Připomeňme si třeba, že v září 1976 vznikl v Polsku Výbor na obranu dělníků (KOR) a v listopadu téhož roku pak Helsinská skupina na Ukrajině. Obě tyto události také byly – přinejmenším pro některé z autorů Prohlášení Charty 77 – jistým typem inspirace.
Normalizace a „výměna legitimací“
Podoba Charty 77 byla ovšem jiná, ostatně i poměry v Československu v sedmdesátých letech se lišily od poměrů dalších zemí tehdejšího sovětského bloku. Československé dějiny sedmdesátých a osmdesátých let minulého století neodmyslitelně poznamenalo pražské jaro 1968 i jeho potlačení vstupem „bratrských“ vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy – a zejména normalizací.
Normalizaci nenastoloval Kreml, nýbrž českoslovenští komunisté: bylo to Husákovo vedení KSČ, které uspořádalo výměnu legitimací členů komunistické strany. To bylo eufemistické označení (které režim nepoužil poprvé) pro čistku, která vyřadila z vládnoucí strany statisíce lidí. Mnohým by to nijak zásadně nevadilo, kdyby jejich odchod ze strany nebyl spojen s vyhazovem ze zaměstnání.
  |
K manuální práci tehdy nuceně přešly desítky tisíc intelektuálů. Nebyli to neznámí lidé, ale spisovatelé, novináři, zkrátka lidé, kteří se v roce 1968 vyjadřovali pro demokracii a které veřejnost dobře znala. Rázem bylo jasné, že kdo se nepřizpůsobí novým poměrům, tedy výraznému omezení práv a svobod, nebude mít v Československu lehký život.
Celý text, 1. díl seriálu věnovaný vzniku Charty a historii českých protikomunistických aktivit najdete v pátečních LN.
Autorka je stálá spolupracovnice Lidových novin a jedna z prvních signatářek Charty 77.
