* LN Patříte ke generaci, která zažila vrchol v šedesátých a sedmdesátých letech. Přitom podle Supraphonu právě zpěváci z té doby patří k nejprodávanějším interpretům dneška. Vaše dvojcédéčko Obyčejný muž se letos stalo platinovou deskou. Čím si to vysvětlujete?
Asi chtějí někteří lidé ty písničky ještě slyšet, než půjdu do kopru (smích). Samozřejmě, že mi to dělá radost, když uvážíte, že třicet let nemám žádného manažera, nikam jsem se necpal....
* LN Jak může člověk fungovat v showbyznysu bez manažera?
Já nevím, co je showbyznys. Já sám pro to nic nedělám, jsem línej. Hraju s kapelou, občas udělám nějakou desku. A stejně mi lidi píšou. Bývaly doby, kdy jsme měli plný sklep dopisů. Za poslední dva roky zhlédlo moje webové stránky čtyřicet tisíc lidí. Ale tím si nijak nehoním tričko. Prostě to jen konstatuju.
* LN Dobře, ale jak vysvětlíte ten zájem o staré písničky?
Asi v tom hraje roli nostalgie po mládí těch, co to kupují. Starší věci vždycky jedou líp než nové. I na koncertech je to půl na půl. Některé písničky si lidi vyžádají pokaždé.
* LN Třeba píseň Až mě andělé? Víte, že to je jedna z nejstahovanějších vyzváněcích melodií do mobilů?
Vím, ale tahle písnička nebyla vůbec zamýšlená jako hit. Byla to původně píseň divadelní. Teď si to lidi nechávají hrát hodně na pohřbech.
* LN Takže máte takový pohřební hit.
Hit vznikne vždycky náhodou. Nikdo to nedokáže předvídat. Lidi po mně většinou chtějí na koncertech Plakalo bejby, Trápím se trápím... Pořád dokola. Začnu a oni zpívají pak sami. Někdy je to hodně srandovní, když takhle s vámi zpívá celé náměstí. Je to, jako by se sešli Alexandrovci.
* LN Není to ale zároveň frustrující, když člověk čtyřicet let zpívá pořád jedno a to samé?
Naopak. Je uspokojující, že po vás něco zůstane. Vždyť v klasice máte opery, které vznikly před nějakými čtyřmi sty lety a hrají se pořád. V popíku je úspěch, když se něco hraje třicet let.
* LN Obměňuje se vaše publikum, nebo stárne s vámi?
To by byli samí starý lidi! A to nejsou. Na koncerty chodí střední a starší generace, ale na festivalech jsou hlavně mladí. Festivaly, to je prubířský kámen. Tam není žádná nostalgie. Když ty lidi nezaujmete, začnou pískat nebo po vás budou klidně i něco házet.
* LN Stalo se vám to někdy?
Ne, ale musím se přiznat, že když jsem před dvěma lety projížděl údolím na Malé Skále, kde se konal festival, že jsem si říkal, co tady vlastně děláš? Asi jsem se i trošku bál, jak mě ti mladí lidé vezmou. Ale jakmile jsem vlezl na pódium a oni reagovali dobře, tak to ze mě spadlo.
* LN Před třiceti lety jste vyprodával Lucernu a měl třicet koncertů do měsíce, dnes pět nebo šest. Berete to jako pád, nebo přirozený vývoj?
Je to přirozené. O žádném pádu nevím. Koncertuji s větším uspokojením než kdykoli předtím. Hlavně v divadlech a sálech. To, že existují festivaly, je velké štěstí pro české muzikanty, protože si mají aspoň kde zahrát. Na nějaký festival vyjedu tak pětkrát za léto. Ale k vaší otázce - já bych dnes už fyzicky ani psychicky neutáhnul těch třicet koncertů měsíčně, jak jsem to dříve dělával. Ne že by mě unavovalo zpívání, ale to cestování je vražedné. Když dlouho sedím v autě, bolí mě záda. Třeba se tomu dneska někdo bude smát, že mě bolí záda, ale jeho budou jednou taky třeba bolet. Lidská solidarita nastává až v pozdějším věku, pak člověku leccos dojde. I já jsem si v sedmnácti myslel, že každý, komu je třicet, je idiot.
* LN Jak řekl Lennon, nevěř nikomu, komu je víc než třicet...
Přesně. Já jsem nazpíval písničku Nevěř nikomu, komu je přes šedesát. Ten věk se ale bude posouvat... (smích)
* LN Ono je opravdu málo lidí, kteří se v tom showbyznysu udrží i v pozdějším věku. Takový Karel Gott to ale táhne docela slušně. Čím to je?
Taky jsem o tom párkrát přemýšlel. Kdybych tenkrát na začátku věděl to, co vím dneska, tak bych do toho - jak vy říkáte - showbyznysu možná ani nešel. Protože tady mimo Karla Gotta nemusel vlastně už vůbec nikdo jiný být. Karel zpíval všechny styly -soul, swing, country, big beat, rock, jazz i klasiku - prostě všechno. Dá se říct, že jediné, na čem se shodovalo v době normalizace veřejné mínění s oficiálními místy, byl Karel Gott.
* LN Vy jste ale původně vůbec nechtěl zpívat. Byl jste bubeníkem ve skupině, která hrála nejdřív dixieland a pak rokenrol. Pak jste naskočil do kapely Hipps svého bratra Jana Spáleného. Proč jste se nakonec rozešli?
Protože už nestíhal jezdit na zájezdy a připravovat písničky a aranžmá k nahrávání desek. Kolem roku 1972 si založil bluesovou kapelu a mimo to dělal režiséra v Supraphonu, ale stejně pro mě psal všechna aranžmá.
* LN Četla jsem internetovou diskusi, kde se vaši fanoušci podivují nad tím, proč nejste v televizi. Máte pro to vysvětlení?
To má jednoduchý důvod - nepozvali mě. Kolem roku 2000 jsem byl párkrát na Nově a to bylo všechno. Já na ten showbyznys zkrátka nikdy neměl povahu. Smát se, když není čemu, mít na tváři takovej ten škleb. Obdivuju lidi, kteří se můžou pořád smát. Prostě v televizi se musíte usmívat, i kdyby někoho vedle vás věšeli. Když vidím ty staré lidi, kteří si hrajou na mladé, pusu od ucha k uchu... Teď tam vlezu já a diváci si třeba řeknou, vrať se do hrobu. Mě stačí, když si přečtu na internetu, jak se píše o mých vrstevnících. Nejsem ani showman, ani herec, je lepší poslechnout si mě ze zvukového záznamu. To si pak každý může představovat, co chce.
* LN Takže se nehodláte zařadit mezi zombie?
Ne. Já už mám všechno hotový. Mě už jenom strašně těší, když hodinu a půl stojím na pódiu a zpívám s lidma.
* LN Jedním z vašich oblíbenců je Bob Dylan. Prý jste ale měl velké potíže s jeho písní Man Gave Names to all the Animals. Je to pravda?
To je pravda. Ta písnička vyšla v roce 1981 na singlu, v češtině se to jmenovalo Muž dal jména všem zvířatům, překlad udělal Zdeněk Rytíř. Supraphon to ale vydal dříve, než byla vyřízena licence ze strany nakladatele Boba Dylana. A protože Dylan tenkrát přestoupil na křesťanskou víru, našim papalášům se to zdálo moc křesťanský. Takže se ten singl ztopil a mezi lidi se dostala asi jen tisícovka desek. Později jsem tu píseň natočil znova a docela často ji hraji na koncertech.
* LN Byl jste na Dylanově koncertě v Praze?
Byl jsem jednou na Výstavišti. Pořád hrál na nějakou samohrajku a já furt čekal, kdy začne hrát ty správný pecky. Nakonec jsem se dočkal. Dylan je muzikant mimo všechny kategorie. Mezi zpěváky byl takto výjimečný Ray Charles. Od nich se vlastně všichni učili.
* LN V roce 1971 jste se stal stříbrným slavíkem, věřil jste tehdy ve férovost té soutěže?
Moc jsem v to nevěřil, ale hlavně mě to moc nebralo, připadalo mi to jako kravina. Tam hrály roli hlavně fankluby, mladé holky... Já měl velký fanklub a možná, že ten to způsobil. Slavík je hlavně o popularitě, ne o zpěvu.
* LN Jak probíhal hon fanynek na zpěváky v šedesátých letech?
Myslím, že úplně stejně jako dnes. Franta Ringo Čech o tom napsal knížku. Muzika vždycky holky přitahovala, ale já bych se tím moc nechlubil.
* LN Ale asi bylo z čeho vybírat...
No jistě. Dívky čekaly u šatny, u hotelu, někdy mi sedávaly na střeše auta, chodily k nám domů. To jsem měl ještě manažera a ten před šatnou říkal, ty tam můžeš, ty ne... (smích). On už znal můj vkus.
* LN Koho z mladých zpěváků uznáváte?
Mě napadá jedině Dan Bárta. Dan je frajer, je to skvělý zpěvák i člověk. Rok a půl jsem ho vídával každý den, protože jsme spolu měli šatnu v muzikálu Evita. Jednou jsme se bavili o tom, že chci znova nazpívat některý starý věci, a Dan říká, to tvoje Dítě štěstěny, to je dobrá písnička, poslouchal jsem ji, když mi bylo deset. Tak jsem ho pozval, nazpíval se mnou tuhle písničku jako duet a nakonec jsme nahráli dueta dvě.
* LN Když jste zmínil Evitu, překvapilo mě, že vy, takový solitér, jste naskočil do muzikálové fabriky.
Já moc na muzikály nejsem, nemám trpělivost se na ně dívat ani jako divák. Byl tam dobrý režisér a připadalo mi to srandovní, ale jen do doby, než jsem dostal noty a zjistil, že je to všechno mimo můj rozsah, strašně vysoko. Ale když už jsem na to kývnul, nechtěl jsem zlobit, a tak jsem to doma s piánem cvičil. To jsem ale netušil, že tu Evitu budu na jevišti nosit! Naštěstí obě dívky, co ji hrály, byly mladý a štíhlý.
* LN Kritiky se ale lišily od pochvalných až po rozpačité.
No, ani já jsem z toho občas žádný obrovský pocit neměl. Pamatuji si, jak jsem stoupal po těch schodech nahoru jako Juan Peron, vedle stál Dan a já mu šeptal hele, to fis, to dneska nepůjde, a on mě uklidňoval, že půjde, a postrčil mě dál. Ale asi to nebylo špatné, když uvážím, že mě pochválil sám autor Tim Rice. Po představení za mnou přišel do šatny, já kalhoty na půl žerdi a tílko a ten Rice mi podal ruku a řekl, že to bylo excelentní. Zkrátka byl hodnej. Pak jsme si povídali o psech, protože on měl boxera a já německého ovčáka. Možná to nebyla žádná sláva, ale já jsem hrozně rád, že jsem tu zkušenost udělal. I když bych už do muzikálu nešel. Není to moje parketa.
* LN Každopádně je asi fajn, že si můžete vybrat, co chcete dělat. Za minulého režimu jste nemohl půl roku vystupovat a šest let vás nehráli v rádiu. Nechtěl jste někdy emigrovat třeba jako Waldemar Matuška?
Těch šest let mi dokonce ani nevyšla deska a pak následovalo dalších šest let zákazu v rádiích. Ale emigrovat? To mě nikdy nenapadlo. Já jsem tady doma. Co bych na tom Západě dělal? Myl okna?
* LN Zpíval byste krajanům.
To ne. Já mám i teď spoustu pozvání za krajany do Ameriky, do Austrálie, potíž je v tom, že už dvacet let nelítám letadlem.
* LN Takže jste takový zápecník.
Asi jsem zápecník. Hlavně já si myslím, že vozit tuhle hudbu do Ameriky je nesmysl. Vždyť to všechno, co tady hrajeme, je jen kopie a odvar anglosaské hudby, co si budeme povídat.
* LN Ale pro Čechy dobré, ne?
Tak bych to nebral. Češi mají rádi melodii, jsou melodický národ. Jen pro příklad. Byl jsem na venkovské tancovačce, která začala těžkým bigbeatem a skončilo to nakonec u Škoda lásky. Mně trošku vadí, že tady všecko, co je rockový, se považuje za apriori dobrý, a to, co ne, je blbý. Přitom zdaleka ne všechny rockové kapely jsou dobré. Jenže všichni říkají, že dělají rock. Já to ale pořád nějak neslyším. Dokonce snad i ta rodačka z Říčan, Aneta Langerová, říká, že dělá rock. Já ale slyším takový holčičí písničky. Ale to nevadí, hlavně, že je dobrá a oslovuje svoji generaci.
* LN Potkáváte se s Anetou v Říčanech?
Ne, nikdy jsem ji nepotkal. Ona tady snad už ani nebydlí.
* LN Ale měla koncert na říčanském náměstí.
Ano, byly tady billboardy Děkujeme Aneto. Hned na to se odstěhovala do Prahy.
* LN Vy jste vyučený knihař. Dělal jste to někdy?
Velmi krátce. Opatřil jsem si zařízení na vázání knih s tím, že si budu postupně vázat celou knihovnu do kůže, ale nikdy k tomu nedošlo. Nebyl čas.
* LN Vaše první žena Pavlína Filipovská měla svého času mandl, Karel Štědrý zase automaty na nápoje. Nezkusil jste taky podnikat?
Ne, ale začátkem devadesátých let jsem vydal pár alb od kapel, které se mi líbily, a většinou to byly desky, které nechtěl nikdo vydat. Zisk z toho nebyl žádný. Ale to mi nevadilo. Jsem naprosto neschopný na podnikání. Vždyť já bych ani nikdy nic neprodal, někdy jsem takovej nabručenej...
* LN To je fakt, že na lidi působíte jako takový bručoun. Nemrzí vás to?
Nemrzí. Ani trochu. Vždyť já jsem vlastně hospodářský zázrak.
* LN Jak to myslíte?
Bez manažera, bez reklamy, bez klipu, bez televize a s tímhle hlasem se živit čtyřicet let? Ať to někdo dokáže...
