17. července 2015 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Spisovatel Faktor o sexu v 60. letech: Všichni měli milenky, bylo to normální

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
„Odvážný“ reklamní plakát v normalizačním Československu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Odvážný“ reklamní plakát v normalizačním Československu. | foto: MAFRA
Jan Faktor má za sebou zvláštní literární kariéru: v sedmdesátých letech se odstěhoval do východního Berlína, kde se stal součástí tamního literárního undergroundu. Od češtiny postupně přešel k němčině. Jeho úspěšný román o dospívání v Praze šedesátých a sedmdesátých let, vydaný německy v roce 2010, se nyní „vrací“ v autorsky upraveném překladu Radovana Charváta.

LN: Většina čtenářů si při čtení vašeho „Románu o dospívání v divoké době“ asi položí otázku, co je realita a co fikce.
Je lepší brát všechno jako fikci. Popisovat každodenní realitu všedně, tedy jen pravdivě, by přece byla nuda. Často jsou zrovna pasáže, které v knížce působí naprosto věrohodně, čistě fiktivní – až se tomu sám někdy divím. Samozřejmě je knížka realitou, i mou biografií, dost nabitá. Přestal jsem se ale ke konkrétním reáliím, které jsem nějak upravil, posunul nebo si kdesi vypůjčil, přiznávat; člověk si pak hned připadá jako lhář. Zobrazit tehdejší realitu přesně bylo pro mě samozřejmě důležité.

Rozhovor Lidových novin

Rozhovor vyšel v sobotní příloze Lidových novin Orientace. Výjimečně jej zveřejňujeme v celém rozsahu i na serveru Lidovky.cz. Celé vydání Lidových novin můžete zakoupit ZDE

LN: Román se odehrává v konkrétních historických kulisách Prahy šedesátých a sedmdesátých let. To, že tehdy Praha – alespoň jak se z románu zdá – byla městem plným sexu, to je realita, nebo fikce?
Je to spíš moje vize při pohledu zpět – ale naprosto reálná. Když jsem dospíval, dozvídal jsem se toho opravdu hodně a mohl vše studovat jako v nějaké oboře. Živilo to určitě i mou fantazii. Všichni kamarádi mé matky měli milenky nebo několik milenek, matka tvořila skoro třicet let paralelní pár s ženatým mužem. Bylo to tehdy normální, morálně nikdo nikoho neodsuzoval. Doporučovalo se nežárlit a netrpět.

LN: Takže sex byl v tom sešněrovaném a byrokratickém systému jediný prostor svobody?
Lidé měli za socialismu prostě víc času, v pracovní době si chodili nejen odstát fronty a vyřizovat nákupy. Dost se tehdy i lenošilo – tak proč by se v pracovní době nemělo souložit? V šedesátých letech se lidem do sexu Státní bezpečnost moc nepletla, začali i tohle používat až v sedmdesátých.

LN: Váš román se dá číst jako zpráva o emancipaci mladého muže od rodinného prostředí, které ovládají ženy v čele s jeho matkou.
Jiříkovy starosti o minulost jsem začal psát česky už v osmdesátých letech. Byl to tehdy experimentální román, žádné ženské postavy v něm ale nebyly. Snažil jsem se tehdy přímo a drsně vyslovit věci, o kterých se v naší rodině zásadně nemluvilo; chtěl jsem tedy provokovat, šokovat a tím se jaksi očistit. V téhle formě jsem svůj radikální literární i lidský experiment ale nedodělal, nechal ležet a skoro po dvaceti letech zase vyhrabal. Mezitím jsem se už naučil psát prózu. A v hlavě se mi vše přeložilo do němčiny. Jako motor se mi do textu neočekávaně provalila právě sexualita.

LN: Jak k tomu došlo?
Měl jsem hory materiálu, plno starých poznámek a věděl jsem, že by se z toho všeho mohl jednou zrodit skutečný román – o Jiříkových starostech, jeho minulosti a jakési „zářné“ budoucnosti. Nevěděl jsem ale, jak začít, co by ten příběh drželo pohromadě. Seděl jsem zrovna na záchodě, podíval se dolů, spatřil svého močícího ptáka a v tom mě napadla první věta...

LN: „O svýho ptáka jsem si začal dělat starosti tak asi před padesáti lety v mateřské školce – tenkrát z čistě hygienických důvodů.“
Ta věta mě úplně elektrizovala. Zběsile jsem pak během dvou týdnů napsal zárodky všech důležitých prvních kapitol. Byla to doslova literární ejakulace. Ta první věta se ale nesmí číst zas tak naturalisticky. Nejde o mého ptáka, ale Jiříkova, a je třeba ho v románě brát jako jednu z postav – ať už stojí, visí nebo leží a odpočívá. A pozor: jde tam hodně i o politiku! „Jiřík“ je pro mě ve stejné míře politická knížka.

LN: Změna jazyka souvisela jen s tím, že jste už byl více integrován do německého prostředí, nebo jde o nějaké vědomé rozhodnutí vztahující se k tomu konkrétnímu textu?
V té době bych se už ani neodvážil psát česky. Moje čeština citelně upadla a především zastarala. V Berlíně mluvím jen německy, v Praze jsem málo. A v němčině se na rozdíl od češtiny cítím jistý.

LN: Takže se z vás stal svého druhu pražský spisovatel německého jazyka.
U nás doma se mluvilo částečně německy, mojí mateřštinou je ale samozřejmě čeština. Přestože jsem tu knihu psal německy, od počátku jsem ji považoval za českou knihu. Teď ale samozřejmě nevím, jak to s ní tady dopadne; české publikum vlastně neznám.

LN: Jedním z vrcholů knihy je líčení výletu po tehdejší Německé demokratické republice, kterou popisujete dost sžíravě. Přesto jste se na konci sedmdesátých let právě do téhle země přestěhoval. Jak k tomu došlo?
Je to dost jednoduché: šel jsem tam za ženou, ne kvůli Enderácku. Nikdy jsem toho ale nelitoval. Stejně jsem celá sedmdesátá léta chtěl odejít, Praha mě tenkrát příšerně deprimovala. Východní Německo bylo dost absurdní a ošklivé; mohlo mi tam ale všechno možné být jedno, nebyl to můj domov.

V Praze už mnoha věcem nerozumím, říká Jan Faktor.

V Praze už mnoha věcem nerozumím, říká Jan Faktor.

LN: Od cizího hnusu jste mohl mít odstup?

Cizota je přece vždycky i zajímavá. Ve východním Berlíně to v některých čtvrtích vypadalo, jako by válka skončila teprve před nedávnem, člověk tam žil trochu jako v historii. A ta morbidní atmosféra mě dokonce přímo přitahovala. Ideální navíc bylo, že jsem bydlel daleko od matky a příbuzenstva.

LN: Zároveň jste se přiženil do prominentní východoněmecké rodiny, vaší tchyní byla známá spisovatelka Christa Wolfová, která asi také byla dost dominantní, takže nebyl to únik z bláta do louže?
Moje tchyně tak dominantní v osobním styku nebyla, navíc jsem si vzal její milou a chytrou dceru. V tom jsem měl velké štěstí. Moje žena je psycholožka; bez ní bych se od své rodiny neseparoval asi ani s tímhle prostorovým odstupem. Začal jsem spolu s ní o všem možném přemýšlet úplně jinak a dávat i psychickým záležitostem jména, překvapivě jasné etikety – bylo to někdy jak úder pěstí do týlu. Navíc se ve východním Berlíně mentálně a mediálně žilo ještě víc s odstupem k okolí, vlastně v jiné kultuře.

LN: O tom, že byste zůstali s ženou v Praze, jste neuvažovali?
Ona neuměla a doposud neumí česky, měla v Berlíně práci jako psycholožka a měli jsme kde bydlet. Takže to mělo i praktické důvody. A hlavně jsem stejně chtěl odejít. Před tím jsem měl polskou přítelkyni, a kdyby nám to vyšlo, tak bych asi odešel do Polska a psal dneska možná polsky.

LN: Měl život v NDR oproti normalizačnímu Československu, kromě zmíněné jednoduché možnosti dívat se na západní televizi a chytat západní rozhlas, nějaké výhody?
Enderácko mělo řadu dobrých stránek, o kterých se tady moc nevědělo a neví. Underground nebyl – alespoň ve východním Berlíně – tak pronásledovaný, takže jsme tam vlastně měli jakousi kulturní svobodu. Nic se neutajovalo, špicly jsme se rozhodli ignorovat. A na čtení v soukromých bytech přišlo někdy padesát až sto lidí. I ilegální koncerty nebo výstavy nechávali policajti na pokoji, hodně se toho dělo na evangelických obcích. Jednou jsem tam při koncertě v kostele viděl pankáče zvracet z kazatelny. Takže: jen spořádané a uhlazené to NDR rozhodně nebylo. Teprve po pádu zdi se ujasnilo, že naše relativní svoboda měla dost velký háček: dva z těch našich špiclů byli bohužel přímo mezi námi. Všechno možné pilně a „autonomně“ organizovali, vydávali důležité samizdaty a poslušně je předkládali soudruhům. Co se pověsti undergroundu – tedy i mojí biografie – týče, to byla katastrofa. Osobně mě to naštěstí zas tak neranilo, skutečně bližší kamarádi ti dva aktivisti nebyli.

LN: Vaše tchyně vydávala knihy oficiálně. Pomáhalo vám to nějak?
Byl jsem si dost jistý, že mě to chrání; přesto mi ale vyhrožovali, že by mě kdykoli mohli poslat zpátky do vlasti, i když jsem byl ženatý. To ale nedělali ani nacisti. A moje tchyně byla dost známá i na Západě.

LN: Jiříkovy starosti o minulost se dají číst nejen jako pokus vyrovnat se s dominantní matkou, ale také otcem, důstojníkem StB. Přestože to musela být dost svérázná postava, v knize hraje jen vedlejší roli. Proč?
Otec byl trapný, věčně přiožralý, nešťastný člověk – takový zakomplexovaný vtipálek. A já o něm a jeho kontrarozvědných dobrodružstvích vlastně nic nevěděl, rodiče byli rozvedení. V knize mi pak stejně stačilo vylíčit, jak otec v běžném životě fungoval nebo nefungoval, popisuji detaily, nahnilou estetiku jeho bytu, zabetonované mlčení v přetopeném paneláku. Tím všudypřítomným hnusem jsem tam děsně trpěl, víkend co víkend. Byt permanentně sublimoval nedefinovatelnou zatuchlinu, každý se tam potil trapností, vše bylo potažené neviditelným lepkavým mazivem. Když člověk chtěl zapnout světlo, občas ho hned zase vypnul, protože se mu prst k vypínači nakrátko přilepil.

LN: Většina spisovatelů používá hlavně zrak a sluch, vaše kniha se vyznačuje tím, že až naturalisticky zachycuje i dojmy zaznamenané dalšími smysly, hlavně čichem a hmatem. Byl to nějaký autorský záměr?
Rád čtu vědecké publikace, na gymnáziu mi byla nejbližší fyzika, a tak se na věci dost často dívám jak technik nebo přírodovědec a zkouším vyhýbat se jazykovým klišé tím, že používám vědeckou terminologii. Napsal jsem jednou dokonce delší experimentální text, který byl sestaven jen a jen z astronomických pojmů. Plno jich zní skoro organicky, smyslně, lidsky – až intimně. A je to logické: ty termíny mají člověku přiblížit něco, co se vlastně nedá zobrazit. A plno mých dojmů kolem otcova živoření se dalo popsat jen takhle odtažitě.

LN: Spolupracoval jste s Radovanem Charvátem na českém překladu. Stalo se vám někdy, že jste nevěděl, jak to říci česky?
Radovanova česká slovní zásoba je mnohem širší než moje, umí mnohem líp dialogy, překládá profesionálně už dlouho. A tak je skoro zázrak, že jsme se při práci nerozhádali – naopak jsme se spřátelili a doplňovali se. Já se do všeho vrtal, Radovan byl úžasně trpělivý. Během překladu jsme si ten rozporcovaný text posílali nekonečně sem a tam. Oba jsme původně programátoři, takže jsme přitom naštěstí neskončili v chaosu. Velký problém byl, že stylisticky odvážné a čistě asociativní pasáže nebylo možné jen nějak konvenčně přeložit, musel jsem je kompletně přepisovat. A to nejen proto, že čeština nemá složeniny. V němčině je možné si právě se substantivy velice elegantně hrát, v češtině se vše mnohem líp řeší přes slovesa. Při práci jsem naštěstí zjistil, že moje čeština ještě dost slušně funguje. A je tak krásná! Zároveň jsem měl vedle sebe partnera, na kterého jsem se mohl stoprocentně spolehnout.

LN: Příští kniha bude česky, nebo německy?
V češtině bych v nuancích nebyl přesný, chyběly by mi především všechny možné aktuální asociace. Takže bych občas byl určitě nedobrovolně směšný. To by byla katastrofa. Když dnes přijedu do Prahy, tak vím, že je to moje město, cítím se tu ale jako cizinec. Člověk ztratí časem cit pro jakousi subkutánní atmosféru. Je tu kolem mě pavučina souvislostí, skrz kterou nevidím. A mnoha věcem skutečně nerozumím.

Jan Faktor (1951)

Vystudoval dálkově VŠE a v roce 1978 se odstěhoval do východního Berlína. Živil se jako zámečník a psal experimentální texty, které vycházely v samizdatu. Od roku 1985 píše již jen německy. Jeho román Schornstein získal v roce 2005 Cenu Alfreda Döblina. Román Jiříkovy starosti o minulost vyšel v roce 2010 německy s titulem Georgs Sorgen um die Vergangenheit oder im Reich des heiligen Hodensack-Bimbams von Prag a byl nominován na Německou knižní cenu.

Fotogalerie: Podívejte se také na snímky z Muchova domu hříchu

Erotika byla všudypřítomná...
S nejdražším šperkem Alfonse Muchy. Magda žije v Paříži.

  • 1Diskuse
Petr Zídek

Autor

Petr Zídekpetr.zidek@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz