzo. Zavázal jsem si oči? Kam mě teď povedou? Odvede mě až do podzemí? Tam se popravovalo. Vedl mě jen o jedno poschodí níž. Otevřel celu a strčil dovnitř. Začal jsem se smát a tekly mi slzy.“

Po oficiálním potvrzení rozsudku následoval přesun na transportní cely a asi po týdnu cesta do výkonu trestu.

Leopoldov

První vězení představoval Leopoldov. Ocitli se v něm oba bratři. Po obvyklém uvítání „odsud půjdete jen nohama napřed“ následovalo umístění na samotky k hvízdavému Danovi: „Chodbaři jsem při svlékání pošeptal, že tu mám bratra asi o tři místa dál: ‚Až odejdou dozorci, stoupni se vedle něj.‘ Povedlo se. Bylo to ohromný riziko. Tu noc jsme spali s bráchou na jediný cele! Celou dobu nás v autobuse oddělovali, neustále kontrolovali a pak nás dali na jednu celu.“ Noc byla pro oba bratry dlouhá, vůbec nespali: „Řekli jsme si svoje. Pepík nevěděl, kdo nás vlastně shodil: ‚Jirko, moc tě prosím, na kolenou bych tě prosil: odpust mi to, málem jsem nás oba přivedl na provaz.‘“ Ráno se s řevem přiřítil bachař a vyhnal oba z cely.

Pak už následovalo obvyklé leopoldovské martyrium. Nejprve se Jiří Zenáhlík ocitl na cele s kapitánem RAF Karlem Chlupáčem, kde lepili sáčky, nasazovali kolíčky nebo drali peří. Alespoň malé zpestření pobytu znamenaly návštěvy. Zenáhlík vzpomíná na první návštěvu manželky: „Konala se někdy v lednu nebo únoru 1953. Přišli pro mě na celu, že mě oholí, že budu mít návštěvu. Návštěva proběhla v tunelu pod hradbou. Byly tam dva katry a normální vrata. Mezi těmi katry se návštěva odehrála. Metr od katru byla bílá čára, kterou jsem nesměl přestoupit. Návštěva se odehrála ve stoje, sedmdesátka žárovka. Pořádně jsme na sebe neviděli. Na mříži mezi námi byla ještě drátěná sít, abych nemohl podat ruku. Měli jsme dvacet minut. Na konci mi žena okolo sítě ruku podala. Chytil jsem ji. Strhli mě za rameno a praštili se mnou o zem. Vyvedli mě za druhý vrata a tam mě zmlátili. To byla moje první návštěva v Leopoldově.“

Bytíz

V Leopoldově ale naštěstí dlouho nepobyl. Nový komunistický režim potřeboval stále více vězňů na těžbu uranu, a tak byl Jiří Zenáhlík začátkem léta transportován na lágr Bytíz: „Na Bytízu jsem strávil šest a půl roku. Byli jsme živeni tak, abysme mohli dělat. Neustálá buzerace. Obzvláště v roce 1956, když došlo k maďarským událostem, byl režim velmi přísný. Trestala se každá hloupost. Dostal jsem se do korekce, kvůli jednomu chytrákovi, který se pokusil o útěk. Já ho kryl tím způsobem, že když se mě přišli zeptat, kde mám Šolce, řekl jsem, že někde prodlužuje potrubí. Dostal jsem čtrnáct dní díry. To znamenalo jíst jednou za tři dni: kousek chleba a černá káva ráno, k obědu dvě brambory a večer zase černá káva a chleba. Netopilo se tam. Byl jsem tam v únoru a v horečkách mě odtáhli rovnou na marodku. Tam mi hodně pomohl doktor Šlechta, který sehnal antibiotika.

Nejprve pracoval na sledné. Bagry zpočátku nebyly, takže se muselo všechno nakládat ručně: „Každý musel naložit jednu tunu.“ Snad i díky atletice práci zvládal: „Když se norma nesplnila, po vyfárání se pracovalo ještě osm hodin na povrchu. Když se nesplnila třikrát za sebou, muklové šli do drátů, kde stáli v pozoru v ostřelovacím pásmu mezi věžema. Museli tam stát čtyři hodiny. Kluci padali, a když to bylo v mrazu, tahali je rovnou na marodku.“ Aby Zenáhlík nemusel pracovat na sledné, naučil se sám ovládat bagr. Když se později naskytla příležitost, nabídl se a začal pracovat na překopech: „Tím jsem si také možná zachránil život, že nemám rakovinu.“

1964: propuštění z Leopoldova

Na Bytízu byl až do roku 1960, kdy proběhla rozsáhlá amnestie. On sám domů ale ještě nešel. Znovu se totiž dostal do Leopoldova, kde byli potřeba lidé s kvalifikací: „Postupně nás volali k pracovnímu, kdo co umí. Řekl jsem, že jsem elektrikář, tak mě dali k Elektromontážním závodům Bratislava.“ Režim na Leopoldově už byl tehdy podstatně mírnější. Zenáhlík bydlel na společné cele: „Bachaři už věděli, že asi půjdeme domů na amnestie. Zacházeli s námi docela normálně.“

Jiří Zenáhlík byl propuštěn z Leopoldova v roce 1964 na odvolání: „Někdy v říjnu přišel před koncem pracovní doby referent, že mám odevzdat věci a jít s ním: ‚Obujte si vycházkový boty.‘ Už se mi třásly ruce, nemohl jsem se vůbec obout: ‚Jdete domů, tak se aspoň obujte.‘ Šli jsme do obuvního skladu a zrovna šla šichta domů. Vrhnul jsem se mezi ně... loučili jsme se...“ Bachař vytrhl Zenáhlíka z chumlu a před čtvrtou stál před bránou. Po dvanácti letech se konečně ocitl na svobodě. Manželka se třemi dětmi na něj stále ještě čekala.

Jan Horník pro Post bellum
  • 16Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz