Mám patnou náladu, bolí mě ruka, varuje mě vzápětí. Nedávno si ruku zlomil. Je unaven pendlováním mezi Ostravou a Prahou. A taky se nedá říct, e by nějak přehnaně dbal o kondici. Spíe naopak. Mnoho kouří, má rád svíčkovou a uherák, moc se nehýbe, o sportu nemluvě. Image zjevně neřeí. Oblečen byl v pletené vestě, která vypadala jako model z maminčiny láskyplné dílny. Bertík (tak mu říkala servírka) toti ve svých dvaapadesáti bydlí jetě pořád u maminky. A diví se, e se tomu divím.
Na rozdíl od jiných prostorově výrazných herců, jako byl třeba Jan Libíček nebo Helena Růičková, z něj vak nesálá ádná nekomplikovaná pohoda. Naopak kdy na vás upře zrak, jde z něj trochu strach. V duchu uvaujete: Je to opravdu nebezpečný mu, nebo to na mě tak dobře hraje? Protoe herec je to znamenitý přestoe ho kdysi na JAMU, pro nedostatek talentu, třikrát nevzali.
LN: Málokterý herec jde tak z role do role, jako teď vy...
(skočí mi do řeči) ...to se jenom zdá.
LN: Nebuďte skromný. V ostravském Divadle Petra Bezruče hrajete skoro ve vem, v televizi v kdejakém seriálu, točíte filmy...
...a čtu audiokníky! Jsem Neviditelný herec, kdybyste to nevěděla loni jsem dostal cenu Audiokniha roku. Co mě dost potěilo, rozhlas mě baví. No... jako jo, ale musí se někde ubrat, aby se jinde mohlo přidat.
LN: Proč myslíte, e o vás teď mají reiséři takový zájem?
To je těká otázka. Já vám nemohu říct, proč si mě reisér vybere. Já se pořád naivně domnívám, e je to proto, e ovládám řemeslo. Ale určitě to bude tak, e vyhovuju jako typ. e je moná u passé doba vysportovanejch svalovců, kdy by si Libíček nekrt. e přili na to, e v ivotě je to trochu jinak.
LN: Těké herce diváci milují, protoe z nich větinou čií pohoda. O vás ale jeden recenzent napsal, e jste specialista na tichou hrůzu. Hrajete mafiány, spalovače mrtvol, zkrátka spí záporáky.
Já se s tím recenzentem Martinem Jiroukem znám. Take vím, jak ten termín vznikl. Jednou jsme si povídali a shodli se na tom, e máme společnou oblíbenou kníku, jmenuje se právě Tichá hrůza. Je to antologie nejlepích angloamerických hororových povídek, vyla v roce 67, taková jedovatě zelená kniha, edice Smaragd. Já tu kníku miluju. Jsou tam skvělé povídky jako Malý vrah nebo Zástup. Jsou tam i Ptáci, které inspirovaly Hitchcocka.
LN: Jsou ty role nebezpečných muů přesně ty, které jste si vysnil? Nebo jste touil spí po Romeovi?
Já nesnil o ničem. Já málokdy o něčem sním. Ono to přijde. Ale já mám tyhle trochu panoptikální role opravdu rád. Teď hrajeme v divadle Spalovače mrtvol. A já se musím vem omluvit, opravdu omluvit, ale jsem pynej na to, e hraju v tak skvělým představení. Vichni si sice pamatují Herzův film. Ale ten film, i kdy byl geniální, byl trochu pokřivenej. Od začátku do konce pokřivenej, vichni tam jsou pokřivení, divní. Na vechny se díváme přes to rybí oko. A mně tam troku schází vývoj toho maloměáka Kopfrkingla. On je takový lehce natvaný, protoe sice zabodoval, vzal si bohatou idovskou holku, ale zároveň má pořád pocit, e je nevyuitej. Jakoe není ten ivitel. A e je mu to dáváno najevo, i kdy mu to není dáváno najevo. Je tím frustrován.
V tý práci si taky myslí, e u by měl mít na něco jinýho, ne vozit vozíky s mrtvolami, e u by taky moh být tím ředitelem krematoria. A najednou mu to doba nabídne, jak u to tak bývá. No, chlapče, kdy udělá to a to a to, tak... bude mít auto, postavení, peníze. Vlastně je zneuit, stane se z něj zrůda. Reisér Jakub Nvota kladl důraz právě na ten postupný, pomalý vývoj. Mimochodem bylo to pro mě po dlouhý době nádherný setkání s člověkem, který to má opravdu vymylený to je taková krása, kdy to někdo neseká jak pekař housky, ví, co chce, a pracuje s váma.
LN: Spalovač mrtvol je podobenství o svůdnosti moci. To je v Česku velké téma, nemyslíte?
No jistě. Protoe my máme takovou podivuhodnou vlastnost někomu neustále lézt někam. Rusům nebo Američanům. Take jen co jsem shodil krátké kalhoty s jednou kandou a díval se na Timura a jeho partu, musel jsem si zvyknout na to, e se dívám na Terminátora. Ale o to nejde. V tom 89. roce, jak jsme tak klingali těma klíčema, jsme měli pocit svobody. A co je od té doby zákonů, kterýma nás ňerujou! Přicházejí postupně, take si toho člověk ani nevimne. Je to, jako kdy vaříte ábu. Kdy hodíte ábu do horké vody, hned vyskočí ven. Ale kdy ji hodíte do studené a postupně vodu přivádíte k varu, ába si ve vodě hoví tak dlouho, a se uvaří. Ani si toho nevimneme, a budeme uvaření.
Celý rozhovor s hercem Norbertem Lichým o svůdnosti moci, mamince a taky o tom, jak to doopravdy fachči v krematoriu, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 10. února.
V magazínu dále najdete:
|