Splácím dluh přátelům

Na výstavě v Kaštanu jsem nebyl, prohlédnu si ji souběžně s koncertem Domácí kapely, který tam pořádám za pár dní. V roce 1983 jsem byl přesně v tom věku, kdy pro mě byla muzika a vše kolem ní to „nejdůležitější“, což v komunistické Československé socialistické republice nebyla zrovna dobrá volba. Mě navíc zajímala autentická a nezprofanovaná hudba - a umění vůbec - které dokázalo oslovit. Což určitě nebylo v rádiu nebo TV. Ale protože jsem se už tehdy spletitými cestami osudu přátelil s lidmi z undergroundu, na které byly takové hony pořádány běžně, vlastně jsem to považoval za jev normální, tedy „normální“ v pseudodemokratické zemi. Cítil jsem, že se oprátka utahuje, ale nebylo to pro mě žádným překvapením. Guerilla records neexistovala zatím ani v těch nejbizarnějších snech, úspěchem tehdy bylo, že vůbec nějaký koncert či výstava proběhly a na „undergroundovém trhu“ měl takřka monopol Petr Cibulka…

Ano, a to i přes to, že jsem se nedávno byl podívat v archivu Ministerstva vnitra na svazek, který na mě vedla Státní bezpečnost, na 400 stran blbého čtení… Přesto si myslím, že život v tehdejším undergroundu byl nejsvobodnějším, co jsem mohl vůbec poznat a přátelství, která tam vznikla jsou pevná a trvají dosud. Často zůstala i silnějším poutem než mezi pokrevními příbuznými. Byla to doba hnusná a odporná, ale tohle ji prostě více než vyvážilo.

Myslím, že většina mých přátel je stále natolik svobodomyslná a tolerantní, že o tom takhle ani neuvažuje. Navíc Guerilla records stojí na vlastních nohách a není nikomu a za nic zodpovědná. Snad jen Magorovi a finančnímu úřadu… A její „úspěch“ je i úspěchem nás všech kluků, co jsme se v undergroundu kamarádili. Ne nadarmo mi Ivan Jirous, duchovní otec českého undergroundu udělil právo oficiálně užívat podtitulu Vydavatelství druhé kultury.

Letos budeme „slavit“ 7 let, za tu dobu jsme vydali více než 50 titulů a Guerilla records se stala snad celkem renomovaným vydavatelstvím. Své interprety si mohu luxusně vybírat zcela nezávisle na aktuálních hudebních trendech a neviditelné ruce trhu, je-li u nás jaký. Vydávání je založeno na bázi vzájemné důvěry, přátelství a respektu. Nemám žádného zaměstnance a Guerilla také není pokusem o klasické podnikání (to by vydavatelství už dávno nefungovalo) - vše jde zpět do muziky. Je samozřejmé, že kolem se pohybuje řada spřízněných duší, které tak či onak vzniku některých nahrávek napomáhají, ať už dodáním fotek, otevřením vlastních archivů, překladem, zasvěceným komentářem atd. Snad i v tom je zachován ten undergroundový duch. Produkce není jen plácnutím do vody, ale po Guerille – a jejích umělcích - zůstává i nesmazatelná stopa v poli věčnosti. Co víc si lze přát?

Filozofie vydavatelství je velmi jednoduchá – a vy byste jistě řekla undergroundová – cílem není zisk, ale vydávání hudby. Pokud není na účtu dostatek peněz, nemůže další titul vyjít, tohle je prostě reálný, nekompromisní a také jediný limit. A hlavně aby nezmizela radost!

Samozřejmě, ale spíše z důvodu únavy a vnitřního vyčerpání, protože mám také jiné povinnosti. Guerilla records je opravdu spíše drahým koníčkem a splácením dluhu přátelům, kteří mi ukázali jiný, lepší svět, než který tehdy žila naprostá většina mých vrstevníků. Každý den jsem vděčný, že jsem je měl to štěstí potkat je. Ale asi je vhodnější říkat, že největší odměnou jsou mi radostně rozzářená dětská očička, že?

Baví mě to. Baví mě hledat, objevovat nové věci a také je vydavatelství dobrou záminkou potkávat se se starými přáteli, případně objevovat nové. A navíc mám hlodavý pocit, že nikdo jiný by tak skvělé nahrávky nevydal – a kde bych si je tedy potom měl pořídit?

Jednak musí být na obou stranách barikády sympatie a také reálná představa, že CD si vydáváme hlavně pro sebe: jak vydavatel, tak kapela… Že „šoubyznys“ na nás nečeká s otevřenou náručí a že jsme stále „životem i dílem“ na periferii masového (i „akademického“) vkusu. Musí se mi nahrávka samozřejmě líbit, což neznamená, že musí být „hezká“, ale že z ní musím cítit jakousi upřímnost, pravdivost, nadčasovost. Na druhou stranu se vždy snažím, aby vydání bylo komplexním dílem, nešidit design bookletu a informace v něm, u archivů věnuji velkou péči zvuku, dlouho hledám nejkvalitnější zdroj, prameny atd..

Stává se vám, že vás osloví kapely, že u vás chtějí vydat desku? Museli jste někdy někoho odmítnout?

Celkem často, ale je to prostě proto, že můj časový, finanční i lidský rádius je prostě limitovaný. A také nejsem typ vydavatelství, které by se snažilo na jakékoli nahrávce odhadovat nějaký komerční potenciál. Buď mě to osloví, anebo neosloví, buď jsme tým, nebo nejsme, buď si věříme, nebo nevěříme.

Samozřejmě, že paralelně připravuji další nahrávky, z archivních lahůdek bych rád upozornil na kompletní vydání tvorby legendárních brněnských kapel Odvážní bobříci a Pro pocit jistoty, objevil jsem nádherné sklady DG 307, chystám prehistorické Precedens – vše se snad objeví na podzim. Též si brousím zuby na Plastic People a vydání jejich nového provedení koncertu s texty Ladislava Klímy (společně s Agon Orchestra) Obešel já polí pět. Z novinek jsme ve fázi vážných námluv např. se skupinou Krch-Off, kapely kolem básníka J.H..Krchovského a snad se podaří dotáhnout do konce nahrání autorského čtení Ivana Jirouse s opravdu s vytříbenými spoluhráči. Je toho samozřejmě daleko víc, ale ten čas, ten čas…

Mezitím proběhnou dva další křty, Domácí kapela a Eman E.T. Zejména druhý jmenovaný projekt je poměrně specifická záležitost. Ponese se křest v podobném duchu jako nahrávka?
Eman E.T. - mimochodem současný bubeník PPU – po 10ti letech připravuje ojedinělé vystoupení u příležitosti vydání jeho profilového CD Co je to za lidi?!, zájemci se mohou přijít podívat 15. dubna do pražského Vagonu a sami uvidí, zda Emanova produkce bude tak šílená, jak bývala… Co se týká Domácí kapely - mimochodem skupiny bývalého bubeníka PPU - CD Krajina mlčí obsahuje zbrusu nový materiál, kterému se věnovalo opravdu hodně času a pečlivosti - výsledkem je hudba propracovaná do nejmenších detailů. V případě Domácí kapely se křest v břevnovském klubu Kaštan 17. dubna ponese v tradičním duchu, ale zpestří ho několik zajímavých hostů z různých uměleckých oborů.

To co je pro vydavatelství na jednu stranu přínosem, tedy že na něm nejsem ekonomicky nijak závislý, protože normálně chodím do zaměstnání, má na druhou stranu negativní dopad v tom, že nemám na vydavatelství zase tolik času. Snažím se tedy kapelám zorganizovat křest CD, občas pořádám hromadnější koncerty, anebo při nějaké větší příležitosti, dnes spíše ale už výjimečně. Když jsem měl ještě rockový klub, udělal jsem za 10 let víc než 600 koncertů, tak v tomhle mám opravdu už „naděláno“… Pro mě je ale důležité, že s hudebníky se setkávám i mimo podia, že jsou to mí přátelé, s kterými trávím rád volný čas, máme podobný vkus, názory, životní osudy, společné plány atd.. Třeba i tohle podle mě odlišuje Guerillu od jiných vydavatelství.

Na to je jednoduchá odpověď: za vkusem – a pro někoho nepochybně nevkusem – stojí vždy a jednoznačně můj názor… Ale zase si myslím, že lze vysledovat určitou hudební strategii a také existuje – nijak široká, ale je – vrstva lidí, kteří si od GR objednají i neznámé věci, protože tuší, co mohou očekávat. Že vydavatelství má svou vlastní tvář. Celá produkce je vlastně zaměřena na jednu etapu české kultury, které se dříve říkalo underground a všechny nitky vedou stále k tomuto žánru, jak k jeho „klasikům“, tak i „dědicům“. To je pro mě ztotožněno s poctivou a nutkavou výpovědí o stavu světa, což je podle mě prazákladem umělecké tvorby. Jakou formou se tak stane pro mě už není tak podstatné…

Každý,. kdo se zajímá o umění – a to prakticky jakoukoli jeho formu, nemůže fenomén Knížák minout. Já znám jeho práce – a také životní osudy – od 60tých let a vždy jsem si ho vážil jako člověka, který viděl dopředu a navzdory době v které žil, šel stále za svým snem. Už jenom tohle je hodno obdivu. Některé jeho práce jsou mi bližší, některé ne, tak se zabývám těmi, které mám rád. A samozřejmě si nesmírně vážím i Knížáka samotného, je to přímý, odvážný a múzický člověk, vizionář, milý chlapík. Tak proč s ním nespolupracovat, že? Jeho CD Broken tracks nese se pyšní řadovým číslem 50, nahrávky jeho kapely Aktual Děti bolševizmu zase nese pětadvacítku.

Moje práce pro Vrchlického divadlo je pro mě samozřejmě prioritou, i když můj postoj k umění se zřejmě – a já pevně doufám, že pozitivně – promítá i do jeho obrazu. Laťka pro účinkování různých otřesných bavičů, všeumělů a hudebních i hereckých rychlokvašek ve pro mě zůstala nastavena nekompromisně vysoko. A myslím, že mi to nikdo ani nevyčítá. Lidé, které zajímají, jsou-li ještě vůbec v reálném životě tací, své televizní brlohy stejně nikdy neopouštějí. Kult tak zvaných celebrit, kam se v Česku snaží bez skrupulí většina umělců této kategorie zařadit, je mi doslova odporný. Soudný člověk přece nemůže reflektovat někoho, kdo se proslavil zejména tím, že nic neumí, nebo naopak tím, že je schopen opravdu všeho. Obzvláště když já sám potkávám spoustu nadaných a zajímavých lidí, kteří tvoří a existují zcela mimo mediální zájem. Abych to ale celé nějak uzavřel, předpokládám že návštěvníci Vrchlického divadla jsou inteligentní, citliví a kulturní lidé a podle toho se snažím připravovat program. Dobrá návštěvnost, pozitivní ohlasy na dramaturgii a jméno, jaké má Vrchlického divadlo u odborné veřejnosti i umělců samotných jsou tohoto názoru snad potvrzením.