Poprvé jsem Huga potkala vloni, kdy přijel do Prahy, aby převzal ocenění od Ministerstva zahraničních věcí za zásluhy, které prokázal v armádě za druhé světové války, a později ještě mnohokrát při humanitárních aktivitách po celém světě. V roce 1939 byl jedním z dětí, které vycestovaly vlakem Nicholase Wintona do Anglie. V den šestnáctých narozenin vstoupil do armády a brzy se stal výborným letcem. Svět v oblacích mu učaroval natolik, že se mu věnuje dodnes, kdy v 84 letech stále vede mezinárodní firmu na plánování letišť po celém světě. Na rozhovor jsme měli necelých čtyřicet minut, což bylo zoufale málo na to, aby mi dopověděl všechny své příběhy. Následující den po rozhovoru mi zavolal a pozval mě do leteckého muzea v Kbelích a pak na výlet do rodného Brna.
Hugo a jeho blízcí (zleva dcera Evie a manželka bratrance Jimmyho) na exkurzi v leteckém muzeu v Kbelích
Celodenní vyprávění příběhů skončilo jednou jedinou otázkou, která spustila sérii mého dalšího pátrání. Zeptala jsem se ho: „Měli jste v rodině nějaké rituály, které jste drželi? Slavili jste židovské svátky?“ A on mi tehdy odpověděl: „Víš, vlastně jsme měli takový zvláštní zvyk, který souvisí s tím, co se stalo v naší rodině. Našim se v roce 1925 narodil první syn, jmenoval se Kurt. Když mu byly dva roky nešťastnou náhodou zemřel. V roce 1928 jsem se narodil já a o rok a půl později můj bratr, Rudy. Ten smutek ze smrti prvního syna byl v naší rodině pořád nějak přítomný. My jsme se každý den modlili a dávali jsme za okno jídlo pro čápa, aby nám donesl nového bratříčka. |
Nakonec se rodiče rozhodli, že adoptují chlapce, který bude ve věku jako by byl Kurt, kdyby žil. A tak šli do židovského sirotčince a chtěli nějakého chlapce, jenže žádný nebyl právně volný, šli tedy do křesťanského sirotčince a vzali odtamtud chlapce, který se jmenoval Petr. Pokud si pamatuji a také podle jediné fotky, kterou mám, tak jsem byl z nás tří nejstarší, Petr byl prostřední nebo nejmladší. Můj otec měl kontakty nejen v židovské obci, ale také mezi obchodníky v Brně i v Praze. Přes někoho se dozvěděl o organizaci Children´s Refugee Committee (pozn. red. - Společnost pro dětské uprchlíky). Tehdy jsem vůbec netušil, kdo tu organizaci vede, až mnohem později jsem zjistil, že za tím byl Nicholas Winton, Bill Barazetti a spousta jiných.
Po několika týdnech korespondence tatínkovi napsali, ať se dostavíme 28. července 1939 do Prahy, na Wilsonovo nádraží. Petr byl samozřejmě na seznamu taky, ale někdy po 15. březnu 1939 jsme byli doma jen já, Petr a maminka. Někdo zazvonil u dveří, maminka šla otevřít a tam stáli muž a žena, v dlouhých kožených kabátech, mluvili německy. Řekli nám „Jdeme si pro Petra, sbalte mu věci“. Maminka šílela… Tenkrát jsem jí viděl poprvé plakat. Pořád dokola se jich ptala proč? Vždyť Petr je už náš! Německy jsem rozuměl dost, abych pochopil, co odpověděli. Prý je nepřijatelné, aby křesťanské dítě zůstalo v židovské rodině. Nemohl jsem dělat vůbec nic, brečel jsem a pomáhal mu balit i naše hračky a další věci do dvou kufrů. Nechápal jsem, kam ho vedou, snad zpátky do sirotčince anebo k německé rodině. V ten den jsem viděl Petra naposledy. Moc bych si přál zjistit, co se s ním stalo.“
Hugo (vlevo) s maminkou a bratrem Rudym
Od prvního rozhovoru s Hugem v říjnu 2011 uplynulo několik měsíců a mně se mezi tím podařilo najít jeho bratra Petra. Jenže… Ve skutečnosti se vůbec nejmenoval Petr, vůbec nebyl v sirotčinci, nebyl adoptovaný. Všechno bylo tak trochu jinak. Svobodné dvaatřicetileté ženě, která žila v pohraničí se v roce 1929 narodil chlapec Josef, starost o synka však přenechala svému starému otci. Ten ale péči o malé dítě nemohl zvládnout, a tak se rozhodl, že pro něj bude lepší, když ho předá do dětského domova. Po záboru Sudet byly děti z dětských domovů převezeny do vnitrozemí, dočasně byly umístěny ve školách a odtamtud putovaly do dalších institucí. Jedna skupina byla ve škole, kam chodil Hugo. Jeho rodiče slyšeli o této skupině bezpriozních dětí a rozhodli se… byl podzim 1938… že se jednoho chlapce, jednoho křesťanského chlapce ujmou. Adopce jistě nepřipadala v úvahu. Troufám si říct, že tomu chlapci pomohli víc než tušili. Sami byli v ohrožení a nabídli domov Josefovi, který vlastně nikam nepatřil.
Když jsem Hugovi vyprávěla o tom, co se stalo jeho bratrovi, nechtěl uvěřit. Cítil zvláštní bolest a vztek. Najednou věděl mnohem víc, věděl, co se stalo, jak se to stalo a pak jedno velké PROČ? Stále opakoval: „Já tomu nerozumím, ale proč to bylo jinak, než si vzpomínám? Proč mi moji rodiče říkali, že ho adoptoval? Proč se mě nesnažil najít? Proč se mi někdy neozval? Vždyť já ho hledal víc jak sedmdesát let a nenašel. Zaplatil jsem si několik detektivů a stále nic a ty mi teď řekneš, že vlastně žil.“ Huga to mrzelo, zlobilo, řadu měsíců se snažil najít odpověď. Nedokázal pochopit ten paradox, že ještě donedávna, do loňského roku, Hugův bratr žil v jižních Čechách, jen o sobě nevěděli…
Projíždíme Tel Avivem, městem, které zná Hugo možná lépe než rodné Brno. Vypráví o tom, jak město vypadalo v roce 1949, kdy sem přijel poprvé. Tel Aviv byl tenkrát jen pár domků a okolo jen pustina. Vše začínalo, vše žilo životem nového izraelského státu. V každé druhé větě Hugo zmiňuje svou ženu Marthu, která s ním putuje většinu jeho životní cesty a dceru Evie.
Hugo a jeho žena Martha, před odjezdem z Čech do Izraele, rok 1948
Hugo a celá jeho rodina žije nedaleko Tel Avivu
Mají teď jedno společné přání, chtějí postavit pomník rodičům dětí, které byly poslány do Anglie. „Hodně se mluví o Nicholasu Wintonovi, méně se už mluví o dalších, kteří se na záchraně podíleli spolu s ním. Bez Billa Barazettiho a ostatních by ta záchrana nás, Winton dětí, nebyla vůbec možná. Já si ale myslím, že nejvíc záleží na tom, co pro nás udělali naši rodiče. Oni jsou pro mě ti hrdinové. Kdyby neřekli: naše děti pojedou, tak bych tady nebyl ani já, ani moje dcera, ani moje vnoučata. Není tu nikdo z naší rodiny. Jsem moc rád, že Evie chápe, co tím myslím. Ona je úžasná sochařka a spoustu věcí vnímá tak jako já. Vytvořila návrh pomníku rodičů dětí z Kindertransportu, který by měl stát přímo na Hlavním nádraží, odkud jsme odjížděli do Anglie. Mimo sochy v životní velikosti by tam byla i jména všech rodičů a krátké příběhy o rodinách dětí. Právě začínáme shánět finance na tento projekt, publicista Jiří Reichl a kulturní atašé Robert Řehák chystá založení neziskové organizace, aby mohl zahájit sbírku“ říká Hugo.
Evie a její otec, Hugo, v sochařském ateliéru. Evie ukazuje návrh pomníku rodičům Winton dětí
Detail pomníku
Ještě než se rozloučíme, musím se Huga zeptat na poslední otázku, snad už bude znát odpověď. Co to vlastně znamená, najít bratra po tolika letech? A Hugo naprosto samozřejmě odpoví: „Já jsem hlavně rád, že vím, co se s ním stalo. Je to Pandořina skříňka, která asi měla zůstat zavřená. Teď postupem času už tomu rozumím. Nemusím vidět jeho příbuzné, jeho rodinu. Pro mě je to uzavřený kruh. U mě v srdci je navždycky ta vzpomínka na den, kdy přišel k nám do rodiny. Vzpomínám si přesně, co měl na sobě a jak byl hned jeden z nás. Já byl nejstarší, on prostřední a můj bratr Rudy nejmladší. Najednou jsme byli tři, a byli jsme mančaft. A to se nezapomíná.“
