Původně měli jednat o ekonomice a bez konkrétních představ také o osudu hroutícího se Sovětského svazu. Před 20 lety, 8. prosince 1991, ale podepsali takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila po 69 letech existenci kdysi tak mocného sovětského impéria.
"My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci," tak znělo historické prohlášení, které spolu s Jelcinem, Kravčukem a Šuškevičem podepsali také premiéři Ukrajiny a Běloruska Vitold Fokin a Vjačeslav Kebič a ruský státní tajemník Gennadij Burbulis. Smlouva, někdy označovaná jako brestská, byla vrcholem touhy bývalých sovětských satelitů i samotných sovětských republik po samostatnosti.
Přečtěte si, jak žili signatáři bělověžské dohody, kterým se přezdívalo "Spiklenci z pralesa":
Gennadij Burbulis (narozen 1945)
Bývalý státní tajemník a první vicepremiér vlády Borise Jelcina byl mnohými považován za skutečného architekta bělověžské dohody. Po odchodu z vládních funkcí v roce 1992 byl poslancem za reformátorské hnutí Ruská volba, věnoval se vlastnímu fondu politických studií a působil jako regionální politik, byl poradcem šéfa Rady federace, horní parlamentní komory. Je také prezidentem ruské rychlobruslařské federace pro krátké dráhy.
Vitold Fokin (1932)
První premiér nezávislé Ukrajiny ve své funkci skončil v roce 1992 poté, co si jeho vláda nedokázala poradit s ekonomickými potížemi země. Oficiálně odešel do důchodu a poté pracoval v podnikové sféře a v institutu zabývajícím se rusko-ukrajinskými vztahy.
Michail Gorbačov (1931)
Michail Gorbačov na snímku z roku 1985.
Podpisu dohody o rozpuštění SSSR se nezúčastnil, jeho osud ale dohoda ovlivnila snad nejvíce. Autor perestrojky a glasnosti nastoupil do čela KSSS v dubnu 1985 a jím nastartované změny nakonec vedly k rozpadu sovětského impéria, což ale nikdy neplánoval. V roce 1990 se stal prvním a posledním prezidentem SSSR a v polovině roku 1991, na jehož konci se SSSR rozpadl, se stal smutným hrdinou neúspěšného pokusu konzervativních sil o puč.
Nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1990 se sice stal oblíbencem Západu i nadějí Východu, doma si respekt nezískal. Pro mnoho lidí více než návrat svobody znamenalo jeho vládnutí ztrátu jistot a mnoho Rusů mu nemůže dodnes zapomenout rozpad SSSR. V roce 1996 se pokusil o návrat, v prezidentských volbách ale získal jen necelé jedno procento hlasů. Poté ještě založil několik bezvýznamných stran a dnes stojí v čele své nadace, je šéfem ekologické organizace Zelený kříž a pravidelným účastníkem mezinárodních konferencí.
Boris Jelcin (1931-2007)
V roce 1991 byl zvolen ruským prezidentem a ve funkci vydržel až do prosince 1999, kdy překvapivě podal demisi a "žezlo" předal Vladimiru Putinovi. Bývalý komunistický aparátčík se stal prvním ruským prezidentem a svého času byl symbolem opatrné demokratizace Ruska.
Boris Jelcin na snímku z roku 2000.
Tato pověst ale notně utrpěla vpádem ruských jednotek do Čečenska. Pětkrát úspěšně odolal pokusu o své sesazení a byl také terčem mnoha obvinění.
Stal se také "mistrem" zahraničních faux pas. Po odchodu z čela státu se stal bohatým důchodcem, zemřel v dubnu 2007 v 76 letech.
Vjačeslav Kebič (1936)
První premiér nezávislého Běloruska se v roce 1994 ucházel i o prezidentský mandát, ve volbách ho porazil Alexandr Lukašenko. V letech 1996 až 2004 byl poslancem parlamentu, poté se stáhnul z veřejného života.
Leonid Kravčuk (1934)
Prvním prezidentem nezávislé Ukrajiny byl zvolen v prosinci 1991 a z politiky se stáhl v roce 1994, kdy ho v druhém kole předčasných prezidentských voleb porazil Leonid Kučma.
Po odchodu z čela státu působil ve vedení Ukrajinské sociálnědemokratické strany (USDP), která byla údajně napojena na podnikatelské kruhy a organizovaný zločin. Během oranžové revoluce podporoval Viktora Janukovyče, současného prezidenta, v roce 2009 politiku údajně opustil.
Stanislav Šuškevič (1934)
Šuškevič zůstal šéfem běloruského parlamentu a tím pádem hlavou státu až do roku 1994, kdy byl odvolán na nátlak Alexandra Lukašenka (tehdy byl ještě pouze poslancem) kvůli údajným hospodářským deliktům. Ve funkci prezidenta například podepsal dohodu o odstranění sovětských jaderných zbraní z běloruského území. Nyní stojí v čele opoziční strany Hramada.
